Viktor Černov

* 19. 11. 1873 Kamyšin (Rusko)

† 15. 4. 1952 New York

Věnoval se politické sociologii, filozofii dějin a filozofii práva. Začal jako ideový následník N. K. Michajlovského (představitele pozitivistického proudu v ruském narodnictví). V tomto směru požadoval rozvíjet „kritický narodnický socialismus“. Tvrdě vystupoval proti ruskému marxismu; odmítal jeho ekonomický materialismus a dialektický materialismus označoval za metafyzické bludařství. Ze západoevropských verzí marxismu připouštěl uznat za nosný trend, který bude schopen „rozvinout idealistické elementy marxismu“. Vliv T. G. Masaryka na Č. se odráží např. v jeho principu slučovat přísný teoretický realismus s aktivním praktickým idealismem. Ve filozofii dějin zastával teorii historických cyklů: V „kritickém období“ se proti starým, už zvetšelým formám postupně prosazují nové, s nimi neslučitelné prvky. V závěrečném „kritickém momentu“ – zlomu pozůstatky starých forem rychle mizí a plně se uplatňují nové principy. Poté přichází „organické období“, kdy vše běží souladně ve vyjetých kolejích. Ovšem od momentu, kdy v těchto kolejích začíná „být těsno“, se opět objevují principiálně nové prvky a začíná další „kritické období“. Přitom zásadně až reálné vytváření nového přináší potřebu odstranit, nebo transformovat staré. Nejde o fatální koloběh, aktivní subjekty do procesu výrazně zasahují a jsou schopny ovlivnit rychlost a formy průběhu „kritického období“. – Č. jako první vnáší do ruského radikálně demokratického myšlení, příznačného právním nihilismem, důraz na právo. Jeho kritiku neplodnosti staré právní vědy, dosavadních institutů ruského práva, vyzvedání „lidového právního vědomí“ nelze však generalizovat: jsou zaměřeny výhradně proti ruským poměrům. Č. vycházel z německého pozdního právního pozitivismu, nejvíce z G. Jellineka a R. Iheringa. Dosavadním socialistickým teoriím vyčítal, že jsou příliš (popř. výlučně) ekonomické. Už od počátku století se orientoval na právní formulaci směřování k socialismu. Preferoval evoluční reformismus, cestu postupného prosazování principů nového práva do struktury platného práva. „Převraty v právu“ nicméně specifikuje jako klíčovou součást vývoje právního myšlení. Jádrem má být rozvinutí a uplatnění práva individua na existenci. Místo vnějšího vymezování vlastnictví se má právo reorientovat na detailní vymezení kategorie užívání (srov. Hessenův koncept „proniknutí vlastnictví právem“). Jako již dříve právo vymezovalo držbu či užívání toho, co historicky ještě nebylo vlastnictvím, tak do budoucna má vymezovat držbu či užívání toho, co historicky už není vlastnictvím. Po etapě všestranné kritiky bolševického experimentu (v tom směru je Č. jedním z otců kritické západní sovětologie) se v polovině 20. let dopracovává konceptu „konstruktivního socialismu“. Jeho základem je syntéza Michajlovského východisek s britsko-nizozemským gildním socialismem a s některými prvky z Masaryka a rovněž už i z Beneše. Vývoj socialistických teorií členil na tři fáze: „Utopický socialismus“, kdy masy živořící námezdní síly mohou být pouze trpným objektem naivních filantropů. „Vědecký socialismus“, adekvátní 2. polovině 19. století, se snaží stavět na vědeckých analýzách, avšak s pseudovědeckou syntézou; budoucnost pojímá vlastně fatalisticky, s vírou, že vše přijde samo v pravý čas. Bolševismus vznikl regresem z „vědeckého socialismu“, je degenerovaným projevem utopického socialismu, jdoucím ještě více zpět ke středověku. Předpokladem pro „konstruktivní socialismus“ je, že se pracující organizují na bázi praktických aktivit odborářského hnutí: Cesta k nové společnosti vede postupnou realizací dílčích pozitivních reforem, a to za stále širší účasti základní masy obyvatelstva na společenském životě současného lidstva. Nezbytné je „rozplétání gordického uzlu sociální revoluce“, nikoli jeho rozetnutí. Nová společnost má vznikat postupně rozvojem pozitivních prvků kapitalismu a humanizací kapitalismu. Zespolečenštění, jeden z chronických problémů socialistických konceptů, pro Č. znamená jen to, že členové společnosti jsou a budou stále těsněji mezi sebou propojeni materiálními a duchovními zájmy. Účelem je dovést toto propojení do harmonického svazku všestranně rozvinutých osobností. Tato orientace nenese žádné unifikační tendence; budoucí společnost má být nanejvýš komplikovaným svazkem nejrozmanitějších skupin vzájemně se splétajících a natolik různorodých, jak jsou různorodé potřeby a podmínky životní činnosti každé jednotlivé vyvíjející se osobnosti. Č. zároveň zdůrazňuje „nestátní zespolečenštění“; u budoucího státu očekává anulování donucovacích funkcí a omezení regulativních a organizačních funkcí. Nepředpokládá ani žádné bezprostřední vměšování státu do chodu hospodářského života. Rozpracování otázky, do jakého stupně je dotvoření společnosti konstruktivního socialismu „nezbytné pro celkovou budoucnost světové kultury, mezinárodního míru a skutečné humanizace lidstva“, zůstalo však u Č. pouze v náčrtu.

Bibliografie:
◦ Krestjanin i rabočij kak ekonomičeskije kategorii, S.-Peterburg 1905, rozš. vyd. 1917;
◦ Socialističeskije etjudy, Moskva 1908;
◦ Filosofskije i sociologičeskije etjudy, Moskva 1908;
◦ Vojna i „treťja sila“ (pseud. Gardenin Ju.), Genève 1915;
◦ Sobranije sočiněnij I, Zemlja i pravo, Petrograd 1917;
◦ Germanskaja sociaľdemokratija na rasputi, Petrograd 1917;
◦ Osnovnyje problemy proletarskogo dviženija, Petrograd 1917;
◦ Marksizm i slavjanstvo, Petrograd 1917;
◦ Imperialističeskije mečty, Petrograd 1917;
◦ Zapiski socialista-revoljucioněra, Berlin 1922, Cambridge 1975;
◦ Konstruktivnyj socializm I, 1925;
◦ Rožděnije revoljucionnoj Rossii, Paris – Praha 1934.

Časopisecké příspěvky:
◦ Ekonomičeskij materializm i kritičeskaja filosofija, Voprosy filosofii i psichologii 1896;
◦ Parallely i kontrasty. Mysli o russkom termidore, Volja Rossii 1922;
◦ O suščnosti russkoj revoljucii, Volja Rossii 1922;
◦ Razrušenije vmesto socializma, Volja Rossii 1924.

Literatura:
◦ Slovanský přehled 1993, č. 1;
◦ V. Goněc: K tématu Masaryk a ruští myslitelé Novgorodec, Černov, Hessen, in TGM – Rusko a Evropa, Masarykův ústav AV ČR 2002.

vg