Bohuslav Brouk

* 19. 11. 1912 Praha

† 20. 1. 1978 Londýn

Maturoval na Obchodní akademii v Praze-Karlíně (1931). Zájem o psychoanalýzu ho vedl k rozhodnutí studovat medicínu, proto v r. 1932 složil doplňující maturitu na gymnáziu v Klatovech. Po dvou semestrech na LF UK (1932–33) přestoupil na PřF (1933–37), kde se zaměřil na antropologii (práci Inteligence, talent, genialita a metody jejich výzkumu obhájil u MUDr. Jiřího Malého a PhDr. Otakara Matouška); doktorát 1937. V zimním semestru 1937–38 se přihlásil na FF UK, kde se věnoval estetice. Doktorát filozofie získal v r. 1946, když dizertaci Jazyková komika obhájil u prof. J. B. Kozáka a J. Mukařovského. Jako syn z velkoobchodnické rodiny (firma Brouk a Babka) neměl výraznější existenční problémy. Za protektorátu pracoval v Bílé labuti (obchodní dům patřil rodinné firmě) jako umělecký poradce. Přátelil se s uměleckou bohémou, zejména s malíři Jindřichem Štyrským a Toyen. V r. 1934 byl mezi zakládajícími členy Surrealistické skupiny v ČSR. Po roztržce surrealistů se stalinismem v souvislosti s moskevskými procesy se postavil na stranu Karla Teigeho proti totalitární ideologii KSČ. Po válce varoval svými články v Lettrichových listech Nové prúdy v našom súčasnom živote před nebezpečím bolševismu a hned v březnu 1948 odešel na Západ. Po dvouměsíčním pobytu v německém táboře pro emigranty pobýval v l. 1948–51 ve Francii (Paříž, Lyon), kde spolupracoval s F. Kovárnou a H. Ripkou na vydávání Zpravodaje československé emigrace. Po vystěhování do Austrálie žil v l. 1951–58 v Melbourne, kde získal místo v laboratoři na gamaglobulin. Na konci r. 1958 se usadil v Londýně, kde v l. 1960–68 vyučoval biologii na North West Polytechnic a 1968–77 na Polytechnic of South Bank (nyní University of West London, South Bank University). Stýkal se s českými exulanty z okruhu Jaroslava Stránského. V r. 1972 navštívil soukromě Prahu, ale od dalších návštěv již upustil. V závěru života trpěl zdravotními potížemi, jimž v pětašedesáti letech podlehl.

V mladistvém vzdoru vůči velkoburžoaznímu prostředí se orientoval levicově. Od osmnácti let publikoval eseje, recenze a překlady psychoanalytické literatury (Freud, Jung, Rank) v časopisech ReD, Tvorba, Plán, Zvěrokruh, Kvart, Rozpravy Aventina, Literární kurýr Odeonu a v Listu pro sociologii a psychologii. Snažil se o propojení sociálního učení marxismu s psychologickým individuálním přístupem v psychoanalýze v duchu blízkém Wilhelmu Reichovi. Chyběla mu však klinická zkušenost a zůstával často u banálních, povrchních úvah. Svůj přírodovědecký redukcionismus zaštiťoval apriorním materialismem a kořenil osvícenskou a volnomyšlenkářskou ironií, zpochybňující tradiční morálku zvláště v choulostivých oblastech sexu. Pro umění požadoval naprostou nezávislost na ideologii. Ve Štyrského Erotické revui vyvrcholil jeho protest proti etickým konvencím v provokativní eseji Onanie jako životní názor. V této linii jsou koncipovány i jeho první knihy Psychoanalysa (1932), Psychoanalytická sexuologie (1933), Autosexualismus a psychoerotismus (1935) a práce O smrti, lásce a žárlivosti (1936), zasvěcená problematice dobrovolné smrti. V souvislosti s výstavou Poesie 1932 v pražském Mánesu, kde se představili čeští imaginativní malíři v kontextu se svými francouzskými surrealistickými současníky, oponoval ve Volných směrech stanoviskům českých psychiatrů (Janota, Pelnář), kteří se pokoušeli surrealistickou tvorbu patologizovat. Ve společném vystoupení surrealistů ve sborníku k máchovským oslavám v r. 1936 Ani labuť, ani lůna proslul svou úvahou Máchův kult, bořící tradované pojetí o národních géniích. V r. 1937 publikoval pod názvem Patologie životní zdatnosti svou dizertaci z antropologie, věnovanou kritice Lombrosovy teze o souvislosti geniality a šílenství. Knihu končí odsouzením moderního fetišismu, které prezentoval dříve na případu K. H. Máchy a později v případě S. Freuda. V l. 1937–40 omezuje časopiseckou publicistiku a vydává soukromé tisky formou novoročenek, v nichž s břitkým smyslem pro ironii tepe vedle kultu géniů instituci manželství, závislost na práci a sportovní návyky, které srovnává se závislostí na alkoholu, nebo fenomén zábavy a problém štěstí. V tomto esejistickém duchu je psána i jeho kniha O funkcích práce a osobitosti (1938), kde své psychoanalytické náhledy obohacuje o antropologické perspektivy a identifikuje se s některými polohami filozofie L. Klímy. Plodem jeho estetických studií je kniha Jazyková komika (1941), která se metodologicky hlásí k principům strukturalismu Pražského lingvistického kroužku a snaží se podat typologii verbálních forem komiky. Vymezením vztahu mezi komikou a poezií v koncepci „lyrična komična“ dochází k určité estetizaci komiky. Na základě studií a materiálů, které shromáždil za protektorátu jako umělecký poradce Bílé labutě, se obrací k problematice životního slohu či stylu. Svou knihu Lidé a věci (1947) prezentuje jako základy chrematologie (nauky o věcech). Opouští zde surrealistické východisko a přihlašuje se k funkcionalismu a architektonickému purismu. Setrvává na marxistických základech a snahu o vybudování nového slohu předkládá jako kritiku starého buržoazního stylu a jeho překonání. Z doby B. emigrace jsou známy některé eseje a básně, které publikoval opět formou novoročenek. V souvislosti se svou pedagogickou dráhou vydal (s vlastními ilustracemi) v angličtině knihu o užitkových rostlinách Plants Consumed by Man (London 1975). Filozoficky je nejzajímavější jeho obsáhlý rukopis O šalbě svobody a filosofie z l. 1954–58, z něhož vydal pouze ukázku v Tigridově Svědectví (1959–60). Pojímání svobody schematicky dělí na pozadí sporu mezi scientickými deterministy a liberalistickými indeterministy, přičemž se staví na stranu deterministů. Práce se snaží uchopit fenomén svobody v historické perspektivě od mýtů přes antickou, středověkou a novověkou filozofii až do současnosti. B. shledává, že filozofie v otázce svobody zcela selhala stejně jako mýtus a náboženství a pojetí svobody se ukázalo vždy jen jako klamná šalba. Významný je závěr, v němž přiznává, že ve věku hospodářského a vědeckého plánování nelze svobodu plánovat. To zůstává nadále úkolem filozofie, resp. v implicitním požadavku zrušení filozofie by měla být filozofie nahražena plánováním svobody. V kritice totalitních systémů navrhuje jakousi utopickou verzi státu, v jehož čele by stáli moudří plánovači svobody, jejichž moudrost by byla zárukou, že nepropadnou totalitářským praktikám. Ve výtahu pro Svědectví zmírňuje své závěry a v ironické skepsi se uchyluje k větší toleranci.

Bibliografie:
◦ Psychoanalysa, 1932;
◦ Psychoanalytická sexuologie, 1933;
◦ Autosexualismus a psychoerotismus, 1935;
◦ O smrti, lásce a žárlivosti, 1936;
◦ Patologie životní zdatnosti, 1937;
◦ O funkcích práce a osobitosti, 1938, 3 2009;
◦ Jazyková komika, 1941;
◦ Závažnost obecného vzdělání, 1946;
◦ Lidé a věci, 1947;
◦ O šalbě svobody a filozofie (Pojem svobody v dějinách lidského myšlení a jeho patřičný význam), Melbourne – London 1954–58 (rkp., archiv I. B.), 2011;
◦ Plants Consumed by Man, London 1975;
◦ Lidská duše a sex (2. vyd. Psychoanalytické sexuologie rozšířené o doslov k Štyrského Emilii), 1992;
◦ Autosexualismus a psychoerotismus (2. vyd. rozš. o Bilance psychoanalysy, Poslední dnové etiky, Manželství, Stoupa života, Strach z oddechu, Bludnost jedné představy), 1992;
◦ Zde trapno existovat, ed. V. A. Debnár, 2008;
◦ O pošetilosti života a smrti, 2009;
◦ Životní sloh, 2010;
◦ Soukromé tisky, 2013;
◦ Na obranu individualismu, 2014.

Sborníky:
◦ Máchův kult, Ani labuť, ani lůna, ed. V. Nezval, 1936.

Časopisecké příspěvky:
◦ Problém oidipuskomplexu v moderní sociologii, ReD 1930;
◦ Filosofování a psychoanalysa, Tvorba 1930;
◦ Primární a sekundární ilusionismus, Zvěrokruh 1930;
◦ Věčné neměnné v umění, Kvart 1931;
◦ Nové these o umění, Psychologická hodnota marxistické ideologie, Literární kurýr Odeonu 1931;
◦ Dialektický materialismus a psychoanalysa, Surrealismus 1936;
◦ Problém svobody v lidské kultuře, Svědectví 1959–60.

Literatura:
◦ F. X. Šalda: Mácha v pojetí surrealistickém, Šaldův zápisník 1936;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ Z. Kalandra: Šílenství a genialita, Světozor 1937, Intelektuál a revoluce, 1994;
◦ J. Beránek: Marxismus a psychoanalýza, 1980;
◦ J. Brabec: B. B., Slovník českých spisovatelů, Toronto 1982;
◦ Z. Hruban: Pět let od smrti B. B., Nedělní hlasatel 1983;
◦ M. Blahynka: B. B., Lexikon české literatury I (A–G), 1985;
◦ J. Pejskar: B. B., Poslední pocta, 1989;
◦ J. Rubeš: Francouzské texty B. B., Proměny 1990;
◦ ČBS; J. Šulc: B. B., 1992;
◦ J. Šícha: Magnetické pole surrealismu, Labyrint 1993;
◦ V. Borecký: B. B. a psychoanalýza v českém surrealismu, Český surrealismu 1929–1953, 1996;
◦ V. Borecký: B. B. v exilu, Ateliér 1996;
◦ V. Borecký: Trampoty s B. B., Zpravodaj českých bibliofilů 1997;
◦ V. Borecký: Šalba svobody z pohledu B. B., Jarmark umění 1997;
◦ V. Košnarová: Slovník české literatury po roce 1945;
◦ P. Vošahlíková a kol.: Biografický slovník českých zemí, 2007.

vb

www.bohuslavbrouk.cz