Inocenc Arnošt Bláha

* 28. 7. 1879 Krasoňov u Humpolce

† 25. 4. 1960 Brno

Po studiu na gymnáziu v Pelhřimově v l. 1889–97 vstoupil do bohosloveckého semináře v Hradci Králové, ze kterého byl pro své svobodomyslné názory v r. 1899 vyloučen. Rozhodl se pro povolání svého otce – pro učitelství. Filozofické a sociologické vzdělání získal v l. 1899–1903 na univerzitách v Praze, ve Vídni a v Paříži (zde byl v l. 1902–03 a 1908–09 na studijním pobytu, u E. Durkheima a L. Lévy-Bruhla). Doktorát získal v r. 1908 na UK na základě práce Duše malého města. Jako profesor na reálce v Novém Městě na Moravě (1904–19) vypracoval habilitační spis Město. Sociologická studie (1914). Jeho habilitace na VŠT v Brně r. 1916 (pro obor filozofie se zvláštním zřetelem k sociologii) mohla být potvrzena až r. 1919. Po kratší pedagogické činnosti na středních a vysokých školách v Praze a Brně přešel r. 1922 na FF MU, na které působil v l. 1922–39 a 1945–49 jako profesor sociologie a ředitel sociologického semináře. Zde také vydával (spolu s E. Chalupným a J. L. Fischerem) Sociologickou revui (1930–40, 1946–48). Kromě teoreticko-metodologických sociologických prací vydal řadu monografií z oblasti speciálních sociologií (sociologie dělníka, sedláka, inteligence, sociologie dětství a rodiny, dějiny české sociologie) a o problematice etiky, rodiny a výchovy. Byl činný v Masarykově sociologické společnosti, v Jednotě filozofické, vydávání Sociologické knihovny. Z jeho tehdejších spolupracovníků a pokračovatelů se utvořila tzv. brněnská (popř. Bláhova) sociologická škola (k jejímu nejužšímu okruhu patřili např. Antonín Obrdlík, Juliána Obrdlíková, Bruno Zwicker, Bedřich Václavek, Mojmír Hájek ad.). Po uzavření českých vysokých škol r. 1939 a krátkém věznění přešel B. do výslužby, po osvobození se vrátil k aktivní činnosti na FF MU, založil v Brně Vysokou školu sociální a stal se jejím rektorem (1947–48). Až do svého penzionování (1949) usiloval o zachování oboru sociologie. V ústraní potom (1950–60) pracoval na syntéze svého celoživotního díla – na spisu Sociologie, vydaném až v r. 1968 (ed. J. Obrdlíková, L. Svoboda).

B. filozoficky navazuje na Masarykův kritický realismus a současně u nás reprezentuje přechod od klasického pozitivismu (A. Comte, J. S. Mill, H. Spencer) k sociologickému objektivismu E. Durkheima. Již před 1. světovou válkou se takto vyslovuje ke sporům mezi psychologismem a sociologismem, mezi subjektivistickým a objektivistickým pojetím sociologie (např. ve statích uveřejněných v ČM O některých směrech současné sociologie, Kritický realism v sociologii). Zde se též vyrovnává s Durkheimovým pojetím, v němž s jistými korekturami, jako je např. nesouhlas s pojmem kolektivní vědomí, vidí možnosti, jak překonat subjektivistickou redukci sociálna na sumu individuí i objektivistické vyřazení subjektu a vědomí ze sociologických úvah. Odmítá krajní subjektivismus (pojetí společnosti jen jako souhrnu individuí a sociálního chování jako produktu individuálního vědomí) i krajní objektivismus (pojetí vztahů mezi lidmi jen jako vztahů mezi věcmi). Tento filozoficko-metodologický přístup k sociálním jevům (naznačený již v monografii Město, kde chápe město jako sociální realitu sui generis, jako organizaci organizací) rozpracovává postupně (v monografii Sociologie dětství, v rozvinutém znění pak ve spisu Sociologie inteligence) do podoby „federativního funkcionalismu“. Společnost je mu souborem nadindividuálních funkcí (hospodářských, politických, kulturních), které slouží uspokojování jednotlivých potřeb společenského celku, vzájemně natolik propojených, že z nich nelze obecně vyčleňovat určující komponentu. Podléhají strukturálnímu determinismu a jen jejich vyvážený vztah zaručuje organický vývoj společnosti. B. se tím zařadil do významného proudu českého strukturalismu ve společenských vědách a uvítal literárněvědný strukturalismus J. Mukařovského. Z B. obecné koncepce sociologické teorie vycházejí jeho četné sociologické monografie, věnované rozboru základních sociálních skupin naší společnosti (dělník, rolník, intelektuál). V souboru dalších spisů a studií zabývajících se sociologií rodiny a morálky vystupuje druhá významná filozofická komponenta B. myšlení – úzká propojenost sociologického a etického uvažování. V návaznosti na Masaryka považuje mravní a duchovně kulturní hodnoty za klíčový harmonizující faktor optimálního zdravého fungování společnosti. Klade do popředí význam odpovědně jednajícího jednotlivce, úlohu vzdělání a mravní výchovy (např. Filosofie mravnosti, Dnešní krise rodinného života). Svou praktickou filozofií, filozofií a sociologií mravnosti patří k představitelům laické morálky, vytváří filozofické základy mravní výchovy, opřené o demokratické občanské principy a nezávislé na konfesijně náboženském základě (např. O laický základ mravní výchovy: Kritické poznámky k Rádlově brožuře Revise pokrokových ideálů v národní škole, Vědecká morálka a mravní výchova, Ethika jako věda). Mravním hodnotám a mravní výchově přikládal B. velký význam nejen v oblasti rodinného života, školství a vzdělávání, ale také v politickém a občanském životě (K psychologii doby, Kultura a politika, Jak se dívat sociologicky na život; pokusil se – bez většího úspěchu – navázat na tradice masarykovské strany pokrokové: Program Strany pokrokové). K těmto etickým zásadám se vyslovoval i ve svém vlastním vědeckém oboru – v profesní etice a v důrazu na angažovanost sociologů, po nichž požadoval nejen objektivitu analýz daného společenství, ale i spoluodpovědnost za jeho chod a za překonávání disfunkcí a krizí.

Bibliografie:
◦ Po cestách vítězů, 1902;
◦ Ať je země písní ..., 1903;
◦ Město: Sociologická studie, 1914;
◦ Mravní výchova se stanoviska sociologického, 1921;
◦ Filosofie mravnosti, 1922;
◦ K psychologii doby: Kniha studií, 1922;
◦ Současné názory mravní, 1923;
◦ Základy mravnosti, 1923;
◦ Program Strany pokrokové, 1925;
◦ Sociologie sedláka a dělníka, 1925, 2. dopl. vyd. 1937;
◦ Zásady pokrokové politiky, 1926;
◦ Problémy lidové výchovy: Její pojem, úkoly a předpoklady, 1927;
◦ Sociologie dětství, 1927, 1930, 3. dopl. vyd. 1946, 1948;
◦ O laický základ mravní výchovy, 1929;
◦ Dnešní krise rodinného života, 1933, 1941, 1947;
◦ Sociologie inteligence, 1937;
◦ Vědecká morálka a mravní výchova, 1940;
◦ Kultura a politika, 1946, 1947;
◦ Úkol vědy a umění v životě, 1946;
◦ Jak se dívat sociologicky na život, 1947;
◦ Ethika jako věda, 1947, 1991;
◦ Výchova k rodičovství, 1947;
◦ Sociologie, 1968;
◦ Československá sociologie. Od svého vzniku do roku 1948, ed. V. Kadlec, 1997.

Sborníky:
◦ Krásný individualism. T. G. Masarykovi k šedesátým narozeninám, 1910, 1930.

Časopisecké příspěvky:
◦ Filosofie a život, Rozvoj 1900;
◦ Náboženství a život, Rozvoj 1901;
◦ Pessimism a jeho překonání, ČM 1903;
◦ Individuum a společnost, ČM 1908;
◦ O některých směrech současné sociologie, ČM 1912;
◦ Kritický realism v sociologii, ČM 1913;
◦ Sociologie a etika, Nové Atheneum 1921;
◦ Masarykovo vůdcovství k vnitřní svobodě, Realistický obzor 1925;
◦ O české národní povaze, Morava 1926;
◦ Znemravňující materialismus, Pokrokový obzor 1932;
◦ Krise dnešní společnosti, SR 1933;
◦ Problém války a míru, SR 1935;
◦ Universita a Brno, Index 1938;
◦ Poznámky sociologovy na okraj tragických dnů, SR 1938;
◦ Problém lidu, SR 1940;
◦ Mravnost z hlediska sociologického, SR 1946;
◦ Sociologie náboženství, Sociologický sborník 1946;
◦ Na obranu sociologie (Je sociologie „buržoasní“ věda?), Edvard Beneš, SR 1948;
◦ Sociologie vědy, SČ 1965;
◦ Česká sociologie, SČ 1968.

Literatura:
◦ Pocta I. A. B. k šedesátinám, ed. A. Obrdlík, SR 1939;
◦ J. Popelová: Studie o současné české filosofii, 1946;
◦ J. Macků: Vybrané kapitoly z dějin československé sociologie, 1968;
◦ J. Macků: Brněnská sociologická škola a její místo v dějinách české sociologie, Sociologický časopis 1968;
◦ Živá slova I. A. B., ed. L. Boček, 1939;
◦ SPFFBU 1970, G 14;
◦ J. Cetl: Český pozitivismus, 1981;
◦ L. Nový: I. A. B. (1879–1960), in Antologie, 1989;
◦ J. Sedlák: Pokus o filosofický portrét I. A. B., B. Beneš: I. A. B. a meziválečná česká etnografie, sb. Brněnská věda a umění období 1918–1939 v evropském kontextu, 1993;
◦ J. B. Kozák, S myslí otevřenou, se srdcem dokořán, SPFFBU B 41, 1994;
◦ J. Sedlák: I. A. B., 1995;
◦ I. A. B.: Rodinná kronika, Universitas 1996–2004;
◦ D. Janák: Sociální introspekce I. A. B. a Wittgensteinův argument proti soukromému jazyku, Sociologický časopis 2006;
◦ týž: I. A. B. a počátky sociologie města u nás, 2008;
◦ týž: Hodnoty a hodnocení v sociologii I. A. B., 2009;
◦ týž: Počátky teoretické sociologie v českých zemích, Sociológia 2013.

jz