El Picho

Metodologické poznámky a upozornění, pojem renesance, renesanční humanismus, překladatelské aktivity, renesanční platonismus, renesanční aristotelismus; filozofie a metafyzika přírody, nový obraz světa, morální a politická filosofie v období renesance.

Závěrečný test ověří obeznámenost s vybranými primárními texty a texty určenými k privátnímu doplňujícímu samostudiu v průběhu semestru (viz určené pasáže z Hankinse).

Studijní texty (další ukázky dle aktuální potřeby v průběhu semestru)

Doporučená sekundární literatura: Hankins, J., Renesanční filosofie. Dějiny filosofie sv. 7. Oikoymenh, Praha 2011.

Copenhaver, Brian P., Schmitt, Charles B. Renaissance Philosophy. A History of Western Philosophy: 3. Oxford University Press: Oxford New York, ISBN 978-0192891846.

Schmitt, C. B., Skinner, Quentin, Kessler, Eckhard, Kraye, Jill The Cambridge History of Renaissance Philosophy. Cambridge University Press: Cambridge 1988, ISBN 0-521-39748-0.

Kristeler, Paul Oskar Osm filosofů italské renesance. Vyšehrad: Praha 2007, ISBN 978-80-7021-832-7.

Špelda, Daniel Renesanční a novověká filosofie, Západočeská univerzita v Plzni: Plzeň 2009, ISBN 978-80-7043-822-0.

Špelda, Daniel Astronomie v antice. Montanex: Ostrava 2006, ISBN 80-7225-210-0.

Špelda, Daniel Astronomie ve středověku. Montanex: Ostrava 2008, ISBN 978-80-7225-273-2

Upřesnění k testu: 1) prostudujte si prosím literaturu od: Petrarca po Telesio (tedy Bruno, Kopernik, Machiavelli nebudou předmětem testových otázek); 2) prostudujte si prosím sekundární literaturu dle Hankins (2011) dle vyznačených kapitol k tématům , která byla přednášena ( i odtu se může objevit nějaká otázka).

Doporučené samostudium: Hankins, J., Renesanční filosofie. Dějiny filosofie sv. 7. Oikoymenh, Praha 2011, Úvod, s. 15 - 24; Filosof v prostředí renesanční kultury, s. 25 - 43.

Burke, Peter Italská renesance. Mladá Fronta: Praha 1996, ISBN 80-204-0589-5; Kapitola Historici: Objev sociálních a kulturních dějin (s.35-48); Část III. Širší společnost (s. 195-276).

2) Francesco Petrarca a humanismus: doufat v boha a myslet na Platóna. Humanismus, studia humanitas (gramatika, rétorika, poezie, historie, morální filozofie; jazyk, dějiny a morální filozofie; duch a řeč, jazyk a étos; humanismus a paralelní tradice scholastiky; humanismus: návrat k jednoduché, niterné zbožnosti prvotního křesťanství, humanistické pokusy o reformu logiky; dílo - v latině; Petrarca - De remediis utriusque fortunae 1492)

Samostudium: přečtěte si text Výstup na horu Mons Ventosus a zkuste s jeho pomocí poukázat na některé základní prvky renesančního humanismu.

Mé tajemství. O tajném střetu mých myšlenek Secretum meum. De secreto conflictu curarum mearum. Oikoymenh : Praha 2004.

Listy velkým a malým tohoto světa. Výbor z korespondence. Odeon : Praha 1974.

Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011, s. 47 - 71; zaměřte se 1) na vymezení humanismu 2) popis paralelní linie scholastiky 3) vysvětlení a akcent problému averroismu - jeho vazbu na fundamentální teologické problémy 3) hlavní body a podoby kritiky scholastiky u Petrarky.

Špička, Jiří Petrarca: Homo politicus. Politika v životě a díle Francesca Petrarky. Praha: Argo 2010.

středověké zprostředkování platónské tradice (latinsko křes´tanská, arabská a byzantská tradice)

představitelé - Georgios Gemistos Pléthón, Georgius Trapezuntius, Bessarion

platónská témata: a) jednota a mnohost; b) učení o idejích; c) nesmrtelnost duše (komentáře k dialogům Faidros, Faidón a jejich středověké překlady) - důvod pro favorizaci Platóna: Platón hovoří o nesmrtelnosti duše, proto mohl být v křesťanském prostředí hodnocen výše než Aristoteles, podle nějž je nesmrtelná jen rozumová část duše; d) komentáře a interpretace dialogu Timáios - výklad stvoření světa, který odpovídal křesťanské představě o původu světa lépe než Aristotelův názor, podle nějž je svět věčný; středověké zprostředkování Platóna, role překladatelů, platonismus jako novoplatonismus; vztah křesťanství a platónské tradice.

zprostředkování staré moudrosti (Zoroaster - Chaldejské věštby; Hermés Trismegistos - Corpus Hermeticum; Orfeus - dochované verše u novoplatoniků; Sibylliny věštby)

Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011, kap. Vitalita aristotelské tradice v epoše renesance (s. 95-101), část kap. Renesance Platónovy filosofie (s. 102-115); Špelda. D. Genealogie mudrců v renesančním myšlení: Prisca sapientia.

4) Mikuláš Kusánský a renesanční metafyzika (De Beryllo+Docta Ignorantia II, viz odkaz ve Studijních textech

(Samostudium: přečtěte si De Beryllo, cvičně si odpovězte na otázky: čím se text zabývá, do jaké filozofické disciplíny byste text zařadili, jak byste vysvětlili spojení "člověk je malý nebo druhý bůh", vyjmenujte hlavní problémy, kterými se Kusánský v textu zabývá; přečtěte si De Non-aliud a odpovězte si na otázku, proč je a musí být pouze bůh u Kusánského ne-jiný/non-aliud; dokážete objasnit spojení učená/poučená nevědomost/docta ignorantia?; jak je možné, abychom jako stvořené a konečné bytosti uvažovali o nekonečném a transcendentním bohu?; jak je utvářen náš duch, aby byl schopen proniknout k ideji konečně-nekonečného univerza, jako musí mít schopnosti?; Hankins se domnívá, že cílem Kusánského úvah je představit konečný ráz lidského poznání a poučení se o naší nevědomosti a zdůrazňuje spojitost rozumového uvažování s matematickými postupy. Linie výkladu: kosmologie nekonečnosti, využití geometrických a matematických příměrů (nekonečný kruh, nekonečná koule, možný hermetický základ: "bůh je koulí, jejíž střed je všude a obvod nikde"); objasnění problému shody/splynutí protikladů s pomocí teorie complicatio/explicatio - opět na příkladech z geometrie; neohraničené univerzum - svět bez hranic; univerzum jako kontrahované maximum; učení o kontrakci (důraz na relace) - příklad kontrakce: univerzální v tobě juliání, Juliáne (jednotlivé věci v sobě transformují univerzum po způsobu své existence; kontrahující jednotliviny "pohlcují" bytí jiných věcí); důsledky Kusánova pojetí univerza pro kosmologii; jiný typ vysvětlení přírody i transcendence, který odmítá aristotelsko scholastický hierarchický kosmos uspořádaných sfér a zprostředkujících instancí.

Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011, kap. Mikuláš Kusánský a novověká filosofie, s. 231-255.

Floss, P. Mikuláš Kusánský. Život a dílo. Vyšehrad : Praha 1977; viz studijní materiály v IS.

Téma "Pietro Pomponazzi a renesanční aristotelismus" přednáší 5. 11. 2012 vážený pan kolega Tomáš Nejeschleba.

Renesanční aristotelismus: přenos aristotelských studií, živoucí tradice aristotelismu; Pietro Pomponazzi diskuse na téma nesmrtelnosti duše (vazba na ontologii, epistemologii, etiku a teologii)

Sekundární literatura:

Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011, kap. Aristotelská tradice: kontinuita a proměny, s. 72-101; kap XI. Nesmrtelnost duše, s. 279-305.

Otisk, M. Aristoteles christianus. Peripatetická tradice v latinském myšlení 10. a 11. století. Montanex : Ostrava 2008.

Otisk , M. Metafyzika jako věda. Filosofia : Praha 2006.

5) Marsilio Ficino a florentský novoplatonismus; teorie poznání (duše jako střed všeho; aristotelské východisko: poznání vychází ze smyslového vnímání; 6 poznávacích schopností člověka: smysly + rozum; nižší (hmat, čich, chuť - tělo, látka) a vyšší (sluch, zrak, rozum - netělesné věci) poznávací schopnosti; zrak - obraz věci (imago, simulacrum) - tvary, barvy aktualizuje světlo - obrazy těles jsou netělesné; duše je netělesná (byť vtělená) a prostřednictvím ducha (spiritus), imaginace a fantazie vnímá vnější tělesné skutečnosti - duch jako zrcadlo, v němž si duše prohlíží obrazy vnějších věcí - rozhraní mezi tělem a duší prochází mezi duchem a imaginací; obrazotvornost je nejnižší poznávací mohutnost duše - vytváří v duši jednotný obraz věcí, jejichž jednotlivé kvality se odrážejí v zrcadle jednotlivých smyslů. Imaginace sjednocuje to, co je rozděleno v 5 smyslech. Imaginace v sobě aktivně koncipuje svůj vlastní, netělesný obraz jednotliviny, který je chápán jako výtvor duše - to je proces smyslového vnímání. Imaginace a soudnost: poznávací schopnost smyslového vnímání je aktem duše; obrazy jsou vytvořeny imaginací,posuzovány fantazií, uložené v paměti; umožňují duši nahlédnout obecné ideje věcí - intelekt: nahlíží obecné pojmy, nikoli obrazy jednotlivých věcí. Ficinova epistemologie je se opírá o přítomnost vrozených idejí v duši - duše srovnává to, co vidí mimo sebe s tím, co má v sobě; - teorie vrozených idejí je analogická podobenství o Slunci (Ústava); linie: obrazy smyslového světa, imaginace, soudnost, intelekt.

Zkuste si dát dohromady vztah a posloupnost mezi věcí - obrazem věci - duchem - imaginací - fantazií - soudností - intelektem a duší.

Odkazy: část latinsko-anglického vydání Theologia Platonica; ukázky z německého překladu Theologia Platonica: Boží vůle je nutná a svobodná současně (Theol. plat. L. II, Cap. XII, ed. Marcel Band. I, s. 112 a násl.); Duše je středním stupněm jsoucího a zapříčiňuje zprostředkující spojení všech vyšších a nižších stupňů do jednoty, přičemž vystupuje k nejvyšším stupňům a sestupuje ke stupňům nižším (Theol. plat. L. III, II (I, 137ff). Všimněte si, jak Ficino postupně formuluje argumenty, podporující jeho tvrzení; zvláště místo Námitka Lukrétiova a odpověď. Duch může jednat bez těla (Theol. Plat. X 6 (II, s. 76 a násl.), která navazuje na tezi Duše jedná svobodně z Theol. Plat. IX,4 (II, s. 18 a dále).

Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011, kap. Marsilio Ficino, s. 115 - 129.

6) Girolamo Fracastoro: od nakažlivých chorob k teorii poznání; Syphylis, sive morbi gallici libri tres,1530 - úvahy o původu nakažlivých chorob (seminaria contagionum) a úvahy o možném působení a přenosu částic a jejich vzájemném působení; deskripce kontaktních nemocí; otevření se světu a cestování do nových světů znamenalo rovněž počátek intenzivní mikroorganické a mikrobiologické výměny (epidemie, nákazy, etc...); De contagione et contagionis morbis et eorum curatione libri tres,1546 - pokus o kompletní popis nakažlivých chorob a vysvětlení jejich vzniku, event. léčby; popis tzv. seminárií; vysvětlení působení těl na dálku (vztahy sympatie/antipatie); Turrius sive de intellectione, 1553: korpuskuly z těl a předmětů vnikají do lidské duše a zde jsou „aktualizovány“ (subnotace). Součástí poznání přírody a přírodních pohybů je rovněž aktivní spojování pozorovaných dat do myšlenkové jednoty: duch je činně jednající tím, že subnotuje sounáležitost pasivně vnímaných zkušenostních dat; pohybující se věci přírody nejsou tedy pouhými „věcmi“, ale jsou to „data pro vědomí“, kterému budou reprezentována a akt reprezentace je umožněn činností vědomí. Poznání není pouhé uchopení objektu v jeho vlastní podstatě, ale zprostředkované představení prostřednictvím smyslových symbolů. Fracastoro se zabývá řešením otázky: Jak je možné, že z množství jednotlivých smyslových obsahů, které vyplňují naše já, vzniká a osamostatňuje se myšlenka obecného, univerzální pojem? V odpovědi zavádí sled stupňů (úrovní) duševních schopností a forem činností: od pouhého snímání vjemů, přes jejich pociťování až po představu celku. Já charakterizuje vlastní pohyb a současně rozvíjí vnitřní pud, který přesahuje omezení prvního dojmu (zamotaný společný obraz, který je dán na počátku), rozčlení ho a učiní zřetelným. Od smyslové vnímavosti je tato rozčleňující a analytická schopnost vědomí (subnotace prosazuje neempirickou, ale na empirické vnímání vázanou schopnost subjektu k logickému řádu předmětů, která vedle sebe existující představy proměňuje do nutné struktury; je to abstrahující logická schopnost uspořádání, která utváří obecné věty) oddělená tím, že předpokládá činnou účast Já; od vyšších myšlenkových způsobů spojování se odlišuje tím, že se v ní nejedná o pravdu a nepravdu, tedy nikoli o logické posuzování, nýbrž o jednoduchý a současně instinktivní přechod od jednoho obsahu k jinému. V tomto středním postavení se ukazuje nová psychologická funkce, kterou Fracastoro zavádí - je spřízněna s moderním pojmem asociace. Nepřísluší jí již pouhá reprodukce dosud daných počitků, nýbrž předpokládá se spolupůsobení při prvním uskutečnění (realizaci) obsahu vnímání. Bez schopnosti roztřídění (ozvláštnění), bez schopnosti sukcesivní apercepce a vypracování jednotlivých momentů celého komplexu, by nebyla první „surovina představ“ pochopitelná. Toto spojování a oddělování tvoří základní rysy myšlení a dá se dokázat i v jeho nejvyšších formách a výkonech. Tento proces lze chápat jako vysvětlení vzniku obecných pojmů. Fracastoro představuje rovněž další příspěvek k psychologii vnímání, teorii poznání a popisu vztahu mezi smyslovým a inteligibilním.

7) Bernardino Telesio: De rerum natura iuxta propria principia; teze iuxta propria principia; role smyslového poznání a poznání základních principů působících v přírodě; polemika s aristotelismem (s požadavkem po odvození principů přírody z rozumu); hledání homogenity přírody; postuluje tři principy (naturae agentes: calor, frigus, aktivní + čistě pasivní princip představuje materie); studium přírody má probíhat dle v ní obsažených a z ní vyvozených principů (jsou vyloučeny bezprostřední božské zásahy do přírody); lidské vědění může dosáhnout vrcholu jen tehdy, jestliže „přezkoumá, co mu odhalily smysly a co lze vypozorovat z podoby věcí vnímaných smysly“.Všechny principy existují jen v nerozlučné jednotě, žádný není substancí; činné principy - teplo a chlad – potřebují ke své existenci matérii, z níž se skládají všechny podstaty. Vše ve světě je vždy jedním i druhým, netělesné principy vedou boj o nadvládu nad hmotou, mění její polohu a stav, ale neničí její přirozenost ani jakoukoli z jejích vlastností a nedávají na jejím místě vzniknout jiné přirozenosti. Polemika s aristotelským principem privace a účelu (příklad s chromým koněm; příklad se Sluncem – Slunce nesvítí proto, aby tím prospívalo životu na Zemi, ale svítí a proto prospívá životu: vládne kauzalita, nikoli určení účelu. Stejné principy stojí za pozemským i nebeským světem a prostřednictvím spiritu se projevují rovněž v člověku.

O podstate vecí podĺa vlastných princípov I, II .ČÍM začíná, JAK a na základě JAKÝCH PRINCIPů probíhá u Telesia poznání?

8) De dignitate homine – „individualizace“ člověka v renesanci; Dante Alighieri - motivy Božské komedie (interpretace motivů Božské komedie u Harolda Blooma The Western Canon: The Books and School of the Ages. New York: Harcourt Brace, 1994; česky Kánon západní literatury. Praha: Prostor 2000); doplnění tématu "důstojnosti člověka" a "postavení člověka v univerzu".

10) Paracelsus: Světlo přírody a ducha; experientia ac ratio; empirie (je spjata s osvojením si poznatků, ale je možná pouze tehdy, je-li poznávající obdařen bohem: donum; Mysterium magnum - yliaster - sulphur, mercurius, sal - země, vzduch, voda, oheň - role alchymie a magie; protochemické vysvětlování původu nemocí - vztahy mezi mikro- a makrokosmem; člověk jako mikrokosmos - limbus (látka, která je „kvintesencí“ čtyř prvků, z nichž se skládá svět); život člověka se pohybuje v pěti základních oblastech bytí: ens astrorum (bytí hvězd), ens veneni (bytí jevu), ens naturale (přirozené bytí), ens spirituale (duchovní bytí) a ens deale (božské bytí) - těmito sférami na člověka působí hvězdy, strava, čas života, nepříznivé vlivy prostředí a božský vliv; v těle i v duchu probíhají alchymické procesy (např. trávení, při kterém žaludek odděluje užitečné šťávy pro stavbu těla od látek škodlivých, které tělo vylučuje) - role alchymie při léčení; učení o signaturách; Foucault, M: Próza světa - k tématu mikrokosmu a makrokosmu.

Sekundární literatura: Ball, P. Ďáblův doktor. Paracelsus a svět renesanční magie a vědy. Academia : Praha 2009.

Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011, kap. Jak a proč provozovat magii: Filosofické recepty, s. 186-230.

Sekundární literatura: Špelda, D.: Astronomie v antice. Ostrava : Montanex 2006; Špelda, D.: Astronomie ve středověku. Ostrava : Montanex 2008; Feyerabend, P. K. Rozprava proti metodě. Praha : Aurora 2001, protikopernikovská svědectví: kap. 7 a 8, s. 91-113.; kap. 10., 11, plně doporučuji rovněž kap. 14; pro věcný přehled: Koyré, A. Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru. Praha : vyšehrad 2004.