Filozofické časopisy

Specializované filozofické časopisy představují jen část periodik, do nichž filozofové píší. Před vznikem našeho prvního filozofického časopisu Česká mysl (1900) otiskovaly filozofické stati, recenze a zprávy např. Časopis Muzea Království českého, Osvěta, Rozhledy, Athenaeum, Naše doba, Hlídka, Vychovatelské listy, Moderní revue aj. Řada filozofů publikovala své první příspěvky v programech – výročních zprávách gymnázií (na nichž po absolvování vysoké školy učili).

Česká mysl

ČM začala vycházet v nakladatelství Jana Laichtera v r. 1900 jako orgán Jednoty filozofické. Jejími prvními redaktory byli F. Krejčí, F. Drtina (do r. 1907) a F. Čáda. Ve válečných letech vyšly pouze roč. XV. a XVI. (1914, 1917). Roč. XV.–XVII. (1919) vydalo nakladatelství Dědictví Komenského; XVIII. (1922) nakladatelství Bursík-Kohout, XIX.–XXXIV. (1938) Čin (tiskové a nakladatelské družstvo legionářů), XXXV. (1941)–XL (1947) vyšly nákladem Jednoty filozofické. F. Krejčí redigoval ČM do r. 1931, po Čádově smrti (1918) s V. K. Škrachem. Od r. 1932 (tj. od XXVII. ročníku) řídil ČM redakční kruh, jehož členy byli F. Fajfr, J. L. Fischer, J. B. Kozák, J. Král, E. Rádl, L. Rieger, V. K. Škrach, V. Navrátil, F. Soukup, F. Šeracký, J. Váňa a Z. Smetáček. V redakční radě ČM XXXV. (1941) – (XL) 1947 z předchozí chyběli E. Rádl, J. L. Fischer a F. Šeracký, novými členy se stali J. Bělehrádek, Josef Beneš, A. Dratvová, J. Hendrich, K. Kupka, J. Mukařovský, J. Patočka, V. Příhoda, V. Tardy a (do r. 1942) J. Tvrdý. ČM přinášela stati a články (s problematikou nejen filozofickou, ale i psychologickou, sociologickou, pedagogickou, estetickou, religionistickou), rozhledy, recenze a zprávy z domácího i zahraničního filozofického života. V r. 1948 bylo vydávání časopisu úředně zastaveno. Po r. 1989 – s oživením činnosti Jednoty filozofické – došlo k pokusu o obnovení ČM (do r. 1997 vyšla tři čísla).

Bibliografie:
◦ Česká mysl byla založena s programem uveřejňovat „všechny práce filozofické, je-li jen podkladem jejich práce vědecká a psány-li jsou metodou vědeckou“. Měla být listem českým nejen slovem, ale i duchem: chtěla „vystihovat ducha českého v dějinách i v době přítomné, stopovat jeho vývoj, chápat a tlumočit způsob, v němž se mu zračí světové záhady, objasnit českou mysl v poměru jejím k vědě a víře“. Slovní vyjádření programu zní snad dnes poněkud zastarale, ale v podstatě je dosud aktuální. Jde také dnes o filozofii československou, tj. jde o to, působit filozoficky v našem státě; jde i dále o filozofii chápanou vědecky. ČM byla střediskem naší literární práce filozofické; nebála se směle kritizovat a vést nás v domácích rozporech; dbala soustavně filozofie světové a hleděla zachovávat objektivnost. Český pozitivismus našel v ní svůj orgán, pozitivismus, tj. zdůrazňování vědeckosti, zavrhování metafyziky, spoléhání na přírodovědu, objektivismus v názorech na etiku. Nebyla to filozofie, která by šla přímo ve stopách Masarykových; ani Krejčí, ani Čáda nechtěli být realisty ve smyslu filozofickém a jen zčásti přijímali Masarykovu filozofickou praktičnost, tj. jeho filozofický zájem o aktuálnosti dne a jeho poměr k věcem v podstatě mravní. Nicméně uznávali Masaryka za svého vůdce a snažili se přiblížit ČM potřebám aktuálním. Psychologie byla zvláštním zájmem ČM, což souviselo s tím, že byla hlavním oborem profesorů Krejčího a Čády a východiskem jejich filozofie. – Navazujeme na tuto tradici ČM, a to tak, že i dále chceme pěstovat filozofii způsobem vědeckým. Na druhé straně se hlásíme k T. G. Masarykovi tím, že chceme, aby soudobé veřejné události byly příležitostí i látkou filozofického uvažování a formulování otázek. Zvláštní pozornost chceme věnovat psychologii a jejím aplikacím v životě společenském a hospodářském. (Úvodem k novému ročníku, ČM 1932.)

Ruch filosofický

1931/32, X. – 1933, XI. – 1936/37, XII. – 1939, XIII. – 1942. Revui založili filozofové, kteří po vzniku ČSR vyhlásili „boj za svobodu české filozofie“, tj. proti „nadvládě pozitivismu“ v českém filozofickém životě. Ústředními osobnostmi byli F. Pelikán, K. Vorovka, T. Trnka a V. Hoppe. Po vzniku revue Filosofie (1928) řídil RF Pelikán sám. Začal vycházet v nakladatelství Hejda-Tuček, potom se o jeho vydávání postupně staraly nakladatelství F. Borového, Jednota českých matematiků a fyziků (roč. VII–IX, XII), nakladatelství České grafické unie; roč. X. a XI. vydal F. Pelikán vlastním nákladem. Přinášel stati (věnované zejména noetickým a metodologickým otázkám přírodních i společenských věd), recenze a zprávy. Často v ní publikovali i zahraniční autoři a také ruští a ukrajinští filozofové-emigranti žijící v ČSR ( N. Losskij, I. Lapšin, D. Čyževskij ad.). Nejčastějšími českými přispěvateli byli – vedle F. Pelikána, V. Hoppeho, K. Vorovky a T. Trnky – A. Dittrich, A. Dratvová, A. Fuchs, J. Hruban, J. Popelová.

Bibliografie:
◦ Naše filozofické úsilí: myslit i napomáhat oněm tendencím, které tu nevědomě rostou, které samy z žírné půdy vyrazit nemohou, k myšlení vybízet, myšlenkové spory smírně vyrovnávat, učit myšlenkové toleranci, připravovat nový myšlenkový aeropag kritérií a autorit – nechce snad filozofii dosadit na trůn neobmezené vládkyně nad věděním lidským, jakou byla za dob metafyziky čistých, abstraktních pojmů, od nichž je ke konkrétní vědě, k umění, životu na hony daleko. Filozofie z vědění a vědomí vychází, činí je přesnějším, vniká do hlubších rozumových důvodů daných fakt, usměrňuje je, dává jim zákony a snaží se je uvést v systém. – Náš filozofický pojem zkušenosti a skutečnosti, jejíž analýzou se naše nauka zabývá, není tak úzký, jako byl do konce XVIII. století, kdy demokratická filozofie Rousseauova navždy učinila přítrž úsilí vysvětlovat všechno vědění z jediného principu, dosazovat na vrchol jeho poznání jediné vědy: matematiky. Poučeni Rousseauem, který navždy odkázal teoretizující intelekt s jeho antinomiemi do přesných mezí a svou přirozenou, téměř vegetativně a muzikálně cítící inteligencí odhalil nám celý ten svět individuálních vášní (v nejušlechtilejším smyslu), celý ten mikrokosmos citů člověka, víme, že poměr moderní filozofie k světu je zcela jiný, než byl do dob Rousseauových. Nová filozofie nechce jen svět pochopit, najít určitou formuli světového názoru, nýbrž chce svět přetvořit. Mluveno v hegelovské hantýrce: „Chce se uskutečnit“, chce vstoupit do života, být životem samotným. Moderní filozof, který hledá své Absolutno, chce se se svým předmětem svou intelektuální sympatií tak srdečně a upřímně sblížit, do něho svou osobnost přenést, že se cítí s ním identitickým. Jeho citová reakce na vesmír, ať přírodní, či duchovní, reakce, které dává výraz svou individuální formulí, svým zvláštním chápáním světa z určité perspektivy, je součástí tohoto univerza, souvisí s ním těsně jako biologická část jeho dějin. Filozof cítí se být zajedno s vesmírem a vesmír je v něm. S důvěrou přitaká univerzu, jehož tlukot cítí v srdci svém a který přechází v jeho tělo a krev. (...) Nejpodstatnější a tragickou vinou pozitivismu je, že svým chápáním vědeckého stadia intelektuálního vývoje jakožto posledního a nejvyššího (po teologickém a metafyzickém stadiu) tuto vůli k tvoření nových ideálů, tuto tvůrčí syntézu podloženou nejvniternějším úsilím každé mocné osobnosti nadobro chtěl usmrtit. Svoje celé úsilí vyčerpával v boji, tedy v negaci ne snad jen metafyziky v racionalistické podobě XVIII. století, ale především teologie, kterou chtěl svým volnomyšlenkářským dogmatismem (tedy dogmatismem naruby) zdolat. Pozitivistická dogmata „zákonného vývoje“, „pravidelnosti chodu přírody“, „sbírání a stanovení fakt“, uctívání všemocného „zákona kauzality“ a „principu zachování hmoty a energie“ vyjadřují nejlépe chudost a ubohost pozitivistických „ideálů“, jež se vyčerpávají analogiemi z fyzikálního oboru a vedou k vyloženému materialismu, třebas někdy kritickému. „Hmota“, tento fetiš pozitivismu, je cennou fikcí pro jmenovaný obor, dává tu platné důsledky, ale budovat na ní metafyziku ducha nemožno. Pozitivismus musí zahynout jen proto, že chce usmrtit „srdce“, jehož potřebám nestačí, že chce zastavit tu lavinu lidských ideálů, nejen náboženských, ale ideálů vůbec, které budou vždy ze srdce i vášní lidských prýštit, a že dosazuje na jejich místo jedinou vášeň, do nekonečna vydrážděný pud teoretického poznání, nekonečnou vůli k analýze a neschopnou oné líbezné sympatie ke všemu lidskému, jež dovede život člověka ozářit onou gloriolou ideálů, pro kterou tolik lidí žilo a umíralo. (F. Pelikán: Vláda demokracie ve filozofii, RF 1920.) \\

Filosofie

Revue Filosofie měla jen dva ročníky: 1927–28 a 1928–29. Vznikla po Vorovkově vystoupení z redakce RF (po jeho rozchodu s F. Pelikánem). První roč. řídili K. Vorovka, Josef Bartoš a T. Trnka, druhý roč. Josef Bartoš a T. Trnka (K. Vorovka v r. 1928 zemřel). Revue byla názorově blízká RF.

Bibliografie:
◦ Revue Filosofie bude list na širokém základě kulturním. Filozofování je hledání smyslu života. Život však je mnohotvárný; už samo jádro života, prostý biologický život, je záhada. Tím větší záhadou, jak z tohoto základu přírodního vyrůstá člověk, aby nejen prožíval svůj život, nýbrž vyrůstal do vyšších oblastí, aby tvořil kulturu. A kultura je zase mnohotvárná. (...) Revue bude zachycovat tuto složitost života a kultury, avšak při tom nikdy nebude ztrácet ze zřetele jediný jejich společný smysl a cíl. – Proto náš časopis bude pěstovat nejen filozofii přírodních věd a věd duchových, nýbrž také filozofii umění, filozofii náboženství a filozofii praktického života. (...) Náš časopis bude sledovat, jak filozofie u nás i v cizině moderním způsobem formuluje a řeší odvěké otázky, a bude informovat čtenáře o všelidském hledání smyslu života. – Tím je dán také náš poměr k vědeckým disciplínám filozofickým, k oficiální filozofii. Uznáváme je. Víme, že školy a především univerzity musí odborné vědy filozofické pěstovat z důvodů pedagogických. A z důvodů vědecko-pedagogických logika, noetika, psychologie, sociologie, etika, dějiny filozofie aj. vymezují si přesně svá pole, probírají svá témata, vylučujíce z nich vše to, co je jejich odbornými metodami nepostižitelné. Tento pedagogický cíl především sleduje po našem úsudku filozofický časopis Česká mysl, s nímž v zájmu české filozofické kultury budeme loajálně spolupracovat. Jinak budeme pracovat v tomtéž směru, který jsme před veřejností uplatňovali doposud svou činností v Ruchu filozofickém. (...) – Poučeni jsouce vývojem věd, chceme si stále uvědomovat jejich dynamickou proměnlivost a nutnost jejich vzájemného ovlivňování. Chceme se tedy vyvarovat omylu o jejich domnělé soběstačnosti a izolovanosti. – Filozofie po našem mínění má také v sobě obrážet i plynulost a nejjemnější odstíny praktického života. – V posledních letech vznikla v cizině řada nových filozofických revuí. Uvážíme-li dále, do jaké šíře se rozrůstá současné filozofické tvoření v Evropě i v Americe, je to obojí pro nás dokladem, jak mohutný impulz prochvívá nyní lidskou vzdělaností. Chceme působit k tomu, aby české filozofické myšlení se čile zúčastnilo tohoto světového pohybu. (J. Bartoš, T. Trnka, K. Vorovka: Úvodní slovo, Filozofie 1927/28.)

Filosofická revue

FR vycházela v Olomouci v l. 1929–48 jako čtvrtletník. Vydávali ji profesoři tamějšího dominikánského teologického učiliště. Celkem vyšlo (s vynucenou válečnou odmlkou) 16 ročníků. Šéfredaktorem byl Metoděj Habáň, v letech 1939–40 redaktorsky spolupůsobil Jiří Maria Veselý. K ustavení řádného redakčního kruhu FR došlo až v r. 1935;
◦ měl pak zpravidla 7–10 členů. Na řízení revue se kromě kmenových pracovníků E. Soukupa, B. Skácela, A. Pavelky a H. Podoláka podíleli i zahraniční filozofové a teologové, např. M. S. Gillet, I. M. Bocheński , H. Bošković, R. Jolivet. Časopis si kladl vysoký cíl: dokládat životaschopnost tomismu – a tím zároveň pomáhat českému filozofickému myšlení. Spektrum příspěvků bylo velmi široké a zasahovalo i do příbuzných disciplín – estetiky, logiky, psychologie, sociologie, religionistiky, pedagogiky, dějin a teorie umění, přírodních věd. Příspěvky redakce členila do oddílů Články, Poznámky a Kritika; od druhého ročníku přibyla rubrika Varia. Po válce se k Článkům a Poznámkám přiřadily ještě oddíly Logika a O čem soudí filozofie. Ve FR nejčastěji publikoval její zakladatel a vedoucí redaktor M. Habáň. V četných redakčních článcích formuloval zásadní tomistická stanoviska a vstupoval do živých diskusí s jinak orientovanými filozofy. S. M. Braito a R. Dacík se zabývali vztahem teologie a filozofie a obecnými problémy náboženství, E. Soukup přispíval k tematice filozofie náboženství a náboženské psychologie, A. Pavelka informoval o vývoji přírodní filozofie a logiky. Na dějiny křesťanského myšlení se zaměřovali F. S. Horák, P. Škrabal, Jaroslav Beneš, A. Kříž, o estetice psal J. Hruban a J. Strakoš. Revue uveřejnila i některé původní články Z. Kalisty, F. Novotného, R. Vackové, B. Fučíka, A. Fuchse. Publikovali zde i R. Ingarden, L. Landgrebe, E. Utitz, J. Maritain, Inocenc M. Bocheński , E. Przywara.

Bibliografie:
◦ Velká řada odborných vědeckých časopisů není ještě zárukou vytvoření velké koncepce v oboru lidského poznání, čehož jsme svědky za našich dnů. Specializace vzdor odbornému literárnímu spojení všech jednotlivců rozbila všechnu jednotu, ano, často ji dokonce zavrhuje. Není dnes syntézy, kterou obdivujeme ve velkolepých koncepcích duchů středního a starého věku, nemáme syntézy, ač lidský duch po jednotném výkladu od přirozenosti touží. I dnes ozývá se na mnoha místech, a to právě z úst myslitelů hlubokých, živelná touha po nové moderní harmonii, přičemž tane každému na mysli vzor středověké mohutnosti svatotomášovské koncepce. V našem národě dal této touze výstižný výraz pražský arcipastýř u příležitosti 700letého jubilea sv. Tomáše slovy: „Kéž by Prozřetelnost božská, jako ve starověku – Kdo bude tímto vytouženým žákem a stoupencem, tážeme se i my. Z dnešní spcializace plynoucí nutnost mravenčí spolupráce všech myslitelů dobré vůle pravdu hledajících dává jediné řešení přání vysloveného ve jménu mnohých pražským arcipastýřem, řešení, které se již rodí: Vyvstal již tento žák, celý rok již pracuje a ukázal v této krátké době velké schopnosti, které v sobě skrývá pro plodnou budoucnost: Je to stále rostoucí družina myslitelů, jejichž duchem je veleduch sv. Tomáše a jejichž veřejná tribuna je FR. Filosofická revue je pro náš národ vytoužený svatý Tomáš. Pracovní metody od dob sv. Tomáše se změnily, duch zůstává týž. Jiné jsou dnes zkušenosti vědou nahromaděné, bohatší a hlubší, jiný je způsob vyjadřování, než byl ve XIII. století, jiná je mentalita moderního myslitele, než byla mentalita vrstevníků Tomášových. Jako sv. Tomáš ve své době, tak jsme my se svým myšlenkovým aparátem sociální výslednicí složité skutečnosti dnešní doby. Nový svatý Tomáš v českém národě, FR chce a bude mluvit řečí dneška, bude stavět na vědecké bázi dneška, bude žít mentalitou dneška, maje láskyplné pochopení pro práci minulosti stejnou měrou jak pro práci přítomnosti. Moderní svatý Tomáš oživující v této revui chce tak vykonat v nové formě a za změněných okolností tentýž velký úkol, který si vytkl bl. Albert Veliký a který dokončil svým žákem sv. Tomášem. Jestliže program svůj vlastní a sv. Tomáše vyjadřuje bl. Albert Veliký slovy: „Nostra intentio est omnes dictas partes Aristotelis facere latinis intelligibiles“, pak moderní svatý Tomáš oživující ve FR vidí mutatis mutandis před sebou úkol týž: „Nostra intentio est omnes dictas partes S. Thomae facere modernis intelligibiles.“ (Co chceme? FR 1930.)

Filosofický časopis

Orientaci FČ mělo naznačit jeho motto – citát z Karla Marxe „Filozofové svět jen různě vykládali: jde však o to jej změnit!“ Jeho 38 ročníků z let 1953–89 věrně zobrazuje etapy, fáze a proměny české marxistické, resp. k Marxovu odkazu se hlásící filozofie. Začal s nekompromisním odmítáním veškeré nemarxistické filozofie jako nevědecké a zpátečnické, za současné kritiky všech „úchylek“ v marxismu samém. (První číslo vyšlo krátce po Stalinově a Gottwaldově smrti.) Spolu s celkovým překonáváním dogmatismu v marxistické filozofii se i ve FČ vytvářely předpoklady k tomu, aby se v něm mohly publikovat nejen seriózní stati o nemarxistických filozofických směrech a názorech, ale i příspěvky jejich představitelů samých. Po srpnu 1968 bylo však opět třeba proti „normalizátorům“ v redakční radě trpělivě a vynalézavě prosazovat návrat k pojetí časopisu jako kritické tribuny moderní české i světové filozofie. Uskutečňovat tento program bez vnějšího dirigování se ovšem mohou pokoušet až redakční rady po listopadu 1989. – Vedoucí redakčních rad FČ: L. Rieger (1953–55), Vl. Ruml (1956–64), M. Kaláb (1965–66), M. Průcha (1966–70), J. Kamarýt (1970), J. Netopilík (1971–89), od 1990 P. Horák.

Bibliografie:
◦ Šířit marxisticko-leninskou filozofii, filozofii přeměny světa, filozofii revoluce, filozofii budoucnosti – to je nyní i u nás jeden z předních úkolů, jehož splnění je nezbytné pro vybudování socialismu v naší vlasti. Již na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 vytyčil soudruh Klement Gottwald tento úkol jako jeden z nejpřednějších. (...) Přispět k splnění tohoto úkolu bude hlavním úkolem práce FČ. Redakční rada učiní vše, aby časopis pomáhal v boji o to, aby všechen náš život byl prostoupen hlubokou marx-leninskou ideovostí, aby zmizely zjevy bezzásadovosti a podceňování teoretické práce. (...) Jakým způsobem to časopis hodlá dělat? Především tím, že se nebude vyhýbat palčivým a aktuálním otázkám naší živé současnosti. (...) Ne tedy scholastické diskuse o dávno odbytých filozofických „veličinách“, ale řešení aktuálních problémů naší doby, tvůrčí rozpracovávání otázek dialektického a historického materialismu a jejich aplikace na živé problémy současnosti. (...) Druhý úkol bude neméně závažný. FČ věnuje pozornost rozpracování otázek dějin české a slovenské filozofie a vůbec ideologických bojů v naší vlasti. (...) Přitom je třeba říci, že nebudeme pouze „přehodnocovat“ to, co vydávali za dějiny národní filozofie buržoazní filozofové, tj. celou tu galerii „školských“ filozofů, většinou kosmopolitních epigonů západoevropských filozofických autorit. FČ věnuje pozornost především velkým pokrokovým bojovníkům našich slavných dějin, jako byli M. Jan Hus, P. Chelčický, J. A. Komenský, J. Dobrovský, B. Bolzano, A. Smetana, K. H. Borovský, F. Palacký, K. Sabina, J. Neruda a tolik jiných. A především největším bojovníkům a myslitelům naší dělnické třídy: Klementu Gottwaldovi, Juliu Fučíkovi a Zdeňku Nejedlému! (...) A konečně třetí úkol: pomoci v zápasu o převýchovu vědomí a morálky národa soustavným bojem proti všem přežitkům měšťáckého myšlení ve vědomí našeho lidu. (Na cestu Filozofickému časopisu, FČ 1953.) \\

\begin window [21,r, \fotoc filcas.eps ,]

Bibliografie:
◦ FČ vstupuje prvým číslem roč. 1990 do nové etapy své existence. (...) Volání a touha po pluralitě názorů, svobodě projevu a toleranci, které provázejí společenské změny posledních týdnů a dodávají mu jeho nejvlastnější ráz, se nemohly vyhnout ani našemu Filozofickému časopisu. Ten chce být napříště časopisem, jenž naváže na svoje světlejší tradice a jehož stránky budou opět otevřeny všem smysluplným názorům, směrům a tendencím filozofického myšlení naší doby a minulosti. Jediným kritériem příspěvků, od našich i od zahraničních autorů, věnovaným systematické filozofii, dějinám filozofie a dějinám myšlení vůbec, etice, estetice, filozofii vědy a kultury, či filozofickým problémům ekologie a politiky, musí napříště být pouze vlastní odborná kvalita těchto příspěvků. Má-li FČ tomuto záměru dostát, musí usilovat o to, aby byl nejen časopisem svého vydavatele, nýbrž aby se stal časopisem české filozofické veřejnosti v nejširším slova smyslu. Filozofický časopis bude usilovat o to, aby filozofie, v nedávné minulosti v očích veřejnosti namnoze zdiskreditovaná, protože v mnoha případech degradovaná na pouhý nástroj vládnoucí ideologie, opět zaujala místo, které ji poprávu v každé kulturní společnosti náleží. Je to místo ničím jiným nezastupitelného způsobu reflexe lidského myšlení a konání. (Prozatímní redakční výbor P. Horák, J. Pešek, J. Šmajs, J. Velek, J. Zumr: Programové prohlášení FČ, FČ 1990.)

Reflexe. Časopis pro filosofii a teologii

První ročník Reflexe má vročení 1990. Čtvrtletník – řízený šéfredaktorem A. Havlíčkem a předsedou redakční rady L. Hejdánkem – vydává Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. Revue přináší studie, články a příspěvky v rubrikách Kritika, Poznámky a Dokumenty. Do jeho prvního čísla z českých autorů články přispěli B. Komárková („Česká otázka“ v průběhu století), L. Hejdánek (Pojetí pravdy a jeho meontologické předpoklady; Věřit a myslit), M. Balabán (Nepředmětný Bůh), I. Dubský (Quaestio temporis), J. S. Trojan (Teologie a filozofie) a J. Zvěřina (Smysl minulosti a dneška).

Bibliografie:
◦ Budeme mít dost příležitosti ukázat, jak chceme otvírat své nahlížení i své naslouchání za to (nebo spíše před to), co jest, a jak to chceme dělat právě filozoficky. V tom smyslu jsme otevřeni do budoucnosti, aniž bychom chtěli popírat, zapírat nebo zkreslovat to, co jest, tedy přítomnost (a minulost). Masaryk kdysi zdůrazňoval, že je pro fakta, ale že chce znát všechna fakta. Nepovažujeme to za víc než heuristickou formuli; co by nám mohlo garantovat, že vůbec kdy budeme mít konstantována „všechna fakta“? I kdybychom se omezili na fakta pro zvolený případ významná, zůstává tento problém nadále nevyřešen. Museli bychom zdůraznit, že chceme mít „celek fakt“; ale tím bychom už vykročili z roviny faktičnosti, neboť celek není factum, nýbrž fiens: k celku, ke každému skutečnému celku, náleží vedle přítomnosti také jeho minulost a jeho budoucnost – a budoucnost není a nemůže nikdy být factum, aniž by přestala být budoucností. Proto v navázání na Patočku a na školu, k níž se hlásil, budeme místo o faktech raději mluvit o fenoménech. A vypůjčíme si formuli Teilharda de Chardin, když zdůrazníme, že chceme celý fenomén. Fainesthai však platí nejenom o jsoucím, daném, nýbrž také a především o tom, co není jsoucno ani danost. Vždyť se nám nevyjevují věci samy, izolovaně, ve své danosti zbavené kontextu a smyslu, nýbrž především ve své smysluplnosti, tj. na pozadí či v kontextu s tím, co se ještě nestalo, ale co se stát mělo, má a musí. – A to je důvod pro to, že chceme opravdově navázat na Rádla a na jeho koncepci „praktické filozofie“, která Patočku zprvu velice dráždila, ale k níž v posledních letech svého života nabýval jistého respektu, i když cítil potřebu vše formulovat, a dokonce i založit jinak. Smysl toho, co jest, se vyjevuje jako výzva pro nás, a my ten smysl můžeme pomoci naplnit, když té výzvě porozumíme a když na ni správně odpovíme. A proto na sebe bereme závazek: chceme se vší svou myšlenkovou prací pokoušet uslyšet a pochopit výzvu, která nás oslovuje hic et nunc, v té situaci, v níž stojíme. Jsme přesvědčeni, že tato výzva nás může oslovit právě jen teď a tady. Stojíme tu a zůstáváme tu ne proto, že se hodláme nějak vetřít do budoucnosti, prosadit se anebo se proplížit do časů, jež přicházejí – ne proto, abychom přežili, abychom se uchovali pro lepší časy, a proto zůstali schovaní a nenápadní; zůstáváme tu také ne v nějakém hrdinství a heroismu, který nám ostatně nikterak neimponuje (zejména ne sám o sobě). Zůstáváme tu proto, že čekáme na oslovení, abychom byli připraveni k odpovědi. Ne zase k odpovědi těm, kdo nás tlačí, kdo na nás útočí a kdo nám ubližují; to vše je jenom při cestě. Naše hlavní a celoživotní odpověď má platit oné nepředmětné výzvě, do níž se koncentruje smysl dneška a zítřka. Nemyslíme si, že už jsme ji zaslechli, nebo dokonce že jsme ji porozuměli. Ale vším, co budeme podnikat, promýšlet, spisovat, interpretovat, chceme manifestovat, že na výzvu čekáme a že se všemožně připravujeme na to, abychom ji zaslechli a pochopili. Víc dělat nemůžeme; ale nechceme dělat ani méně. – Svou připravenost naslouchat výzvě si chceme cvičit ve vzájemném naslouchání. Jsme otevřeni každému, kdo je ochoten také naslouchat, nejenom promlouvat a eventuálně překřikovat tiché oslovení výzvy chvíle. Cítíme se zakotveni v evropském kontextu a v evropské tradici. Nehodláme z této tradice vylučovat žádný z jejích nosných sloupů, ale naopak jim všem chceme věnovat největší pozornost, byť zajisté pozornost kritickou. Filozofie vznikla – či spíše byla vynalezena – ve starém Řecku. Máme čím dál určitější představu o vadách onoho způsobu myšlení, na nějž navazujeme a v kterém jsme ponořeni až po uši, ať chceme nebo nechceme. Ale evropská tradice není myslitelná ani bez odkazu myšlení hebrejského, bez velkých staroizraelských proroků – a ovšem ani bez křesťanství. Také tento sloup není bez trhlin a bez vad. Také zde chceme zůstat ve své recepci kritičtí. Ale nechceme-li utíkat ze své momentální dějinné chvíle a ze své národní a kulturní situace, nechceme utíkat ani z kontextu těchto dvou velkých linií, bez nichž není Evropa Evropou. Evropa se v mnohém prohřešila vůči ostatku světa, někdy dokonce hrůzným způsobem. Ale přesto máme jistotu, že ještě má co říci a že má předpoklady, jichž ostatní svět nemá a které jí dovolí ještě to nejdůležitější světu předložit a přetlumočit. – Jan Patočka na konci citované studie (ze „dvou studií o Masarykovi“) praví, že Masarykova praxe „ztroskotala na neprohlédnutých předsudcích“. Ztroskotání bývá údělem filozofů a nemusí být zaviněno jen jejich vlastními neprohlédnutými předsudky. Filozofie se liší od pouhé politické techniky a taktiky tím, že se nevyhýbá svému ztroskotání, nýbrž především omylu a lži. Filozofie může a smí prohrávat, pokud to lépe pomůže pravdě k vítězství. Přesněji řečeno, prohrávat tímto způsobem může filozof; filozofii jako lásku k moudrosti a k pravdě nemůže ohrozit žádná prohraná bitva, neboť válku prohrát nemůže, dokud zůstane opravdovou filozofií. Tím nikterak nechceme předem omlouvat, nebo dokonce sankcionovat své příští prohry. Cítíme se naopak zavázáni jim ze všech sil bránit, předcházet a maximálně je marginalizovat. – A že se cítíme na jedné lodi s teology, nemusíme nijak zdůrazňovat. Čtenář to uvidí sám. (Redakce: Místo úvodu, Reflexe 1991). \\

Filozofické příspěvky přinášejí i některé další odborné časopisy: Estetika, Československá psychologie, Česká literatura, Studia comeniana et historica, Křesťanská revue aj. Po listopadu 1989 píší filozofové i do nových časopisů a revuí, jako PARAF (PARalelní Akta Filozofie), Sci-Fi (Scientia et Philosophia), From a Logical Point of View, Religio – Revue pro religionistiku, Česká metanoia, Proglas, Teologické texty, Listy, Tvar, Literární noviny, Literární listy, Prostor, Kritický sborník, Souvislosti aj.

◦ O. Jirásková, M. Pauza: ČM. Bibliografie 1900–1947, 1981;
◦ O. Jirásková, M. Pauza: Ruch filosofický. Bibliografie (1921–1942), Filozofie, Bibliografie (1927–1930), 1984;
◦ H. Pavlincová: Filosofická revue 1929–1948. Bibliografie časopisu olomouckých dominikánů, 1994;
◦ J. Possetová: Česká samizdatová periodika 1968–1989, Vídeň 1990, Praha 1991.

hp, jg