Jiří Bednář

* 25. 11. 1935 Praha

† 23. 8. 1973 Praha

Střední školu (1950–54) i filozofii a historii na FF UK (1954–59) studoval dálkově (po úraze v dětství ochrnul); PhDr. 1967. V l. 1968–71 absolvoval vědeckou aspiranturu na FÚ ČSAV, kandidátskou práci mu nebylo dovoleno obhájit.

Hlavními B. tématy bylo náboženské myšlení, náboženská filozofie a problematika antropologická a sociální. Ve svých hegelovských studiích (Hegelova kritika „bürgerliche Gesellschaft“, Die transzendentale Bedeutung des Hegelschen Begriffs „das unglückliche Bewusstsein“ im Zusammenhang mit Hegels Religionskritik in der Phänomenologie des Geistes) se zabýval Hegelovou analýzou občanské společnosti a jeho pojetím státu a dějinné a společenské zákonitosti a na základě rozboru Hegelova pojmu nešťastné vědomí i jeho kritikou náboženství ve Fenomenologii ducha. V úvaze nad Camusovým Mýtem o Sisyfovi vyjádřil přesvědčení o potřebě spojení ontologie a noetiky s antropologickou problematikou „posledních věcí člověka“, která přináší podněty pro takové řešení etických a sociálních vztahů, jež zatlačí absurditu lidské existence. Svůj zájem o Masarykův myšlenkový odkaz vyjádřil v nepublikovaných Šesti studiích o T. G. Masarykovi (z r. 1962) a ve Vývoji Masarykovy náboženské filozofie. Genezi a proměny Masarykovy náboženské filozofie členil do tří etap: období pascalovské (1881–1900) s orientací na existencialistickou problematiku, období volnověrecké (1900–14) s racionalistickou kritikou všeho mystického a zázračného v náboženství a bojem s církevními ortodoxiemi a období providencionalistické se začleněním myšlenky synergismu do dějinné logiky. Filozoficky se zabýval významnými postavami literární historie. Shakespearovské črty Jana Kotta mu byly příležitostí k promýšlení povahy moderních dějin, smyslu života a cest k překonávání krize moderního člověka, tzv. svatovítská kapitola Kafkova Procesu nejen ukázkou protestu moderního člověka proti absurditě, nýbrž i podnětem k zamyšlení nad religiozitou Kafkova hledání životní pravdy a smyslu, nad edicí Dostojevského Dopisů uvažoval o jeho úsilí o celistvost člověka, o společnost založenou na humanitě, o nalézání smyslu a řádu prostřednictvím hodnot náboženské tradice, šaldovskou monografii L. Svobody chápal jako potřebný dialog marxismu s českým spirituálním myšlenkovým dědictvím. V diskuzích 60. let sledoval úsilí o reformu marxismu; rozdílnostem italského, ruského a českého marxismu se věnoval ve svých úvahách nad Gramsciho dílem. Zabýval se také soudobou náboženskou filozofií. Za pozoruhodný, byť podle jeho názoru neúspěšný, pokládal Teilhardův pokus o smíření katolicismu s evolucionismem. Řada B. studií zůstala v rukopise, např. K filosofickým problémům české literatury. Mácha, Neruda, Vrchlický, Jirásek, Čapek z r. 1964 či Integrující filosofie Emanuela Rádla z r. 1971.

Bibliografie:

Sborníky:
◦ F. X. Šalda 1867–1937–1967, 1968.

Časopisecké příspěvky:
◦ Hegelova kritika „bürgerliche Gesellschaft“, FČ 1964;
◦ Filosofický význam tzv. „svatovítské“ kapitoly Kafkova Procesu, 1965;
◦ Několik úvah o Shakespearovských črtách Jana Kotta, FČ 1965;
◦ Die transzendentale Bedeutung des Hegelschen Begriffs „des unglückliche Bewusstsein“ im Zusammenhang mit Hegels Religionskritik in der Phänomenologie des Geistes, 1966;
◦ Ontologické a noetické předpoklady Camusovy absurdní etiky, FČ 1966;
◦ Náš dialog s Dostojevským, Plamen 1967;
◦ Poučení z Gramsciho, 1968;
◦ K osmdesátinám J. B. Kozáka, 1968;
◦ Teilhard de Chardin: Místo člověka v přírodě, FČ 1968;
◦ Vývoj Masarykovy náboženské filosofie, AUC – PhH 1969;
◦ Duchovní návrat k Šaldovu odkazu, FČ 1969.

Literatura:
◦ SZA, 1991.

jz