Václav Bělohradský
* 17.
1.
1944 Praha
V návaznosti na Husserla a Patočku pokládá např. v eseji Krize eschatologie neosobnosti (K Patočkově pojetí evropského dědictví) za základ univerzální srozumitelnosti a sdělitelnosti světa osobně žitou zkušenost. Evropská civilizace je podle B. založena na diarchické struktuře, na nezrušitelném napětí mezi legitimností (osobním vědomím, přirozeném světě, komunikaci s druhými lidmi) a legalitou (institucemi, aparáty, idealizacemi světa, státní racionalitou). Krize evropské civilizace, „pozdní doba“, věk banálnosti znamená redukci legitimnosti na soukromý názor a mínění, na psychologii a redukci legality na moc aparátů. Legitimnost jednání přestává být problémem osobního vědomí a stává se problémem technickým. Politická racionálnost a budování racionální společnosti jsou založeny na imperativu neosobnosti, na představě dokonalého neosobního zákona a státu. Kritiku této eschatologie neosobnosti přináší solidarita paralelní polis a disidentské úsilí o lidská práva, které odkazuje na přirozený rozum a přirozený svět a obnovuje diarchii legitimity a legality jako základ evropského dědictví. Kultura neunikne unifikaci plynoucí z konfliktu mezi civilizací a kulturou, mezi relativizací hodnot, tradičních mravních systémů, technikou, pragmatismem, utilitarismem, odnárodňováním na jedné straně a organickou, přirozenou a národní kulturou na straně druhé, ale vytváří jako sebezáchovné hodnotové minimum úctu k užitku jako předpokladu naší vzájemnosti a smysl pro nezrušitelný rozdíl mezi cizí a vlastní verzí světa. Řada jeho příspěvků, úvah a rozhovorů např. pro Literární noviny, Mladou frontu Dnes, Mladý svět, Proglas, Lidové noviny, Reflex, Týden ad., shrnutých do knih Přirozený svět jako politický problém (Eseje o člověku pozdní doby), Kapitalismus a občanské ctnosti a Mezi světy & mezisvěty (filosofické dialogy) představuje B. jako filozofa podněcujícího diskuse a polemiky a hledajícího způsoby, jak prosadit filozofii v mediálním věku. Svůj metaforický mediální rétorický a literární styl obhajuje úsilím o veřejný status filozofického slova na „planetárním elektronickém tržišti“, filozofie podle něho patří na „agoru“, má zajišťovat kvalitu veřejného prostoru, vytvářet podmínky pro smysl slova a produktivnost dialogu. Proti akademické filozofii staví pojetí filozofie jako velkého evropského literárního žánru, rozvíjeného jako sdílená životní praxe, jako osvobozující odstup od samozřejmosti světa, jako unikání z vědecké a ekonomické racionality. Poté, co podle B. byly rozváty historické světy, nahrazuje obraz platónské jeskyně podobenstvím o chladných mezisvětech, v nichž jsme rozdělali ohně, k nimž přisedáme, posloucháme a vyprávíme, a metaforicky je toto vyprávění u ohně filozofií. Svým pojetím pravdy a smyslu se řadí k postmoderním myslitelům a k diagnostikům postmoderní doby a společnosti. Pravdu pokládá za životní formu, dohodu mezi lidmi, která platí, protože je prospěšná a užitečná. Smyslem filozofie je probudit v lidech smysl pro konvenčnost všeho smyslu. Za způsob porozumění pokládá přijetí fragmentárního vztahu k textům a obrazům, pozici postmoderního intelektuála spojuje s vytvářením souvislého prostoru mezi fragmenty a vnímáním švů ve vlastních doktrínách, idejích a osobnosti. Postmoderní stanovisko spojuje s přesvědčením, že konflikty naší doby lze řešit rozvracením objektivních a univerzálních verzí světa, překonáním vlády ideologie jako mýtu, že pochopení a přijetí určitého systému idejí změní situaci lidí ve světě. Upozorňuje na nebezpečí „člověka bez skrupulí“, který je schopen všeho a který pokládá za skutečnost jen svou verzi světa. Univerzálnost západní civilizace chápe jako pluralitu a heterogennost režimů řeči, jimiž popisujeme svět. Postmoderní obrat charakterizuje dvěma imperativy a třemi postuláty: filozof nesmí být na straně věčných pravd, ale na straně smrtelného, ohroženého těla; smysl se nenalézá, ale vynalézá, je to použití vět a činů; každý popis světa je hodnocením světa; skutečnost není před námi, ale mezi námi, je to médium, které nás spojuje nebo rozděluje; neplatí, že vědění je moc, ale teprve určitá moc nad věcmi a bytostmi produkuje vědění. Postmoderní situaci vyznačuje podle B. nejen radikální pluralita a multikulturalismus, ale otázka „proč říkáme my“ a z čeho pramení relevantnost naší výpovědi. Proti víře v možnost „čistých systémových řešení“ vyjadřuje přání „žít ve špinavější části světa“, snahu sofisticky ukazovat, že za vznešeností hodnot stojí zájmy lidí, jejich vůle říkat něco o sobě a o světě při různých příležitostech různým lidem. Své prokapitalistické přesvědčení vyjadřuje pojmy-principy vlastnictví, svoboda, jednota v konfliktu, individualismus, antikonformismus a otevřenost trhu. Jako liberální myslitel chce otřást „českým archaismem“, obavami z relativismu, pragmatismu, z neomezené svobody slova, z heterogenní a neřízené společnosti, za základní rys liberalismu pokládá sdílení principů, když cíle jsou soukromé. Dospívá ve jménu biocentrické filozofie až k odmítnutí antropocentrického přeceňování moci symbolů a kultury a k potřebě odstupu od „my“ jako základu nového svobodnějšího společenství.
Bibliografie:
◦
Interpretazioni italiane di Wittgenstein,
Milano 1972;
◦ Regionamento,
azione,
societa.
Sociologa della conoszenza in Vilfrede Pareto,
Milano 1974;
◦ Il mondo della vita: un problema politico,
Milano 1981;
◦ Krize eschatologie neosobnosti,
London 1982,
1984;
◦ Myslet zeleň světa.
Rozhovor s K.
Hvížďalou,
1985,
1991;
◦ La vida come problema politico,
Madrid 1988;
◦ Přirozený svět jako politický problém,
1991;
◦ Kapitalismus a občanské ctnosti,
1992;
◦ Mezi světy & mezisvěty, 1997, 22013;
◦ Společnost nevolnosti.
Eseje z pozdější doby, 2007, 22014.
Sborníky:
◦
Rivoluzione e burocrazia (ed.), Roma 1979;
◦
Hostina, ed. V. Havel, Toronto 1989;
◦
Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti, 1999;
◦
Kritika depolitizovaného rozumu. Úvahy (nejen) o nové normalizaci, 2010;
◦
Etika řeči. Intelektuál a jeho věc, Intelektuál ve veřejném prostoru, ed. P. Hlaváček, 2012;
◦
Něco se muselo stát. Nová kniha proměn, ed. V. Cílek, 2014;
◦
Lidská práva: (ne)smysl české politiky?, ed. J. Přibáň, 2015.
Časopisecké
příspěvky:
◦ Kritika banálního zla,
Studie 1977,
č.
56;
◦ Krize eschatologie neosobnosti (K Patočkově pojetí evropského dědictví),
Studie 1979–80,
č.
66,
67,
68;
◦ Mitteleuropa: rakouská říše jako metafora,
Proměny 1981,
č.
18;
◦ Přirozený svět jako politický problém,
Proměny 1984,
č.
21;
◦ Příchod doby cikánské aneb Evropou se jen potulovat,
Svědectví 1989,
č.
88;
◦ Člověk bez skrupulí,
ČM 1991;
◦ Postkomunismus i v SSSR,
Přítomnost 1991,
č.
9;
◦ Kultura,
trh a pravdy,
Antiduch na Karlově mostě,
Naléhavější než pravda,
LtN 1992;
◦ Říkejme si Čerwuiši: Pokus o definici intelektuála,
LtN 1994,
č.
51–52;
◦ Hranice mezi kým,
čím a kde,
LtN 1996,
č.
1;
◦ Nápisy na mohylách,
LtN 1996,
č.
38;
◦ Demokracie bez apokalypsy,
LtN 1997,
č.
17;
◦ Sešity (1969 člen redakční rady),
Tvar,
Mladá fronta Dnes (seriál statí 1991),
Lidové noviny (předseda ediční rady);
◦
Eseje, úvahy a novinové články V. B. z
let 1998–2014 na int. adrese www.tady.cz/hawkmoon.
Předmluvy:
◦ Evidence a norma,
J.
Patočka: Kacířské eseje o filosofii dějin,
Mnichov 1980;
◦ Člověk bez skrupulí,
sb.
Přirozený svět jako politický problém,
Edice Expedice 1984.
Literatura:
◦
Víra.
Rozhovor s V.
B.,
Mladá fronta Dnes 21.
4.
1990;
◦ K.
Hvížďala: V.
B.,
Lidové noviny 2.
6.
1990;
◦ ČBS,
1992;
◦ ČF ve 20.
století,
1995;
◦
K. Hvížďala: Vzpoury II. Rozhovory
(V. B., Schwanzenberg, Sidon), 2012.
jz