Josef Bartoš

* 4. 3. 1887 Vysoké Mýto

† 27. 10. 1952 Praha

Bratr F. M. B. a dramatika a divadelního historika Jana B. (1893–1946). – Po doktorátu filozofie (1909) na FF UK (kde byl žákem O. Hostinského a Z. Nejedlého) absolvoval roční studijní pobyt na Sorbonně (poslouchal tam přednášky R. Rollanda, H. Bergsona, E. Denise). Poté působil jako gymnaziální profesor češtiny a franštiny (Praha-Karlín, Rakovník, Praha-Ječná ul.). V r. 1921 založil Český časopis estetický (vycházel jen rok) a v r. 1927 se podílel (s K. Vorovkou a T. Trnkou) na založení revue Filosofie (1927–29), do jejichž dvou ročníků vedle několika studií napsal 35 recenzí estetických a psychologických publikací. Studium na Sorbonně ho orientovalo na francouzskou filozofii a estetiku; stal se u nás jedním z předních znalců Bergsonova díla.

Od gymnaziálních let se věnoval hudbě (v l. 1905–09 navštěvoval pražskou varhanickou školu). Brzy se začal prosazovat jako hudební kritik (mj. na stránkách Nejedlého časopisu Smetana) a hudební teoretik. V knize Jak naslouchati hudbě se věnoval (podobně jako Otakar Zich) psychologickým otázkám estetického vnímání hudby. Nejedlého vliv na B. se projevil i v jeho kritických soudech o hudbě A. Dvořáka a L. Janáčka; za „největšího současného autora“ pokládal B. Foerstera, v jehož hudbě nacházel „obrovskou etickou silou nabitý duchový řád“, u Z. Fibicha vyzdvihoval také citlivou reakci na jiné druhy umění. Od hudební teorie směřoval k obecné teorii umění: měl zato, že jednotlivé druhy umění po svém vyjadřují obecné umělecké ideje, které jsou zase specifickým odrazem dobového myšlenkového proudění. V knize Umění. Úvod do estetiky se zamýšlí – v souladu s koncepcí estetiky jako vědy o umění – nad podstatou umění, jeho jednotlivých druhů, nad uměleckým tvořením i vnímáním umění; vedle metody psychologické tu uvažuje i o možnostech metody sociologické a strukturální. K francouzské látce přihlíží i ve svém nejrozsáhlejším spise Ilusionismus. Skeptická nálada přítomnosti (1927). Probírá v něm různé podoby novodobé „skeptické nálady“, aby nakonec vyjádřil své přesvědčení, že tato skepse není stavem definitivním, že je „pouhým předbráním, z něhož lidstvu bude vejíti do chrámu, ve kterém zase budou uctívány všechny klady“. Pokud jde o roli umění, B. je klade proti každodenní, člověka spoutávající práci: má plnit funkci ušlechtilé zábavy: v tom se vrací k estetice Durdíkově, podle níž „krása, která nebaví, jest oheň, který nehřeje, voda, která nemokří“. V úvodu ke svému překladu Croceho Brevíře estetiky představuje Croceho jako myslitele, o jehož estetických názorech by se mělo u nás vědět a také debatovat. Blízký byl B. i Miroslav Tyrš, jehož pokládal za znalce zákonů kompozice ve výtvarném umění.

Bibliografie:
◦ Jak naslouchati hudbě, 1910;
◦ Zdeněk Fibich, 1914;
◦ Miroslav Tyrš, 1916;
◦ Miroslav Tyrš. O zákonech komposice v umění výtvarném, 1917;
◦ Umění. Úvod do estetiky, 1922;
◦ Eugene Carriere. Spisy a vybrané listy, 1923;
◦ O proudech v soudobé hudbě, 1924;
◦ Ilusionismus. Skeptická nálada přítomnosti, 1927.

Časopisecké příspěvky:
◦ Umění a mravnost, RF 1922;
◦ Přes Flauberta k Tolstému, RF 1923;
◦ Hudební kritika v nehudební revui, Kritika 1924;
◦ Problém zakázky v umění, RF 1925;
◦ Umění a technika, RF 1926;
◦ Úvodní slovo redakce (s K. Vorovkou, F. Pelikánem), Ilusionistické prvky v Adamu Stvořiteli, Giacombo Leopardi – estetik, Nietzsche a France, Nová psychologie v Německu, Nietzsche – Stendhal, Po stopách Schopenhauerova pesimismu ve Francii, F. X. Šaldova šedesátka, Filosofie (F) 1927–28;
◦ O problémech dnešní estetiky, O typu lidí timidních – Příspěvek k psychologii O. Březiny, Guiseppe Rensi, Karel Vorovka, F 1928–29.

Překlady:
◦ H. Bergson: Komika charakteru, 1916;
◦ B. Croce: Brevíř estetiky (s před. Benedetto Croce filosof), 1927.

Literatura:
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ R. Pečman: K významu estetika J. B., in Filozofie v dějinách a v současnosti, ed. H. Bretfeldová, 1986.

jg