Krob
SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY
STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS
B 47, 2000
Josef Krob
Ontologické základy poznatelnosti
V dějinách filosofie se střídají období, ve kterých se postupně
přesouvá hlavní zájem o problematiku světa, kosmu, přírody, bytí
k otázkám lidských možností poznání tohoto bytí a naopak. Ontologie
(metafyzika) a gnoseologie (epistemologie, noetika) se tak střídají
v centru pozornosti filosofie a nemohou zde nikdy zůstat natrvalo
prostě proto, že jsou navzájem velmi úzce provázány a není možné
odpovědět otázky jednoho typu bez přihlédnutí k těm druhým. Nemá
smysl úporně vysvětlovat, jaký je vesmír a my sami, a opomíjet
problém "jak to víme", stejně jako nelze analyzovat naše poznávací
schopnosti a postupy bez přihlédnutí k tomu, že jsme součástí
vesmíru, jeho podsystémem a jako takoví jsme podřízeni jeho zákonitostem.
Ostatně i historické formy agnosticismu a skepticismu můžeme
chápat jako pokusy zformulovat více či méně jasné pochopení skutečnosti,
že člověk je ve svých snahách poznávat okolní svět i sebe sama limitován,
předurčen, podmíněn charakterem svého biologického, psychického
či společenského bytí a fyzikální podstatou světa a vesmíru,
ve kterém žije. Na druhé straně samotné střídání ontologických
a gnoseologických témat naznačuje, že není možné se současně
v jedné analýze zabývat obojím, že je nutné se v daném okamžiku
rozhodnout pro jedno a abstrahovat od zbytku. Jakákoli analýza
se pak stává směsí vyslovených a zamlčených předpokladů, které
se nemohou stát předmětem vysvětlování. Protože však podstatně
určují výsledky našeho uvažování, učiníme nyní právě tuto hranici
naším tématem a podíváme se, o jakých limitech, hranicích a podmíněnostech
můžeme dnes hovořit s ohledem na současnou vědu, zda jsou ty
staré odstraněny nebo se jen posouvají, či zda vznikají nové.
Předchozí formulace vzbuzuje jedno podezření, s kterým je třeba
se vyrovnat především. Pokud by se totiž ukázalo, že hranice
a podmíněnosti se opravdu mění a dokonce vznikají nové, neznamenalo
by to s největší pravděpodobností, že se nejedná o meze vlastní
tomuto světu, dané jeho podstatou, ale že jsou to hranice závislé
a na právě aktuálním stavu našeho poznání či jistém uvědomění
si vlastní (momentální) noetické nedostatečnosti? Jak vlastně
vůbec můžeme vědět, že jsme odhalili nějakou mez - vlastnost
fyzikálního světa - a ne jen vlastnost, (ne)schopnost našeho
myšlení? Tento problém (nebo možná pseudoproblém) není vlastně
ničím jiným, než praktickou ukázkou na začátek, jak je to s provázáním
ontologického a gnoseologického - mluvíme-li o hranicích, odkud
víme, že jsou to meze kladené vnějším světem a nikoli jen naše
krátkozrakost, která může být v budoucnu eliminována dokonalejšími
čočkami? Evidentně jsme tak uzavřeni v kruhu našich úvah a pochybností
o statutu našeho poznání a jeho možnostech. Začít odpovídat na
podobné otázky nutně předpokládá dostat se nějakým způsobem z tohoto
kruhu a k tomu se nám nabízí několik možností.
Spolehnutí se na vyšší bytost. Problém se přesune například na
boha a jemu se dá důvěra. Je to dokonalá bytost a nemá důvod
nás klamat, bůh není zlomyslný, zaručuje adekvátnost našeho poznání,
dal nám i možnost pochopit a napravit naše vlastní omyly.
Anticipace a pracovní hypotéza. Na základě své intuice, bez přesně
formulovaných argumentů se prostě rozhodneme pro některou variantu
gnoseologického postoje a zkusíme se ho v následujícím poznávacím
procesu důsledně přidržovat. Pokud se nedostaneme do paradoxní
situace, můžeme považovat prozatímně svůj model za úspěšný. Požadavek
konzistence názoru není samozřejmě dostatečný, ale i tak je natolik
přísný, že vylučuje mnohá krajní řešení a důsledkem je jisté
sbližování postojů, takže mnohdy bývá obtížné zařadit jednoznačně
jednotlivé myslitele do ideálního gnoseologického typu. Agnosticismus
je tak například chápán jako teze o nepoznatelnosti světa, ale
neexistuje snad jediný filosof-agnostik, který by tvrdil výrok:
ßvět je nepoznatelný", protože by se tak dostal do logického
kruhu a sporu sám se sebou. Tento výrok by totiž byl již poznatkem,
jehož existenci sám popírá. Agnostikové tedy spíše než popírání
poznání hledají jeho hranice, skeptikové váhají a zdržují se
úsudku a gnoseologičtí optimisté na druhé straně existenci hranic
potvrzují tím, že se je snaží překročit a mnozí z nich jsou při
tom metodicky skeptičtí.
Oba dva předchozí přístupy mají jedno slabé místo - jejich výchozím
bodem je víra. Jednou je to náboženská víra a spoléhání se na
spravedlivého boha, podruhé je to víra v rozum a jeho možnosti.
Jsou to tedy víry podstatně odlišné, ale oba dva zmíněné přístupy
jsou ahistorické, uvažují o člověku a jeho schopnostech v podobě,
kterou má nyní, ale neberou v úvahu, že do této podoby člověk
vyrostl a své schopnosti postupně získával v dlouhém evolučním
procesu. A zde se nabízí ještě jiná možnost k rozlomení našeho
onto-gnoseologického kruhu. Totiž přijmout jeden mimognoseologický
předpoklad spočívající v tom, že člověk nebyl původně tvorem
gnoseologickým, jeho mozek nebyl nástrojem k poznávání okolního
i vzdálenějšího světa či dokonce celého vesmíru, byl to "pouze"
nástroj k ovládaní motoriky organismu, koordinaci životně důležitých
funkcí, ke generování adekvátních reakcí na proměny okolí. Posledně
jmenovaná funkce nás ovšem nutí k jedné odbočce, k otázce, co
je to vlastně poznání. Je možné adekvátně reagovat na okolí bez
jeho poznání? Není naše rozlomení kruhu jenom fiktivní? Nejen
člověk musí reagovat na podněty okolního světa. Každý systém
vynakládá určitou energii na udržení vlastní integrity a současně
musí interagovat s okolním světem. Každá látkově-energetická
výměna s okolím s sebou nese nebezpečí narušení systému až třeba
i k jeho rozpadu, pokud jsou zvoleny neadekvátní prostředky a
reakce, kterými systém odpovídá na vnější podněty. Volba těchto
prostředků může být čistě mechanická (chemická, pudová, intuitivní,... ),
může prostě vyplývat z fyzikálních možností strukturního uspořádání,
z toho, co je systém schopen rozpoznat jako podnět a současně
najít ve své struktuře odpovídající možnou reakci. Nic z toho
nutně nevyžaduje žádné rozvažování, vědomé usilování stojící
mimo úkon samotný. Je samozřejmé, že čím složitější systémy,
tím obtížnější, až nemožné, je odlišit tento praktický úkon od
postupně se do něj vkrádající reflexe ö akci", o jejích příčinách
a možných následcích až k vrcholné schopnosti, kterou je predikce
a v přímém důsledku jakási "reakce v předstihu". Právě někde zde,
na této cestě od bezprostřední reakce na proměny okolí po schopnost
reagovat v předstihu, se rodí základy poznání, tj. možnosti vědomě
reflektovat okolní svět i sebe sama v něm, tuto reflexi pojmově
zachytit a uložit pro další použití pro sebe nebo pro komunikaci
s ostatními jednotlivci. Tento "poznávací nástroj" je pak velmi
rychle osvobozen od svých praktických rodičů a začíná žít vlastním
životem. Člověk - od tohoto okamžiku již není třeba, ani možno
hovořit obecně o jakémkoli systému - dokáže používat své poznávací
schopnosti nejen k praktickým cílům prostého přežití, ale i k činnosti
v daném okamžiku "zcela neužitečné", k vytváření nejrůznějších
vědeckých či filosofických teorií o sobě a světě, ve kterém žije.1 Pokud přijmeme tuto hypotézu o vzniku schopnosti poznávat,
přistupujeme rovněž na to, že poznání samo může být ve své podstatě
adekvátní a informativní. Vyrůstá totiž ze systémových interakcí,
které nutně musely být adekvátní, v opačném případě by totiž
zanikl celý systém.
Je tedy zřejmé, že uvažovat o ontologické podmíněnosti poznání,
má smysl pouze za předpokladu, že za své východisko zvolíme třetí
variantu řešení onto-gnoseologického kruhu. Mohli bychom zde
uvést jistou analogii s jednou verzí (patřící mezi tzv. ßlabé")
antropického principu, která je svým způsobem kritériem pro výběr
fyzikálně možných minulých stavů vesmíru, když vychází z faktu
existence inteligentního pozorovatele a tvrdí, že vesmír musí
být právě tak starý (a musel mít právě takové vlastnosti), aby
tento pozorovatel mohl vzniknout. Podobně i naše poznání (samozřejmě
jako historický celek, nikoli nutně ve všech jednotlivostech)
musí být do značné (rozhodující) míry adekvátní okolnímu světu,
protože existujeme.
Všechny námitky proti poznatelnosti světa - jak se postupně
v dějinách ve sporech o poznatelnost objevovaly - by se velmi
přibližně daly rozdělit do dvou velkých skupin. První by byla
tvořena různými způsoby vyjádřeným přesvědčením, že sama skutečnost
klade zásadní omezení svému odhalení v poznávacím procesu a že
tedy existují jisté, poznávacím subjektem nepřekročitelné hranice.
Vymezení těchto hranic však vždy bylo samozřejmě podmíněné historickou
úrovní znalostí a představ o světě a většinou se doposud jako
takové ukázalo dočasné. Námitky tohoto typu se vlastně přímo
(i když třeba nevysloveně) odkazují na ontický statut světa -
vesmír, svět prostě je takový, že jej nebudeme moci nikdy plně
poznat. Druhý typ námitek míří k samotnému subjektu a hovoří
o jeho nedostatečnosti a podmíněnosti nebo o jeho vlastním neoddělitelném
(a často i neuvědomělém) vkladu k poznatkům, které tak nemohou
být nikdy principiálně objektivní ve smyslu klasické vědy, tj.
ideálu vědy 17.-19. století. Gnoseologičtí optimisté proti oběma
typům námitek vznášeli v podstatě jeden zásadní argument - jakákoli
definice hranice, ať už vnější, vlastní světu nebo vnitřní, patřící
subjektu, svým způsobem předpokládá vymezení nejen toho, co je
před hranicí, ale i toho, co je za ní, byť by to bylo určení
značně neúplné, nedokonalé, vágní, ovšem v každém případě i takto
narušující nepoznatelnost deklarovanou za hranicí. A zdá se,
že ani současná věda není výjimkou a poskytuje dostatek materiálu
pro zastánce z obou gnoseologických skupin a nejvíce argumentů
se nachází v oblasti fyziky a kosmologie. Ze samotné povahy těchto
věd je zřejmé, že se bude jednat o možná omezení našeho poznání,
která se jeví podle stávajících znalostí jako vlastnost samotné
skutečnosti, tedy jako ontologické (a ontické).
Podstata všech úvah o možnostech existence hranic našeho poznání
vychází z faktu, který mimo jiné odlišuje klasickou fyziku I.
Newtona od relativistické fyziky A. Einsteina. Newtonovská fyzika
měla mezi svými předpoklady princip absolutní simultánnosti,
tj. působení na dálku, jinými slovy věřila, že signál se může
ve vesmíru šířit na libovolnou vzdálenost okamžitě, tedy nekonečnou
rychlostí. V takovém světě potom omezení, která bránila pozorovateli
zjistit stav kterékoli části vesmíru, byla pouze technického
charakteru. Podstatně jinak se situace jeví od okamžiku, kdy
je prokázáno, že jakýkoli přenos informace se může uskutečnit
konečnou rychlostí, která je limitní. Může potom existovat takový
vesmír, který je tak veliký, že z některých jeho částí informace
(signály) o tamních událostech k pozorovateli ještě nemohly dorazit.
Takovýto vesmír se podle současné kosmologie rozpadá z gnoseologické
hlediska na dvě části oddělené tzv. horizontem částic. Část
vesmíru pod horizontem je ta, z které k pozorovateli již světlo
(neboť to je médium určující limitní rychlost šíření signálů
ve vesmíru) dorazilo, a druhá část vesmíru za horizontem je aktuálně
nepřístupná, ovšem postupně směrem k budoucnosti, jak přichází
světlo z čím dál vzdálenějších oblastí, se pozorovateli zpřístupňuje.
Tento typ horizontu se spolu s tím jak vesmír stárne, neustále
rozšiřuje. Pozorovatel si však musí uvědomit, že informace, které
mu mohou být takto předány, nejsou svědectvím o aktuálním stavu
vesmíru - nebo přesněji o aktuálním stavu těch oblastí, z kterých
přicházejí -, ale informacemi o jejich minulosti, a to tím hlubší,
čím větší je vzdálenost, z které přicházejí. Dívat se daleko,
znamená pozorovat minulost. To také znamená, že pozorovatelé
od sebe vzájemně velmi vzdálení budou mít každý odlišný obraz
vesmíru a nemůže existovat žádná absolutní současnost, platná
pro všechny obyvatele vesmíru.
Budeme-li uvažovat ve vesmíru takovou oblast, ze které se k pozorovateli
nemůže dostat světlo ani za nekonečně dlouhou dobu, získáme gnoseologicky
mnohem zajímavější typ horizontu. Relativistická kosmologie jej
zná pod názvem horizont událostí. Tato hranice vymezuje oblasti
vesmíru, ze kterých nemůže uniknout žádný signál do okolního
prostoru proto, že jeho úniková rychlost by musela přesáhnout
rychlost světla. Pokud je tato limitní, máme zde principiální
omezení možnosti poznat, co se děje v oblastech ohraničených
horizontem událostí. Takovými objekty jsou například černé díry,
jejichž gravitační působení je natolik silné, že nedovolí ani
světelným paprskům únik do okolního vesmíru.
Přijmeme-li předpoklad, že fyzika jako věda je objektivizovanou
výpovědí o nezávislé skutečnosti a že fyzikální teorie nejsou
pouhým konvenčním nástrojem k popisu našich pozorování, máme
zde příklady jistých gnoseologických hranic, které mají ontologický
charakter. Ostatně ontický statut těchto horizontů zdůrazňuje
ještě třetí typ, kterým je kauzální horizont. Není definován
žádným zvláštním způsobem, "pouze" shrnuje jisté důsledky. Dvě
oblasti vesmíru, které se navzájem nemohou vidět proto, že mezi
nimi není fyzikálně možná výměna signálů, mohou o sobě tvrdit
nejen to, že jsou jedna pro druhou nepoznatelné, ale vlastně
o sobě ani nemohou vědět, nemohou na sebe nijak působit, vzájemně
se ovlivnit, jedna pro druhou tak vlastně vůbec neexistují a
veškerá naše řeč o nich, je čistou spekulací.2
Když se obrátíme k druhé skupině námitek, které hledají omezení
poznatelnosti v samotném subjektu, dovede nás související problematika
ve 20. století velmi rychle k otázkám kvantové mechaniky a k jejímu
tradičnímu filosofickému problému pozorovatele ovlivňujícího
výsledky pozorování (tj. problém známý jako Heisenbergův princip
neurčitosti). Zejména pokusy A. Aspecta počátkem 80. let3 mnozí fyzikové považují za průkazné
řešení EPR paradoxu4 a důkazy toho, že nikoli nějaké skryté, dosud neznámé
parametry, nikoli nedostatečnost či chyba subjektu, ale samotná
skutečnost je zdrojem pravděpodobnostních událostí, před kterými
se zastavují naše úvahy postupující deterministicky. Podobně
jako jednotlivé typy horizontů fungující jako extenzivní limit
poznání, tak i kvantové jevy kladoucí podle (současných poznatků)
jistá intenzivní omezení jsou důsledkem charakteru samotné skutečnosti,
tedy ontickou záležitostí.
Mohla by se ovšem objevit námitka, že nalézáme hranice poznatelnosti
v jednom případě na úrovni megasvěta, v druhém případě na úrovni
mikrosvěta, tedy v oblastech, které nám z přirozených důvodů nejsou
dostatečně přístupné, a právě jenom jejich ödlehlost" je příčinou
dosažených výsledků. A snad by stačilo vyčkat lepších technických
prostředků a dalšího pokroku vědy a ukázalo by se, že i tyto
světy jsou nakonec našemu poznání přístupné stejně jako nám nejbližší
makrosvět, dobře popsaný klasickou mechanikou. Možná by tomu
tak mohlo být, pokud by pojem poznatelnosti nezahrnoval i schopnost
predikce. Ale od samého počátku novověké vědy je síla libovolné
teorie poměřována nejen její explanační schopností, ale i mírou
úspěšné predikce. Dostáváme se tak k velmi mladým oblastem moderní
vědy, jejíž výsledky jsou známy jako teorie chaosu, které i na
makroskopické úrovni poukazují na některé těžkosti či principiální
nemožnosti, které jsme doposud byli zvyklí spojovat pouze s mikro-
či megasvětem. V dosavadním pojetí byly chaotické systémy interpretovány
jako statistické. Nemožnost odhadnout jejich budoucí chování
nebyla principiální (ontická), ale spočívala buď ve velkém počtu
prvků účastnících se interakcí nebo neodhadnutelných možností
interakce s okolím. Ukázalo se však5, že i dynamické systémy, doposud považované
za vzor deterministického chování s jasnou predikcí i retrodikcí,
jsou jen zvláštním případem chaotických systémů. Stačí totiž,
aby kvantitativní vyjádření jednoho z parametrů určujících stav
a chování systému vedlo k nutnosti úpravy veličiny (zaokrouhlení
periodického zlomku, aby bylo možné dokončit výpočet) a vzniklá
nepřesnost se stává příčinou odchýlení předpovědi od stavu, ke
kterému systém skutečně dospěje. Objevení těchto dynamických
chaotických systému tak učinilo konec jedné přes dvě stě let
přetrvávající iluzi o možnostech deterministického popisu a opět
se zdá, že je to stav světa, nikoli naše neschopnost, co nám
brání v úplném poznání skutečnosti.
Neznamená to však, že bychom měli začít hlásat agnosticismus,
snad bude stačit, když si uvědomíme, že neexistuje takový zásah
do stavu světa, který by nemohl mít důsledky, jež nejsme principiálně
schopni dostatečně přesně předvídat. Jestliže jsme tedy během
evoluce potlačili mnohé projevy pudu sebezáchovy, měl by to být
alespoň rozum, kdo by nás nabádal k co největší míře obezřetnosti
při našem zacházení se světem.
Les fondements ontologiques de la gnoséologie
Les limitations de notre connaissance existent-elles ? Dans
le cas positif, de quelle nature, sont-elles ? En supposant que
nous parlons sur les limitations principales, sont-elles incorporées
dans le monde même (cela veut dire, dans le monde extérieur,
objective ... ) ou elles résident dans nos capacités humaines ?
Dans cet article, l'auteur développe l'idée des différentes frontières
ontiques que nous pouvons trouver au niveau microscopique, mégascopique
aussi bien qu'au niveau des échelles humaines. En ce qui concerne
notre univers l'auteur rappelle les horizons des événements et
des particules et l'horizon de causalité ; le niveau du monde
des particules élémentaires gouverne - dans ce sens - le principe
de Heisenberg . Et même le monde des échelles « humaines »,
le monde des systèmes déterministes et prédicables n'est plus
l'abri des certitudes . On y a trouvé , dans les années dernières ,
des systèmes dynamiques chaotiques qui ne sont pas prédicables
en principe et de telle façon ils diminuent aussi nos possibilités
cognitives.
Footnotes:
1[4em]Toto
vše je přijatelné ovšem pouze za předpokladu, že jsme si již
před tímto řešením udělali jasno v jiném podobném sporu, který
by se dal označit dvojící pojmů solipsismus-realismus a přiklonili
se na stranu některé z podob realismu, jinak by to celé ztrácelo
smysl.
2[4em]Nebo přesněji,
jsme-li jako pozorovatelé umístěni v jedné z nich, veškerá řeč
o té druhé je spekulativní.
3[4em]H.
Guillemot, "Comment la matière devient réelle", Science
et Vie, 1999, n. 977, p. 39.
4[4em]Myšlenkový experiment, který zkonstruovali
Einstein, Podolsky a Rosen ve snaze vyhnout se nutnosti pravděpodobnostní
interpretace jevů mikrosvěta, která je přímým důsledkem principu
neurčitosti.
5[4em]Např. J. Gleick, Chaos.
Vznik nové vědy, Ando Publishing 1996; P. Coveney, R. Highfield, Šíp
času,. Oldag 1995.
File translated from
TEX
by
TTH,
version 3.00.
On 22 Feb 2002, 20:17.