František Čáda

* 6. 4. 1865 Praha

† 14. 12. 1918 Praha

V historiografii české filozofie je Č. spojován s F. Krejčím a F. Drtinou, a to nejen pro jejich společné působení ve filozofickém semináři FF UK, ale i pro jejich prosazování „vědecké filozofie“, k jejímuž pěstování a propagování také založili u nás první speciální filozofický časopis Českou mysl (1900). Na rozdíl od Krejčího a Drtiny však od vědecké filozofie spíše než úsilí o ucelený světový a životní názor očekával odborné řešení otázek jednotlivých filozofických disciplín. Vedle pedagogiky a psychologie, jejichž vývoj ve světě pozorně sledoval, se učitelsky i autorsky věnoval především noetice, etice a dějinám filozofie. Noetické látky se týkal i jeho (jediný) filozofický spis Noetická záhada u Herbarta a Stuarta Milla, vydaný v r. 1894 v edici Rozpravy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Výklad a srovnání rozdílných, často přímo protikladných stanovisek Herbartových a Millových mu v něm poskytuje východisko pro formulování vlastního názoru: Noetiku (teorii poznání) pokládal za „poznatkoslovnou“ část logiky – po logice formální (logickém prvosloví) a metodologii. Noetika zkoumá „co je poznání, co víme, jaké jsou objektivní podmínky pravdivého poznání“ (konkrétní obsah poznatků je záležitostí jednotlivých věd). Otázku, jak poznání (vědění) nabýváme, přidělil psychologii (poznávání je psychologické dějství), a otázku, co je vlastně poznáváno (jaká je jeho podstata), přisoudil metafyzice; za nejtěžší pokládal problém, jak vůbec může být našemu duchu (vědomí) něco zvnějška dáno: „Hypotetické základní stanovisko noetické: Každý stav duševní, tudíž i myšlení a stavy poznání, máme za produkt vzniklý spolupůsobením dvou faktorů, přírody vnější v duchu a ducha ve vnějšek; bližší vniknutí ve vlastní pochod máme za nedostupné a nevyjadřitelné duchu lidskému.“ Látku knihy rozdělil do kapitol Stanovení úlohy noetiky, Noetický význam pocitů a představ, Principy poznání, Noetický význam logických forem (O pojmech, O soudech, O úsudcích), Relativnost našeho poznání. Ústředními pojmy Č. noetiky tu jsou pravda, jistota a víra. „Pravdu“ (popř. „pravdivost“ jako vlastnost soudu) vymezoval jako shodu (korespondenci) soudu (myšlení) se skutečností, „jistotu“ pak jako uvědomění si tohoto souhlasu (resp. nesouhlasu), přičemž jejím výrazem bývá „existenciální soud“ (soud o existenci). Shoda našeho poznání (myšlení, soudů) se skutečností může však být pouze relativní vzhledem k povaze obou členů noetického vztahu – subjektu a „věci o sobě“ (např. pojem je relativní už proto, že při jeho konstrukci člověk nemůže brát v úvahu všechny představy o daném předmětu). Proti krajnímu subjektivismu a z něho plynoucímu skepticismu Č. namítal, že je možné dosáhnout jistoty nejen subjektivní (Descartovo „cogito“), ale i objektivní, a to jednak cestou empirie (přinejmenším ve smyslu herbartovské teze, že kolik zdajů, tolik poukazů na jsoucno: něco mimo nás vyvolává naše představy a brání naší libovůli), jednak analýzou logických vztahů mezi soudy. Za důležitý noetický element pokládal Č. víru v pravdivost našeho poznání, v klad (existenci) soudem konstatovaného vztahu. Ve prospěch takové víry působí důvody nejen racionální, ale i emocionální; víra přesahuje oblast vědeckého poznání samého a dosahuje i tam, kde už o takové poznání nejde. I když je tak nakonec všechno naše vědění založeno na víře, přece zůstává postižitelný rozdíl mezi vírou ve vědecké poznání a vírou třeba náboženskou: ve způsobu zdůvodňování jejich výpovědí. (Toto noetické stanovisko odpovídalo Č. programu vědecké filozofie, doplňované – v „soukromé sféře“ – náboženskou, římskokatolickou vírou.) Č. měl za to, že lidské poznání je přes všechen svůj relativismus dostatečně pravděpodobné (probabilistické), aby bylo s to jeho tvůrcům poskytovat potřebné znalosti pro organizování jejich soukromého (individuálního) i společenského života – a že tudíž relativita poznání není ničím neblahým (je spíše výzvou k další noetické aktivitě). – Titul knihy Čádova etika individuální (1920) naznačuje, že ji nevydal Č. sám: „dle akademických přednášek Č.“ ji „upravil“ František Šeracký. Spis spojuje Č. přednášky o směrech v etice s jeho přednáškami o některých etických problémech; výraz „individuální“ se v titulu objevuje proto, že Č. v něm velkou pozornost věnuje „individuální etice žití tělesného i duchovního“. Č. se tu představuje jako stoupenec „biotické etiky“, vycházející ze života jako daného faktu, spatřující cíl života v jeho rozvíjení a stupňování, a to po všech jeho stránkách. Nejvyšším mravním principem je sám život, s ním má člověk uvést v soulad svůj život individuální i společenský. V etických normách spatřoval Č. výraz hodnocení způsobů lidského jednání, tedy abstrakce ze skutečného života. – Řadou studií Č. přispěl k dějepisectví filozofie antické (tu si všiml i účasti žen v antické filozofii) a také české (např. analyzoval Hynovo Dušesloví, editoval spisy Vincence Zahradníka).

Bibliografie:
◦ Noetická záhada u Herbarta a Stuarta Milla, 1894;
◦ Hynovo Dušesloví. Příspěvek k historii počátků psychologie české, 1902;
◦ Pedagogický význam kreseb dětských, 1903;
◦ Hodnota pedopsychologie, 1902;
◦ O studiu individuality žáka, 1908;
◦ Rozpravy z psychologie dítěte a žáka, 1918;
◦ Čádova etika individuální, ed. F. Šeracký, 1920.

Sborníky:
◦ Masarykovy názory o logice, Festschrift zum 60. Geburtstag von T. G. Masaryk, 1910;
◦ Drtina jako historik filosofie, František Drtina. Sb. k padesátým narozeninám, 1911;
◦ Akademie Lakydes, Králův sb., 1913.

Časopisecké příspěvky:
◦ Skladba Platonova dialogu Lacheta, LF 1889;
◦ O životě a věku filosofa Anaximena, LF 1890;
◦ Platonova teorie soudu, LF 1897;
◦ Herbartovská pedagogika a novokantism, Věstník českých profesorů 1899;
◦ Rozhledy psychologické, Helmholtzův mozek, ČM 1900;
◦ Rozhledy po studiu dětské řeči, PR 1902, 1903, 1905;
◦ Dětské kresby, PR 1902–03;
◦ Příspěvek k Durdíkově filosofii, ČM 1903;
◦ Noetické rozhledy, ČM 1903, 1904, 1913;
◦ Vincenc Zahradník, ČM 1906;
◦ Novější studie o Platonově Faidru, LF 1906;
◦ Zásoba a povaha slov mluvy dětské, PR 1906;
◦ O. Hostinský o otázkách umělecké výchovy, ČM 1907;
◦ Amerlingovy názory pedagogické, Posel z Budče 1907;
◦ Pedopsychologie na sjezdech, Vincenc Zahradník jako pedagog, Nové pedologické bádání Schutzenovo, PR 1908;
◦ Klácelova idea vesměrnosti, ČM 1908;
◦ Zásluhy Darwinovy o vznik psychologie dítěte, ČM 1909;
◦ Dětské sebevraždy, PR 1911;
◦ Účast žen ve filosofii antické, LF 1911;
◦ Výzkum žactva, PR 1912;
◦ Rousseau a moderní psychologie dítěte, ČM 1912;
◦ K. B. Štorch jako filosof (s J. Peškem), ČM 1913;
◦ Soustavný nákres filosofie Štorchovy, ČM 1914;
◦ Počátky psychologie dítěte, PR 1914;
◦ První novočeské pojednání filosofické (o J. L. Zieglerovi), ČM 1915;
◦ Eudoxos Knidský, LF 1915;
◦ Jádro didaktických názorů Josefa Tůmy, ND 1915;
◦ Experimentální šetření o abstraktních představách, ČM 1917;
◦ Platonův nástupce v Akademii, LF 1917.

Edice:
◦ Filosofické spisy Vincence Zahradníka I–V (s Č. úvodem O životě a filozofii Zahradníkově v I. díle a s předmluvami v dalších dílech), 1907–18.

Překlady:
◦J. S. Mill: Pojem a obor logiky, Program gymnasia v Praze, v Truhlářské ul., 1892.

Literatura:
◦ K 50. narozeninám F. Č., 1915;
◦ K. Čapek: F. Č., nekrolog, Národní listy 15. 12. 1918;
◦ Budoucno 1918 – Č. číslo (B. Foustka: Zásady Č. péče o mládež, O. Kádner: Č. jako pedopsycholog a pedagog, F. Krejčí: Za prof. F. Č.);
◦ F. Krejčí: F. Č., 1919;
◦ J. Pešek: Český hlasatel harmonie všehomíra. Památce univ. prof. F. Č., ČM 1919;
◦ F. Drtina: F. Č., Almanach České akademie, 1920 (s bibliografií);
◦ F. Drtina: O filosofické osobnosti Č., ČM 1921;
◦ O. Chlup: Vývoj pedagogických ideí v novém věku, 1925;
◦ J. Pražák: Práce prof. F. Č. v oboru výzkumu dítěte, ČM 1929;
◦ J. Drtina: Problém víry v Č. noetice, ČM 1934;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ Pedagogická encyklopedie, ed. O. Chlup, J. Kubálek, J. Uher, 1938;
◦ J. Král: K 25. výročí úmrtí prof. Č., ČM 1943;
◦ V. Žihlová: F. Č. Noetické problémy, 1952;
◦ M. Krejčová: F. Č. Výběrová bibliografie, 1971;
◦ GuV III, 1989;
◦ J. Cach: F. Č. a mezioborové vztahy i experimenty, 2000;
◦ H. Pavlincová: F. Č., dostupné z: http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes.

jg