Jiřina Popelová
o Friedrichu Nietzschovi

Friedrich Nietzsche patří mezi ty cizí filozofy, kteří české filozofické myšlení ovlivnili nejintenzívněji. Byl u nás znám již od devadesátých let minulého století, většinu jeho děl máme přeloženu do češtiny. Nebyli to pouze filozofové, ale zejména významní představitelé české kultury, umění a krásné literatury, kteří o něm psali a přiznávali jeho vliv na svou tvorbu.

Nietzsche ovšem představoval a představuje poměrně složitý interpretační problém. Nejen pro charakter svého díla, nýbrž i vzhledem k charakteru, různosti a mnohočetnosti interpretací svých vykladačů. Jiřina Popelová se Nietzschem zabývala ve své Etice a zejména pak v Rozpadu klasické filozofie.¹

Její rozbor nebyl v šedesátých letech u nás ojedinělý. K Nietzschovu dílu a jeho interpretacím se tehdy vyslovili například Ludvík Svoboda v úvodu k novému vydání Fischerova překladu Nietzschova Zarathustry a Josef Zumr v předmluvě k výboru z díla Ladislava Klímy Vteřina věčnosti. I když se tyto texty od Popelové liší rozsahem (Nietzschův medailon od L. Svobody je mnohem stručnější než výklad Popelové) i smyslem (J. Zumr se dotýká Nietzschova díla jen v celkovém kontextu svého úvodu k Ladislavu Klímovi, sleduje proměny Nietzschova vlivu u nás a Heideggerovu a Finkovu Nietzschovy metafyzik), ukazují přesvědčivě, proč je nutné se k Nietzschově filozofii vyslovit znovu a podrobněji.

To, že se Jiřina Popelová Nietzschem zabývala, není zajisté nikterak překvapující. Autorka, která se obsáhle věnovala problematice etiky, axiologie a filozofie kultury, nemohla pochopitelně kolem Nietzschova díla přejít bez kritického povšimnutí. Řadí Nietzscheho do druhého období porevoluční etapy filozofie 19. století a charakterizuje ho jako určitý typ iracionalismu. Je historičkou filozofie, podává obraz Nietzschova života, periodizuje jeho dílo a vykládá obsah jeho jednotlivých etap. Hledá u něho podobně jako jiní autoři systém, za jehož pojítko pokládá Nietzschovo pojetí vůle k moci. Připomíná Nietzscheho zejména i jako myslitele, který kolísal mezi estetismem a biologismem. Na rozdíl od jiných autorů západních však Popelová jednak nepokládá "pozitivistické" etapy v Nietzschově vývoji za nějaké omyly na filozofově cestě, nýbrž za fáze zákonité, jednak v rámci periodizace Nietzschova díla nikoli náhodou klade důraz na Nietzschovu etapu poslední, mnohými autory přehlíženou či zamlčovanou, na období po Zarathustrovi, které charakterizuje jako návrat k pozitivismu a jeho překonání "biologickým naturalismem a pragmatickým perspektivismem".²

Tyto "vpády" pozitivismu a naturalismu podle Popelové neznamenají oslabení celkové iracionalistické orientace autorovy, ale jsou v jeho filozofickém vývoji spjaty především s podněty soudobé přírodovědy, zejména darwinismu.

Popelová provádí kritiku Nietzschovy filozofie. Vyrovnává se z tohoto hlediska také s literaturou o Nietzschovi a konstatuje mnohostrannost jednotlivých interpretací. Všímá si zejména fenomenologické interpretace Nietzschova díla u E. Finka a M. Heideggera na jedné straně a kritiky úpadkovosti iracionalismu v Lukácsově Rozkladu rozumu a v Marcuseho Rozumu a revoluci na straně druhé. Popelová sice do určité míry souhlasí s Finkem a Heideggerem v tom, že Nietzschova filozofie je novou metafyzikou, současně však upozorňuje, že jejich výklad, který přehlíží období po Zarathustrovi, dospívá nutně k jednostrannosti. Sledují totiž jen to, co zapojuje Nietzscheho do tradice a souvislostí německé metafyziky od německého klasického idealismu až k Heideggerovi, a pomíjejí a potlačují podle Popelové pozitivistické a naturalistické stránky Nietzschova učení. Popelová zde používá případně výraz "Heideggerův překlad nietzscheismu do heideggerismu".³

Je příznačné, že právě nietzschovská kapitola Rozpadu klasické filozofie nejvíce vyznívá na rozdíl od jiných kapitol celé knihy jako nikoli pouhý rozbor filozofova díla, ale jako polemika s jeho dosavadními interpretacemi.

Kritické výhrady Jiřiny Popelové k Lukácsově výkladu Nietzschovy filozofie v jeho proslulé knize Rozklad rozumu snad nemusí překvapit. Je známo, že málokterá Lukácsova práce vyvolala reakce tak protichůdné jako právě Rozklad rozumu. Jiřina Popelová souhlasí s Lukácsem v tom, že Nietzschova filozofie jako určitá forma iracionalismu představuje doklad úpadku buržoazního myšlení, a zdůrazňuje, že öslabení humanitních hodnot a oslabení rozumu jednak odráží úpadkové dějinné tendence, jednak jim napomáhá".⁴

Popelová si je velmi dobře vědoma skutečného smyslu Nietzschova požadavku přehodnocení hodnot. Nietzschovu filozofii však nelze redukovat jen na tuto zápornou roli, jednak nelze její vysvětlení redukovat pouze na příčiny společenské. Popelová v tomto smyslu ukazuje, že u Lukácse "vede zanedbání gnozeologického zřetele k tomu, že se pod jednou střechou životní filozofie octnou proudy, které, ač jejich iracionalistická tendence má podobné příčiny společenské, jsou spoluurčeny různými příčinami gnozeologickými",⁵ a současně namítá, že výklad filozofického díla a filozofického směru nelze zúžit pouze na vyhledávání příčin jejich vzniku, byť by nám to zdánlivě usnadňovalo jeho porozumění sebevíc.

Jiřina Popelová svou práci Rozpad klasické filozofie uzavírá Nietzschem. Byla si vědoma toho, že jeho učení ovlivnilo později významně nejen rozvoj filozofie, tak i dalších oblastí života a kultury. Má slova uznání pro Nietzscheho jako myslitele, který inspiroval rozvoj filozofické axiologie, svými myšlenkami o vědomých a podvědomých motivech individuálních činů i dějinných hnutí a vůbec výkladem historických jevů prostřednictvím resentimentu a jiných psychologických motivů, postřehy o ranních, poledních a podvečerních atmosférách kultur a pojetím kultury jako smysluplného uzavřeného celku významně ovlivnil rozvoj věd o kultuře. Současně ale zdůrazňuje nebezpečí, které Nietzschovo učení obsahuje, a přesvědčuje o Nietzschovi jako odpůrci liberální demokracie a parlamentarismu, hlasateli brutality, pudovosti a tvrdosti a intolerantním mysliteli. Nietzsche zde už není vyústěním rozpadu, ale daleko spíše filozofem krize klasických světonázorových a ideologickým struktur.

Footnotes:

¹ Popelová, J. : Rozpad klasické filozofie, Praha, Svoboda 1968.

² Tamtéž , s. 270.

³ Tamtéž , s. 239.

⁴ Tamtéž , s. 240.

⁵ Tamtéž , s. 17.