Josef Čapek

* 23. 3. 1887 Hronov

† mezi 5. a 24. 4. 1945 Bergen-Belsen

Starší bratr Karla Č. Dětství prožil v Malých Svatoňovicích a Úpici, kde chodil do obecné a měšťanské školy. V l. 1900–01 byl v Žacléři, aby se naučil německy, 1901–03 navštěvoval tkalcovskou školu ve Vrchlabí. Rok pracoval v úpické tkalcovně jako tkadlec, montér a zámečník. V l. 1904–10 studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, 1910–11 pobýval v Paříži a ve Španělsku. Byl jedním ze zakladatelů Skupiny výtvarných umělců (1911), redigoval její Umělecký měsíčník (1911–12), od r. 1912 byl členem spolku Mánes a redigoval Volné směry (1912–13); z Mánesa byl vyloučen v r. 1914. S bratrem Karlem a S. K. Neumannem připravili vydání Almanachu na rok 1914. Po válce založil s J. Zrzavým, R. Kremličkou, V. Špálou a V. Hofmanem skupinu Tvrdošíjní (1918), od r. 1929 byl členem Umělecké besedy. Působil v Národních listech (1918–20) a v Lidových novinách (1921–39), byl jevištním výtvarníkem v řadě pražských divadel a v ND v Brně a knižním grafikem. Gestapem byl zatčen 1. 9. 1939 v Želivi a vězněn v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Oranienburg-Sachsenhausen, Bergen-Belsen, kde zemřel na skvrnitý tyfus.

Jako malíř, grafik, ilustrátor, karikaturista a jevištní výtvarník patřil mezi zakladatelské osobnosti českého moderního postimpresionistického umění. Svou uměleckou publicistiku shrnul kromě drobnějších tisků (Jak se dívati na moderní obrazy) zejména do souborů Nejskromnější umění, ve kterém se věnuje městskému, dětskému a selskému folklóru, a Umění přírodních národů, kde vychází z polarity umění pouze zobrazovacího a umění vytvářejícího. V oblasti krásné literatury se věnoval tvorbě prozaické, dramatické, básnické a pohádkářské. S bratrem Karlem napsal divadelní hry Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel a prózy Zářivé hlubiny a Krakonošova zahrada, sám byl autorem próz Lelio, Pro delfína, Stín kapradiny a své filozofické stanovisko vyjádřil v Kulhavém poutníku a posmrtně vydaných aforismech Psáno do mraků a Básních z koncentračního tábora. Jeho texty vycházejí z osobitého vidění světa, které sám nazval magickým realismem. Objevilo se již ve sbírce povídek Lelio, kde vychází z údivu nad chaosem válečných hrůz a zájem přenáší do vnitřního života člověka. Meditativnost a dialogičnost textu, které se ve Stínu kapradiny projevily v podobenství o zločinu a trestu, úvahami o životě a smrti, o těle a duši, o skutečnosti a snu, o postavení člověka ve světě a v kosmu, se plně rozvinuly v Kulhavém poutníkovi. Č. byl za své, v české literatuře ojedinělé filozofické eseje nazván Michelem de Montaignem a Blaisem Pascalem naší nové literatury. Současně se připomíná blízkost jeho tvorby dílu A. de Saint-Exupéryho, shoda jejich polaritního pojetí podstaty lidské osobnosti, kterou Č. chápe jako svár Osoby a duše, Saint-Exupéry jako svár jednotlivce a člověka. Osoba je ta složka osobnosti, která člověka vede k předmětnému vztahu ke světu, duše obrací člověka k veškerenstvu a k svobodné a tvořivé činnosti, která dává bytí smysl. Osobnost je dynamická, usiluje o poznání a sebepoznání, je neklidná svým vnitřním puzením a napětím. Tématem Č. úvah je vnitřní život člověka. „Kulhavý poutník jest poutníkem v bytí“, který putuje „odnikud nikam“, ale „v něčem“, hledá „důvody pro svůj život“. Na své cestě se setkává s duší a Osobou, s dětstvím, mládím, stářím, s přírodou, s lidským společenstvím a uměleckou tvorbou. Autor vede dialog s poutníkem, ale také s textem Starého zákona, Platonem, Augustinem, Tomášem, Pascalem, Komenským, a formuluje i svůj postoj bez Boha jako postoj náboženský, který chce uchopit neuchopitelné příčiny. Soubor deníkových aforismů Psáno do mraků vznikal v l. 1936–39. Reflexe osobního osudu a dějinné společenské situace se stávají nadčasovým, programově sklenujícím sdělením, vycházejí z přesvědčení, že jediným skutečným bohatstvím člověka je jeho harmonická osobnost, navazují na Kulhavého poutníka, na polarity Osoba – duše, život animální – život duchovní, na úvahy o náboženství bez věrouky, a směřují k problémům existence kosmu, světa, člověka a smyslu jeho životní aktivity, k otázkám ontologickým, noetickým a etickým.

Bibliografie:
◦ Zářivé hlubiny a jiné prózy (s K. Č.), 1916;
◦ Lelio, 1917;
◦ Krakonošova zahrada (s K. Č.), 1918;
◦ Nejskromnější umění, 1920;
◦ Ze života hmyzu (s K. Č.), 1921;
◦ Pro delfína, 1923;
◦ Země mnoha jmen, 1923;
◦ Málo o mnohém, 1923;
◦ Umělý člověk, 1924;
◦ Adam Stvořitel, (s K.) Č., 1927;
◦ Ledacos, 1928;
◦ Povídání o pejskovi a kočičce, 1929;
◦ Stín kapradiny, 1930;
◦ Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové, 1932;
◦ Jak se dívati na moderní obrazy, 1935;
◦ Kulhavý poutník, 1936;
◦ Diletantská povídka, 1937;
◦ Umění přírodních národů, 1938;
◦ Básně z koncentračního tábora, ed. V. Holan, 1946;
◦ Psáno do mraků, ed. M. Halík, 1947;
◦ Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1912–37, ed. M. Halík, 1946;
◦ O sobě, ed. M. Halík, 1958;
◦ Moderní výtvarný výraz, ed. M. Halík, 1958;
◦ Spisy bratří Čapků, 51 sv., od 1939 ed. M. Halík, 1928–48;
◦ Dílo bratří Čapků, ed. M. Halík, 1954–71;
◦ V. Dyk – S. K. Neumann – bratří Čapkové: Korespondence z let 1905–1918, ed. M. Blahynka, S. Jarošová, F. Všetička, 1962;
◦ Nepřicházejí vhod (B. Reynkovi 1917–35), ed. J. Glivický, L. Kundera, 1969;
◦ Dvojí osud (J. Pospíšilové 1910–18), ed. J. Dostál, J. Opelík, J. Slavík, 1980;
◦ Bratři Čapkové: Dopisy z mládí, ed. T. Halík, J. Opelík, J. Slavík, 1982;
◦ Rodné krajiny, 1985. – Z edic po roce 1990: (Čapkové) Proč nejsem komunista, 1990;
◦ Psáno do mraků 1936–1939, 1993;
◦ Povídejme si, děti, 1995;
◦ Méně výstav a více o umění. (Výběr z referátů o umění v Lidových novinách 1931–1939), 1999;
◦ Lelio, Pro delfína, Stín kapradiny, Kulhavý poutník, 2005;
◦ Grafika, 2009;
◦ Knihy o umění, 2009;
◦ Publicistika 1, 2 (Výtvarné eseje a kritiky), 2008, 2013;
◦ Beletrie I–II, 2010, 2011.

Časopisecké příspěvky:
Cesta (1918–19), Čas (1914), Červen (1918–19), Kritický měsíčník (1938), Lidové noviny (1907–39), Listy pro umění a kritiku (1934), Lumír (1910–21), Národ (1917–18), Národní listy (1910–21), Nebojsa (red. 1918–20), Přítomnost (1924–36), Rozpravy Aventina (1925–27), Styl (1913–21), Světozor (red. 1930–31), Umělecký měsíčník (red. 1911–12), Volné směry (red. 1912–13) aj.

Literatura:
◦ J. Pečírka: J. Č., 1937, 1961;
◦ V. Nezval: J. Č., 1937;
◦ T. Vodička: Eseje bratří Čapků, in Stavitelé věží, 1947;
◦ M. Halík, J. Slavík: Bojovné dílo J. Č., 1964;
◦ J. Patočka: Kulhavý poutník J. Č., Tvář 1964;
◦ M. Pávek: Bytost nepokoje a míru, in J. Č.: Kulhavý poutník, 1976;
◦ J. Opelík: J. Č., 1980;
◦ P. Pečinková: Příspěvek bratří Čapků k činnosti naší výtvarné avantgardy, Estetika 1983;
◦ J. Holý: Těžká křídla J. Č., Literární měsíčník 1983;
◦ P. Pečinková: J. Č., 1995;
◦ J. Opelík: Byl J. Č. Michelem de Montaigne naší nové literatury? Tvar 1995, č. 12;
◦ J. Slavík, J. Opelík: J. Č., 1996;
◦ H. Čapková: Moji milí bratří, 1962;
◦ I. Borská: Poutník pod hvězdami, Příběh staršího bratra, 1987;
◦ J. Opelík, J. Slavík: J. Č., 1996;
◦ J. Opelík: Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o J. Č. jako přívažek, 2008;
◦ K. Koldová: Literární dílo J. Č., 2013, dostupné z: http://theses.cz/id/frdhyx/Literrn_dlo_Josefa_apka.pdf;
◦ J. Opelík: Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o J. Č., 2016.

jz