Nikolaj Alexejev
* 1. 5. 1879 Moskva
† 2. 3. 1964 Ženeva
Jako žák P. Novgorodceva se věnoval právní filozofii. Působil jako univerzitní profesor v Moskvě a Simferopolu (1918–20). V emigraci žil od r. 1920, v ČSR v l. 1922–1931 byl profesorem na Ruské PF (přednášel i na univerzitě Berlíně). V l. 1931–40 žil ve Štrasburku, poté v Bělehradě a od r. 1950 v Ženevě. Zpočátku podával pouze pozitivistické a popisné výklady; hlásil se ke B. Kistjakovskému a G. Jellinekovi. Přitom odmítal nové právní teorie 20. století, které se staly základem zdokonalování demokratického státu, zejména normativismus. Plně uznával historickou podmíněnost práva, ovšem ve smyslu absolutního podřízení práva politické moci v daném momentě. Právo považoval za výtvor a nástroj státní moci; byl stoupencem ideje "reálného právního řádu". Koncepci právního státu považoval za neudržitelnou; nejrozvinutější formou takového státu se mu zdála být absolutní monarchie, přičemž i v demokratické republice spatřoval naprosté pohlcení individua. Se svým základním principem "Státní moc nemůže být natolik proniknuta právem, aby přestala být mocí" se zásadně rozcházel jak s Novgorodcevem, tak se všemi ruskými právními školami liberálně demokratické a novokantovské orientace.
Od poloviny 20. let pro eurasijskou teorii programově vypracovával část o státu a právu. Příklon Itálie k fašismu považoval za typickou tendenci vývoje západoevropského státu. Rozvíjel koncepci "funkcionálního státu" v čele s vládnoucí stranou a "vedoucí vrstvou", s prioritou moci a správy nad zákonodárstvím, s prioritou sebeprovolání (samoprevozglašenije – zjemnělý výraz pro usurpaci moci, vyjadřující pozitivní vztah k ní) a ustanovení před volbami, koncepci státu budovaného na jednotě světového názoru atd. Stalinistický stát uznával za přechodný a přípravný stupeň k dokonalému eurasijskému státu. Mnohé jeho teze dostávaly od 40. let své paralely v sovětském učení o státu a právu.
Bibliografie:
◦ Vveděnije v
izučenije prava,
Moskva 1917;
◦ Očerki po obščej teorii
gosudarstva,
Moskva 1919;
◦ Obščeje učenije o prave,
Simferopol' 1919;
◦ Osnovy filosofii prava,
1924;
◦ Teorija
gosudarstva,
1925–26;
◦ Na putjach k buduščej Rossii.
Sovetskij stroj i jego političeskije vozmožnosti,
Paris 1927
(přeprac.
vyd.
Paris 1934);
◦ Sobstvennosť i socializm.
Opyt
obosnovanija sociaľno-ekonomičeskoj programmy jevrazijstva,
Paris 1928;
◦ Teorija gosudarstva.
Teoretičeskoje
gosudarstvoveděnije.
Gosudarstvennoje ustrojstvo,
gosudarstvennyj
ideaľ,
Paris 1931;
◦ Puti i suďby marksizma,
Paris 1936;
◦
Totaler Staat und christliche Freiheit.
(Mit Beiträgen von N.
N.
Aleksejew u.a.),
Genf 1937;
◦ Kuda idti? K voprosu o novoj
sovetskoj konstitucii,
Berlin 1937;
◦ Ideja gosudarstva,
New York 1956. Russkaja imperija v jeje istoričeskich istokach, 1958.
Sborníky:
◦ Pravo Sovetskoj Rossii,
Sbornik statěj,
red.
a spoluautor,
1925 (něm.
Das Recht
Sowjetrußlands,
Tübingen 1925);
◦ K učeniju ob "ob'jektivnom
prave",
Tridcatyje gody.
Utveržděnije jevrazijcev,
Paris 1931.
Časopisecké
příspěvky:
◦ Russkoje zapadničestvo,
Puť 1929.
Literatura:
◦
V. Zenkovsky: History of Russian Philosophy,
New York 1950;
◦ D. Taratorin: N. N. A., in N. N. A.: Russkij narod, 1998;
◦ St. Wiederkehr: Die eurasische
Bewegung, 2007.
vg