Emanuel Arnold
* 9.
11.
1800 Mnichovo Hradiště
† 4.
1.
1869 Praha
Narodil se v rodině chudého krejčího.
S vlastním sebevzděláváním mu pomáhal jeho bratr Jan Edvard A.
(1785–1872),
vlastenecky smýšlející kněz (iniciátor založení Měšťanské besedy v r.
1845; v červnu 1848 sloužil svatováclavskou mši na Koňském trhu,
po níž došlo k svatodušním bouřím).
V r.
1842 přišel z venkova (kde byl úředníkem na šlechtických statcích) do Prahy a hned se účastní tamějšího kulturního a politického života; mj.
se stane členem tajného spolku Repeal.
V r.
1847 byl za napsání a rozšiřování letáku Držená řeč od jenerála jezuitů v tajném sněmu v Římě – zaměřeného nejen proti jezuitům,
jejichž návrat do Prahy se tehdy očekával,
ale proti praktikám římskokatolické církve vůbec,
proti jejímu stranění šlechtě – odsouzen na čtyři měsíce do vězení a pak (do března 1848) k pobytu mimo tehdejší území Prahy.
(J.
V.
Frič,
který A.
označil za „prvního našeho politického mučedníka“,
ve svých Pamětech líčí,
jak A.,
ubytovaný tehdy v Podbabě,
„míval z tamté strany Vltavy,
sedě při břehu na stráni,
vlastenecká kázání k výletníkům,
rozloženým na protějším břehu“.) V březnu 1848 vydal leták Milí,
drazí českoněmečtí bratři (vytištěný původně německy),
vyzývající v duchu internacionalismu české Němce k jednotnému postupu s Čechy v zápase o demokratizaci státu a společnosti.
Po porážce červnového povstání byl znovu uvězněn.
Po propuštění začal vydávat (především venkovskému lidu určené) Občanské noviny s radikálně demokratickou orientací.
V dubnu 1848 tu uveřejnil článek Poměr pracujícího lidu k boháčům,
poukazující na to,
jak se „fabrikanti samojedinými správci peněz stávají“: „Průmysl v nynějším našem pořádku má jen dvě třídy: fabrikanta a dělníka.
Fabrikant jest ten mocný bohatý pán,
jenž dělníkovu práci svým kapitálem jmenovati může,
a dělník jest jen věčný otrhanec,
z něhožto pramen bohatství fabrikantům plyne.“ Po prozrazení chystaného povstání v květnu 1849 (inspirovaného anarchistou Bakuninem a připravovaného spolu s německými demokraty) sice z Prahy uprchl,
v Lipsku byl však zadržen; po dlouhém vyšetřování ho vojenský soud (1854) odsoudil k trestu smrti,
který byl cestou milosti změněn na dvacetiletý žalář.
(Svůj útěk z Prahy A.
vylíčil v brožuře Popsání cesty mé z Prahy až na pomezí hraničné.) Po amnestii 1857 byl z Prahy brzy vykázán do jihorakouského Villachu,
kde pracoval opět v zemědělství.
Do Prahy se vrátil až v r.
1868,
už těžce nemocný.
Svá poslední léta strávil v pražském chorobinci.
Jeho pohřeb se stal zásluhou především studentů a dělníků velkou protirakouskou manifestací.
Spolu s J.
V.
Fričem a K.
Sabinou patří k nejvýraznějším představitelům české radikální demokracie.
Podílel se i na jejím programovém prohlášení Čtenářům našim,
otištěném v Pražském večerním listu 30.
září 1848 (na něž navázal K.
Sabina svým Vyznáním nové víry z 3.
října 1848).
Radikální demokraté chtěli za součinnosti s dělníky a venkovským lidem „porazit vše,
co je shnilé,
co se přežilo“; prosazovat práva národa,
demokratický princip (proti všem výsadám),
právo na práci a spravedlivou odměnu,
hájit chudinu proti boháčům,
přispět k rozšíření přístupu lidí ke školnímu vzdělávání a ke kultuře vůbec.
K podpoře revolučního ducha se A.
pokusil přispět i připomenutím českých revolučních tradic v práci Děje husitů se zvláštním vzhledem na Jana Žižku (1848).
Bibliografie:
◦
Sebrané spisy,
ed.
V.
Osvald,
před.
Z.
Šamberger,
1954.
Literatura:
◦ OSN; Čeští radikální demokraté.
Výbor politických statí z r.
1848–1870,
ed.
K.
Kosík,
1953;
◦ K.
Kosík: Politické názory E.
A.,
FČ 1953;
◦ F.
Červinka: Nad vydáním Sebraných spisů E.
A.,
FČ 1955;
◦ J.
V.
Frič: Paměti,
1957;
◦ K.
Kosík: Česká radikální demokracie.
Příspěvek k dějinám názorových sporů v české společnosti 19.
století,
1958;
◦ J.
Kočí: E.
A.,
1964;
◦ Václav Osvald: Žurnalistika české radikální demokracie,
1969.
jg