Z čistě pozitivistického hlediska je člověk tím nejtajemnějším a nejvíce zavádějícím předmětem, s jakým se věda kdy setkala. A vskutku musíme přiznat, že věda pro něj dosud ve svých zobrazeních vesmíru nenalezla místo. Fyzika dospěla k prozatímnímu popisu světa atomů. Biologii se podařilo zavést do konstrukcí života jistý řád. Antropologie, opírající se o fyziku a biologii, vysvětluje, jak zná strukturu lidského těla a jisté mechanismy jeho fyziologie. Ale i když se všechny tyto rysy dají dohromady, portrét zřejmě neodpovídá skutečnosti. Člověk, jak ho dnešní věda dokáže rekonstituovat, je zvíře jako každé jiné a natolik anatomicky splývá s lidoopy, že ho všechny moderní zoologické klasifikace, které se tak vracejí ke stanovisku Linnéovu, spolu s nimi zahrnují do téže nadčeledi hominoidů. Není však, soudě podle biologických důsledků, jeho objevení právě něčím docela jiným?
Nepostižitelný morfologický skok; a zároveň neuvěřitelný otřes ve sféře života: v tom je celý paradox člověka...
Reflektující bytost, právě dík svému obrácení k sobě samé, okamžitě získává schopnost rozvíjet se v nové sféře. Ve skutečnosti se rodí jiný svět. Abstrakce, logika, promyšlená volba a vynalézání, matematika, umění, propočtené vnímání prostoru a trvání, úzkosti a sny lásky. Všechny tyto aktivity vnitřního života nejsou než vřením právě vzniklého středu, který sám v sobě exploduje.
A teď se vás ptám: je-li skutečnost "reflexe" tím, co tvoří skutečně inteligentní" bytost, jak plyne z předchozího; můžeme ještě vážně pochybovat, že inteligence je evolutivní výbavou pouze člověka? A můžeme tedy z kdovíjaké falešné skromnosti ještě váhat, že tato schopnost dává člověku podstatný předstih vůči všemu životu před ním? Jistěže zvíře ví. Ale jistě neví, že ví : jinak by už dávno hromadilo vynálezy a vyvinulo soustavu vnitřních konstrukcí, které by nemohly uniknout našemu pozorování. V důsledku toho zůstává zvířeti uzavřena jistá oblast skutečnosti, v níž my se pohybujeme - ale kam ono nemůže vstoupit. Odděluje nás příkop - nebo práh - pro ně nepřekročitelný. Protože reflektujeme, jsme vůči němu nejen odlišní, ale jiní. Není to jen změna míry, ale změna podstaty - vyplývající ze stavové změny...
Spiritualisté mají pravdu, když tak houževnatě brání určitou transcendenci člověka vůči ostatní přírodě. Ale ani materialisté se nemýlí, když zastávají názor, že člověk je jen další článek v řadě živočišných forem. I v tomto případě, tak jako v mnoha jiných, dvojí protikladná evidence vyústí nakonec v pohyb - pokud ovšem v tomto pohybu připadne podstatná část hluboce přirozenému fenoménu "stavové změny". Od buňky až po myslícího živočicha, stejně jako od atomu k buňce probíhá bez přerušení týž proces psychického zahřívání či koncentrace, stále stejným směrem. Avšak právě z trvalosti této operace musí z hlediska fyziky nutně vyplývat, že předmět, na němž se děje se náhle proměňuje v jakýchsi skocích...
Za prvé musel život, než dospěl u člověka k prahu reflexe, už dávno a současně připravovat celý svazek faktorů, z nichž nic nedává na první pohled tušit "prozřetelnostní" souvislost.
Koneckonců se celá polidšťující proměna z organického hlediska jistě redukuje na otázku lepšího mozku. Ale jak by k tomuto cerebrálnímu zdokonalení mohlo dojít - jak by mohlo fungovat - kdyby nebyla splněna řada dalších podmínek, všechny současně a právě pohromadě? Kdyby bytost, z níž člověk vzešel, nebyla dvounohá, nebyly by její ruce včas volné, aby převzaly uchopovací funkci čelistí a v důsledku toho by se byl neuvolnil mohutný pás žvýkacích svalů, který svazoval lebku. Díky dvojnohosti, která uvolnila ruce, mohl se mozek zvětšit; a díky tomu mohly i oči, sblížené na zmenšené tváři, začít konvergovat a upírat se na to, co ruce berou, přibližují a představují ze všech stran: samo zvnějšněné gesto reflexe...
Od splývavých obrysů mladé Země jsme neustále sledovali postupná stadia téže velké záležitosti. Za geochemickými, geotektonickými a geobiologickými pulsacemi probíhal stále jeden a týž základní proces, který bylo možno rozeznat, proces, který se zhmotnil v prvních buňkách a pokračoval ve výstavbě nervových soustav. Řekli jsme, že geogeneze přesídlila do biogeneze, která konečně není ničím jiným než psychogenezí.
Krize reflexe neznamená nic menšího, než objevení dalšího člena této řady. Psychogeneze nás dovedla až k člověku. Teď se ztrácí, vystřídána či pohlcena funkcí ještě vyšší: předně zrozením a pak celým vývojem ducha - noogenezí . Když se instinkt živočicha poprvé spatřil v zrcadle sebe sama, postoupil o krok celý svět.
Tento objev má nesmírné důsledky pro volbu a odpovědnost v našem jednání. K tomu se ještě vrátíme. Pro pochopení Země jsou tyto důsledky rozhodující.
Geologové už dávno shodně připouštějí pásmovou skladbu naší planety. Jmenovali jsme tu už ústřední kovovou barysféru, obklopenou skalnatou litosférou, na níž zase spočívají tekuté vrstvy hydrosféry a atmosféry. K těmto čtyřem vnořeným vrstvám začíná věda počínaje Suessem správně připojovat živou blanku, kterou tvoří rostlinný a živočišný obal Zeměkoule: biosféra, o níž zde tak často mluvíme. Biosféra je obal stejně zřetelně univerzální jako ostatní "sféry" a dokonce daleko zřetelněji individualizovaný než ostatní, protože nepředstavuje více méně volné seskupení, nýbrž jediný kus - samu tkáň genetických vztahů, jež jakmile se jednou rozvinula a vztyčila, kreslí strom života.
Když jsme v dějinách evoluce rozlišili a vydělili novou éru noogeneze, jsme teď nuceni podobně rozlišit ve velkolepé sestavě telurických vrstev odpovídající podloží tohoto děje, to znamená další blánu. Postup ohnivého kruhu kolem jiskry prvních reflektovaných vědomí. Bod vznětu se rozšířil. Oheň postupuje dál a dál. Konečně žár pokrývá celou planetu. Jen jediný výklad, jediné jméno je přiměřené tomuto velkému fenoménu. Je to skutečně nová vrstva stejné rozlohy, ale, jak uvidíme, ještě daleko soudržnější než všechny předchozí. "Myslící vrstva", která vzklíčila kolem třetihor a od té doby se šíří nad světem rostlin a živočichů: vně biosféry a nad biosférou se tvoří noosféra.
Zde výrazně vystupuje nepoměr, který znehodnocuje všechna ta třídění živého světa (a nepřímo i každou konstrukci fyzického světa), v nichž člověk vystupuje jen jako nový druh či nová čeleď. Tato chyba perspektivy znetvořuje vesmírný fenomén a zbavuje ho jeho vyvrcholení. K vymezení pravého místa člověka v přírodě nestačí založit v rámci systematiky další oddíl - byť to byl třeba i řád nebo dokonce kmen. Přes bezvýznamnost anatomické změny začíná polidštěním nový věk. Země "mění kůži". Ba ještě víc, dostává duši.
Zasazen do skutečnosti ve svých pravých rozměrech je tedy historický krok reflexe daleko závažnější než jakýkoli zoologický předěl, třeba vznik čtvernožců nebo i vyšších živočichů vůbec. Mezi stupni, jimiž evoluce postupně prošla, je zrod myšlení přímým pokračováním chemické kondenzace na Zemi a samého objevení života. Jen s nimi ho lze také srovnávat co do řádové velikosti...
Přestože vnáší do věcí plastičnost a soulad, je tato perspektiva na první pohled zarážející, neboť je v rozporu s iluzemi a návyky, které nás svádějí měřit velikost událostí jejich hmotnou stránkou. Zdá se nám tak neúměrná proto, že ponořeni v lidství jako ryba v moři, jen nesnadno se můžeme duchem vynořit, abychom dovedli ocenit jeho zvláštnost a dosah. Podívejte se však trochu lépe kolem sebe: náhlá záplava cerebrality; biologická invaze nového živočišného druhu, který postupně vytlačuje či podmaňuje všechny formy života, které nejsou lidské; neodolatelná záplava polí a továren; nesmírná rostoucí budova hmoty a myšlenek. Všechna tato znamení, na něž se den ze dne díváme, aniž bychom se snažili porozumět, přímo volají, že se něco na Zemi "planetárně" změnilo.
Teilhard, P., de Chardin: Vesmír a lidstvo. Praha 1990, s. 139-155 - kráceno.
Vývoj lidské kultury vykazuje několik pozoruhodných analogií s fylogenetickým vývojem druhů. Oproti živočichům má však člověk kvalitativně nové schopnosti: například užívání pojmového myšlení a syntaktického jazyka umožnilo lidstvu vytvářet volné symboly a otevřelo dosud neexistující možnost rozšiřovat a předávat individuálně získané znalosti. Vznikla tak kumulativní tradice, která je předpokladem vývoje kultury. Díky "dědění získaných vlastností" probíhá historický vývoj kultury o mnoho řádů rychleji než fylogeneze druhů.
Procesy, jimiž civilizace získává a uchovává si nové znalosti nezbytné k další existenci, jsou rozdílné od procesů, které vedou k proměnám druhů. Avšak metoda, kterou je znalost, jíž třeba uchovat, vybírána z mnoha nabízených možností, je jak ve vývoji druhů, tak ve vývoji kultur zřejmě táž, totiž výběr po důkladném vyzkoušení. Rozdíl je v tom, že člověk svým stále účinnějším ovládáním přírody vylučuje jeden faktor selekce po druhém. Proto není selekční tlak determinující struktury a funkce kultury tak neúprosný, jako je tomu ve vývoji druhů. Proto také v civilizacích najdeme často cosi, co se sotva objeví u živočišných druhů: různé luxusní struktury, které nejsou a nikdy nebyly důležité pro přežití systému. Člověk si může dovolit vléct s sebou víc neužitečného balastu než jakékoli divoce žijící zvíře.
Je pozoruhodné, že je to zřejmě pouze sám proces selekce, který rozhoduje, co vejde do trvalého fondu znalostí civilizace jako tradiční posvátné obyčeje a zvyky. Zdá se totiž, že i vynálezy a objevy, ke kterým se dospělo rozumem a racionálním zkoumáním, nabývají po delší době předávání z generace na generaci rituálního, ba dokonce náboženského charakteru. Vrátím se k tomuto tématu v příští kapitole. Prozkoumáme-li obvyklé sociální normy nějaké civilizace tak, jak existují v daném okamžiku, aniž bychom je podrobovali historickým srovnáním, pak nemůžeme rozlišit mezi těmi, které vznikly náhodou jako pověry, a těmi, které za svůj původ vděčí ryzímu úsudku a objevu. Můžeme dokonce říct, že cokoli, co je kulturou tradováno dlouhou dobu, nabývá nakonec povahy pověry nebo doktríny.
Zpočátku se může zdát, že jde o konstrukční chybu onoho mechanismu, který pro lidské civilizace získává a uchovává vědomosti. Po dobré úvaze však zjistíme, že krajně konzervativní uchovávání toho, co již bylo jednou úspěšně vyzkoušeno, je životně důležitou vlastností mechanismu, který v kulturní evoluci plní úkol analogický úkolu genomu ve vývoji druhů. Podržení dosavadních zkušeností je totiž ještě důležitější než získávání nových. Musíme si uvědomit, že bez velmi soustředěného zkoumání nemůžeme vědět, které zvyky a obyčeje předané nám tradicí naší kultury jsou postradatelnou, zastaralou pověrou a které jsou nepostradatelným kulturním dědictvím. Dokonce ani v případě norem chování, jejichž nedobrý účinek se zdá být očividný, jako je lov lebek u různých kmenů na Borneu a Nové Guineji, nemůžeme předvídat, jaký zpětný vliv by mělo jejich vymýcení na systém norem sociálního chování, které udržuje danou kulturní skupinu pohromadě. Systém tohoto druhu představuje obrazně řečeno kostru dané kultury a bez náležitého porozumění jejím mnohonásobným interakcím je extrémně riskantní vyjmout jen tak libovolně některou z jejích částí.
K velmi škodlivým důsledkům vede chybné přesvědčení, že jen rozumově pochopitelné, nebo dokonce jen vědecky dokazatelné náleží k trvalému vědění lidstva. Tento názor povzbuzuje "vědecky osvícenou" mládež, aby hodila přes palubu ohromnou zásobu vědění a moudrosti obsaženou v tradicích každé staré civilizace a v učeních velkých světových náboženství. Každý, kdo je přesvědčen, že to vše už pozbylo veškeré platnosti, si pěstuje další neméně nebezpečnou iluzi: totiž že věda může vytvořit celou kulturu se vším všudy z ničeho, jen pomocí pouhého rozumu. Tato představa je jen o něco méně slabomyslná než názor, že naše znalosti už stačí k tomu, abychom dokázali zlepšit lidstvo zásahy do jeho genetické výbavy. Každá kultura představuje zrovna tak velkou zásobárnu selekcí nahromaděného vědění jako nějaký živočišný druh. A žádný živočišný druh jsme, jak známo, nikdy vyrobit nedovedli. ...
Byl to Erik Erikson, který jako první poukázal na dalekosáhlé analogie mezi divergentním vývojem nezávislých etnických skupin v kulturní historii na jedné straně a divergentním vývojem subspecií, druhů a rodů během fylogeneze na straně druhé. Rity a normy sociálního chování, jak se historicky vyvinuly, udržují na jedné straně menší a větší kulturní jednotky integrované, ale na druhé straně je také jednu od druhé oddělují. Určité manýry, zvláštní skupinový dialekt, způsob oblékání atd. se mohou stát symbolem společenství, který všichni členové milují a hájí tak, jakoby hájili skupinu svých nejlepších přátel. Jak jsem uvedl ve své dřívější práci, kráčí tato veliká úcta k vlastním symbolům ruku v ruce se snižováním symbolů kterékoli jiné srovnatelné kulturní jednotky. Čím déle se dvě etnické skupiny vyvíjely nezávisle na sobě, tím větší jsou rozdíly mezi nimi. Z těchto rozdílností můžeme rekonstruovat proces jejich vývoje, stejně jako provádíme rekonstrukci evoluce podle rozdílů mezi živočišnými druhy. V obou případech můžeme s jistotou předpokládat, že znaky více rozšířené, vlastní větším jednotkám, jsou starší. ...
Bylo by chybou domnívat se, že profesionální vědci nejsou zasaženi nemocemi kultury, o nichž zde pojednáváme. Pouze představitelé věd, které mají k věci bezprostřední vztah, tj. ekologové a psychiatři, pozorují, že s druhem Homo sapiens není něco v pořádku. Bohužel právě těmto vědám přisuzuje dnešní veřejné mínění velmi nízký status.
Nejen veřejné mínění o vědě, ale i mínění uvnitř vědeckého světa samotného má tendenci považovat za nejdůležitější ty obory, kterých si váží lidstvo degradované na úroveň mas, lidé bez tradic a bez cítění, lidé odcizení přírodě a podobající se domácím zvířatům. Je to skličující, ale i mínění samotných věd vykazuje všechny ty známky rozkladu, o nichž jsme pojednali v předchozích kapitolách. Za velkou vědu není považována věda o nejdůležitějších záležitostech na naší planetě ani věda o lidské duši nebo lidském duchu, ale ta věda, která slibuje peníze, energii nebo moc, i kdyby to třeba byla jen moc zničit všechno skutečně veliké a krásné.
Lorenz, K.: 8 smrtelných hříchů, Praha 1990, s. 58-85 - kráceno.
Můžete nám, pane profesore, říci něco o počátcích vaší eko-filosofie?
H. SKOLIMOWSKI: V roce 1974 jsem hovořil v Londýně na sympoziu AASA (Architectual Association School of Architecture), věnovaném alternativním technologiím. Zde jsem načrtl první principy eko-filosofie. V roce 1977 jsem publikoval monografii nazvanou Ëkologický humanismus". ve které je tento základní náčrt v některých detailech rozpracován. V roce 1981 jsem pak publikoval knihu Ëko-filosofie" (EcoPhilosophy: Designing New Tactics for Living). Třetí kapitola knihy je nazvána Ëkologický humanismus" a tvoří ji zmíněná monografie. Během posledních deseti let byla moje eko-filosofie dále rozvíjena. Rozvětvila se také do eko-kosmologie, ekologického vědomí, eko-jógy. Obsáhlý přehled eko-filosofie jsem podal v knize "Živoucí filosofie: eko-filosofie jako strom života" (Living Philosophy: EcoPhilosophy as a Tree of Life), která bude publikována v roce 1991 v nakladatelství Penguin Books. V této knize jsem popsal nejúplnější systém eko-filosofie. A také vyjde moje další kniha, ukazující aplikaci eko-filosofie na různé oblasti lidských zkušeností - vydávána je v Dillí, v Indii pod názvem "Tančící Šiva v ekologickém věku" (Dancing Shiva in the Ecological Age).
Velké systémy (např. marxismus) jsou dnes nahrazovány konkrétnějším filosofickým bádáním, takovým, jako je filosofie morálky, osobnosti, hodnot. Bude tento proces, podle vás, pokračovat, nebo můžeme očekávat opět velké systémy, založené snad na tomto specializovaném výzkumu?
H. SKOLIMOWSKI: Posledních několik málo desetiletí bylo érou specializovaného výzkumu a pokračující atomizace problémů ve všech oblastech lidského bádání. Ale tato éra pomalu končí nebo už dokonce skončila. V posledních dvaceti letech vzrostl zájem o holistické přístupy k vědění, myšlení nebo třeba zdraví. Nemůžeme žít v dezintegrovaném světě. "Všechno je na kusy, veškerá soudržnost je pryč", napsal kdysi E. A. Poe. Také my nemůžeme žít v universu, kde je "vše na kusy". A tak musíme de novo integrovat naše životy a vědění, je to imperativ života, hledajícího význam a soudržnost.
Všichni víme, že specializace a atomizace má své hranice. Pokud je překročíme, další specializace a tříštění nevede k hlubšímu chápání, ale k nesoustavnosti a zmatku. V každém případě jsme se pokoušeli o novou holistickou interpretaci světa. Lze to vidět v takových oborech, jako je holistická či humanistická psychologie, ale také v úsilí filozofie nového věku (New Age), která je možná vágní a nepřesná, ale má ambice poskytovat nám holistickou interpretaci našeho žití a světa. Také ve fyzice vidíme různé pokusy o vytvoření holistického obrazu universa. Příkladem může být filosofický systém, který vytvořil David Bohm (zejména jak je vyjádřen v jeho knize Wholeness and the Implicate Order). Zdůrazňuji, že jde o systém filosofický, přestože Bohm je fyzik a vynikající interpretátor kvantové fyziky. Ačkoli zásadní vhledy do problémů odvozuje ze svého porozumění fyzice, jeho systém je svou povahou filosofický, je to nová metafyzika. Dodal bych, že je to dialektický druh metafyziky, kde vývoj věcí a celého universa je důležitější než statické popisování věcí.
Považuji svou eko-filosofii za holistický filosofický systém par excellence. Kromě nové kosmologie, kterou nazývám eko-kosmologií, jsem rozvinul "strom" eko-filosofie, jenž kulminuje ve "větvích" eko-etiky a eko-vědomí, stejně jako eko-jógy (soubor cvičení, který umožňuje zvnitřnit základní teoretické principy eko-filosofie a převést je do struktury našeho vědomí). Podle mého názoru nemůžeme žít ve světě, kde je "všechno na kusy..." - nová syntéza musí být vytvořena, abychom žili své životy jako celek, nikoli jako nespojené fragmenty. A protože ekologických problémů a dilemat se nezbavíme, dokud nezměníme náš životní styl a parazitickou exploataci přírody, je nutná ekologická perspektiva. Nazývám tuto perspektivu eko-filosofií, považuji tedy eko-filosofii za imperativ naší doby a strategii pro zdravý a snesitelný život.
Lidstvo dnes stojí na pokraji propasti ekologické destrukce. Technologická řešení ekologických problémů jsou zcela zjevně nedostačující. Jakou roli by podle vás měla a mohla hrát filosofie v naší době? A je na druhé straně možné vyhnout se rozporům mezi dobrou teorií a praxí, tak aby teorie nevedla v praxi k nešťastným závěrům? Viděli jsme takový rozpor třeba mezi utopickým marxismem a jeho stalinistickou aplikací.
H. SKOLIMOWSKI: Nejdříve k první otázce. Role filosofie se podle mne stane fundamentální. Ti, kteří tvrdí, že nepotřebujeme žádnou novou spekulativní teorii, ale dobrou praxi, jsou oběti povrchnosti. Koneckonců, pragmatismus, který nás nutí opomíjet filosofii a soustřeďovat se na praxi, je svého druhu také určitá filosofie. Naše současné problémy jsou natolik zásadní, že musíme jít až k základům, ke kořenům, abychom je vyřešili. A kořeny našich problémů jsou stále filosofické - někdy morální, někdy teologické, ale svou povahou zásadně metafyzické. Potřebujeme vybudovat odlišný obraz světa, novou, odlišnou koncepci toho, co to znamená "být člověkem", neboť jsme špatně pochopili svůj vztah k přírodě. Stará idea, že jsme tady, abychom využívali přírodu a ta nám k tomu má sloužit, je prostě scestná. Nové pojetí člověka a přírody už naznačuje novou metafyziku. A když dodáme, že potřebujeme "novou etiku" pro vztah k přírodě a ostatním bytostem, vztah úcty a soucítění, není pochyb o tom, že nová filosofie musí vstoupit do našeho modelu rekonstrukce. Řekněme to stručně: každá rekonstrukce začíná od nové filosofie.
K druhé otázce asi tolik. Ano, dobrá teorie skutečně často vede k nešťastným výsledkům. To byl případ marxismu a také křesťanství - dokonce v takové míře, že někteří tvrdí, že křesťanství ještě nebylo praktikováno a skutečný marxismus nebyl ještě zaveden v žádné existující společnosti. Ano, často je velký rozdíl mezi teorií a praxí. Ale ne vždy. Například praxe buddhismu nevedla k tak velkému množství zneužití jako realizace křesťanství čí marxismu. Snad je to dáno povahou buddhismu, na druhé straně snad je naopak něco vnitřně limitujícího už v samotných koncepcích křesťanství a marxismu, které hodnotí člověka mnohem výše než ostatní bytosti. Snad potřebujeme koncepci světa, ve které jsou všichni tvorové posvátní, nedotknutelní. Jestliže by úcta k životu byla uznávána jako základní životní orientace, měli bychom mnohem méně potíží s našimi vztahy k přírodě, k jiným bytostem a k sobě samým...
Skolimowski, H.: Korespondenční rozhovor s J. Bulíčkem in: Studia Humanistica, Praha 1992, s. 177-180 - kráceno.