Nyní stojíme před dvojí otázkou: 1) Proč taková situace vznikla a jak se k ní můžeme stavět; 2) Mohou dějiny filosofie i nadále substituovat filosofii?
Odpověď na první problém má tři základní roviny. Jednak závisí
na pochopení dějin filosofie: Dějiny filosofie nejsou obor, který
by byl identický s prostou historiografií vzniku a vývoje idejí.
Přesněji řečeno, nejsou takové v principu, ačkoli se v takové
občas mění při studijní a výukové praxi. Během ní skutečně dochází
k tomu, že jako "filosof" může být označován člověk, který dokáže
nejlépe ze všech zopakovat myšlenky dejme tomu Platónovy, Leibnizovy,
Kantovy nebo Heideggerovy. Cílem a nejvyšším ideálem filosofie
je pak reproduktor; nebo ještě lépe CD-ROM, neboť ten je schopen
i přesné grafické reprodukce. Znalost filosofické klasiky ale
nemůže nahrazovat znalost filosofické teorie; pokud přestávají
díla klasických filosofů být součástí historie, pokud se z nich
stávají posvátná písma a jejich autoři se mění v náhražku filosofické
teorie, filosofie zaniká a mění se v kult. Dějiny filosofie jsou
jednou z forem, v nichž se předestírají dějiny lidského myšlení,
a zároveň tvoří nezbytný základ pro formulování filosofických
teorií. Filosofie bez svých dějin by byla bezmocná; dějiny filosofie
bez filosofické teorie jsou zbytečné.
Druhá rovina se týká vzniku takového myšlení o filosofii. Zde
je možná rychlá odpověď: Tento zvyk se ujal během scholastiky,
kdy se ve struktuře kvestií začalo vyžadovat, aby správné vysvětlení
problému uvádělo na prvním místě stanoviska autorit a tradice.
Tlak na znalost dějin řešení daných problémů rostl natolik, až
nakonec dokázal přehlušit samotné problémy, o které původně šlo.
Dodnes tak mnohde přetrvává pojetí filosofie, které sestává z
toho, že upozorňuje na problémy formou upozornění na historické
formy popisu těchto problémů. Vyjádřeno metaforou spíše hořkou:
Způsobem existence filosofie jakožto dějin filosofie se stal
parazitismus na myšlení jiných.
Třetí rovina otázky je nejsložitější: Jak nakládat s tímto stavem?
Odpověď vyžaduje promyslet jednu souvislost, která není jen výlučně
historická, ačkoli determinuje pohled na možnost dějin filosofie,
ale současně je hluboce systematická. Jestliže jí dáme formu
otázky, pak zní: jaká je kompetence filosofie dnes? Jinak řečeno,
musíme odpovědět na problém, k čemu a jak je kompetentní filosofie?
Pokud nalezneme evidentní a nutné kompetence filosofie (tzn.
pokud budeme schopni vymezit oblast poznání, k níž je filosofie
kompetentní nenahraditelně jinou vědní disciplinou), bude nepochybně
možné omezit úlohu dějin filosofie tak, jak je zřejmě žádoucí:
na sice naprosto nezbytný, pro filosofa zcela nevyhnutelný, avšak
vždy pouze podpůrný obor, který sám o sobě ještě nekvalifikuje
k filosofii. Skvělý znalec dějin trepanací lebky, a pouze těchto
dějin, také nemá kvalifikaci k tomu, aby se postavil k operačnímu
stolu. Filosofové jsou o to nebezpečnější, že vrtají druhým lidem
do hlavy ne tehdy, je-li to potřeba, ale z principu.
Kde však najdeme takové evidentní filosofické kompetence? Původně,
kdysi na počátku, se filosofie domnívala být kompetentní ke všemu,
a snad, alespoň co do svého sebepochopení, ke všemu kompetentní
byla. Zřejmě ale již se zrodem této myšlenky o plné filosofické
způsobilosti začal zvláštní proces, který trvá dodnes; proces
redukce filosofických kompetencí, proces zeštíhlování filosofie,
pokud jde o její schopnost mluvit k věci.
Se znepokojivou výstižností ho popisuje německý filosof Odo Marquard:
Nejprve filosofie pozbyla kompetenci vést člověka k poznání smyslu
světa a života, a tím ke spáse. Zde filosofii nahradila teologie
a z filosofie se nadlouho stala ancilla theologiae. Poté
filosofie ztroskotala též před požadavkem, aby vedla aspoň k
užitečnému, prospěšnému a člověku napomáhajícímu vědění. Zde
filosofii vytlačila věda, zvláště exaktní vědy, které snadno
nahrazují filosofii dodnes a činí z ní ancilla scientiae.
A konečně, poslední, co zůstalo filosofii, zejména filosofii
dějin, byla snaha vést člověka ke štěstí, rovnosti a spravedlnosti
mezi lidmi. V tom ale zbavila filosofii kompetentnosti politická
praxe novověku a učinila z ní pouhou teoretizující služku emancipace,
ancilla emancipationis.
Tyto postupné a radikální ztráty kompetencí dovedly nakonec k
tomu, že se dnes setkáváme převážně s deklasovanou filosofií.
Její role se omezuje na to, aby organizovaně napomohla tehdy,
když se její úspěšnější partneři (věda nebo politika) dostanou
do obtíží. Příkladem může být současná nouzová situace politiky,
která se rychle mění ve společensky zavrhovanou životní formu
a reaguje na to formulováním tzv. "filosofických vizí", např.
vize občanské společnosti, nepolitické politiky, neoliberálního
individualismu, apod. Není asi nezbytné zdůrazňovat, že soudobé
vizionářství není problémem filosofie, ale politických a ideologických
nároků vznášených vůči filosofii. Po zkušenostech moderny filosofie
zřejmě nenalezne další důvod, proč by měla přisluhovat politice
a žít domněnkou, že právě ona řídí ji a s ní i celou společnost.
Jak je to tedy s kompetencemi filosofie? Jedinou kompetencí,
která filosofii zůstává, je kompetence k uznání vlastní nekompetentnosti.
V tom je filosofie nenahraditelná a v této oblasti před ní stojí
nekonečně mnoho práce. Bude muset odčinit všechno, čeho se dopustila
v době, kdy se buď ona sama nebo lidé kolem ní domnívali, že
může být svědomím světa a absolutní instancí. Bude muset odčinit
všechno, co se odvíjelo od jejích suverénních výzev k nejrůznějším
globálním krokům: ke globální odpovědnosti, k odpovědnosti za
přežití lidstva, k odpovědnosti za obecná lidská práva a lidskou
emancipaci, za poznání pravdy, k odpovědnosti za přírodu, svět,
vesmír vůbec. Z nich všech totiž vyplývalo pouze dvojí: neštěstí
člověka a nesvoboda filosofie. Poznáním své kompetence k uznání
vlastní nekompetentnosti a symbiózou se svými kompetentními partnery
(především s vědou) se filosofie může vrátit ke své svobodě.
Budoucnost a svoboda filosofie spočívá v pochopení, uznání a
využití své nekompetentnosti.
Jak ale filosofie rozpozná svou kompetentní nekompetenci? Cesta
k jejímu uvědomění vede přes genus paměti, memoria, tzn.
přes paměťové zpřítomnění celku dějin našeho rozumu a hlavně
nerozumu. Kompetentní filosofie je možná pouze jako anamnetická
filosofická kultura, která připomíná a paměťově neustále oživuje
dějinné formy, působení a důsledky (ne)rozumu, aniž by si přitom
počínala jakkoli selektivně, neuceleně a dávala by přednost jenom
určitým, snadno funkcionalizovatelným vzpomínkám. Jinými slovy,
filosofie kompetentní ke své nekompetenci - a to znamená jedině
kompetentní - je možná pouze na půdě dějin filosofie. Každá koncepční
rozvaha nad studiem a pěstováním filosofie se proto bude muset
smířit s údělem dějin filosofie; pokud by je opustila a ztratila
jejich anamnetickou vazbu, změnila by se rychle v něco nefilosofického,
zřejmě v určitou formu ideologie, tedy v to, k čemu mají nejblíž
dnešní ekologické a moralistní výzvy a stesky nad rozkladem hodnot.
Filosofie asi i nadále zůstane (a řekl bych, že naštěstí) tím
podivným kulturním útvarem, který ze všeho nejvíc připomíná parazita
na svém vlastním těle.
Vědecká práce pod horizontem filosofie, která je kompetentní
k uznání své nekompetence a chová se podle toho, znamená především
uměřenost. Je to uměřenost ve smyslu filosofie, jež rezignuje
na velké a zásadní pravdy dějin, na vůdcovskou roli, na fenomenologii
světového ducha a na spásu lidstva, na smysl života a vesmíru,
protože ví, že k tomu není kompetentní. Jejím cílem jsou konečné
věci, které se týkají konečných lidí; a specifickou vlastností
těchto malých, konečných a pro život rozhodujících věcí je jejich
historická setrvačnost. Opakují se, vracejí a téměř působí dojmem,
jakoby byly stále stejné. Proto nám o nich nejvíc může říci historie,
samozřejmě i historie filosofická. Kdybychom vyloučili dějiny
filosofie z filosofie (a doufám, že se tomu podaří zabránit i
přes odpor zejména ekologicky či feministicky zaujatých systematiků),
pak bychom z ní současně vyloučili i tyto malé a konečné věci,
které mají zásadní význam pro konstituci lidskosti v člověku.
Zůstaly by nám velké, universální pravdy o světě, vesmíru a bozích,
o nichž už Protágorás pravil, že o nich nemůžeme vědět ani že
jsou, ani že nejsou. Jinak řečeno, zůstaly by nám velké, ještě
větší a možná i trochu velikášské pravdy, které třeba mají stovky
účelů, ale jen jeden jediný efekt: nedá se s nimi žít.
1[4em]Koncept přednášky, která
byla proslovena při profesorském řízení před VR FF UP v Olomouci
dne 21. června 2000.