František Čupr

* 11. 4. 1821 Chrást u Chrudimi

† 28. 6. 1882 Praha-Libeň

Po studiu na gymnáziu v Litomyšli (1835–39) a v Praze-Novém Městě (1839–46) zapisoval na pražské univerzitě filozofii (1841–43) a právo (1843–46). Nejvíce ho ovlivnil prof. Exner, později se velmi sblížil s dalším německým herbartovcem Volkmannem. Jako „exaltovaný stoupenec českého směru“ se marně uchází o učitelská místa na pěti gymnáziích a čtyřech univerzitách. Bere zavděk preceptorstvím v hraběcí rodině Nosticů. Teprve rok 1848 přináší dočasný obrat: stává se suplujícím profesorem na Malostranském gymnáziu a docentem na pražské univerzitě, kde přednáší poprvé v českém jazyce logiku, hodogetiku (tj. průpravu k vědeckému poznávání) a vědeckou encyklopedii. V r. 1850 se stává „skutečným“ profesorem na pražském Akademickém gymnáziu. V r. 1853 je obou míst zbaven, zakládá na své usedlosti v libeňské Kolčavce soukromý vzdělávací a výchovný ústav, v němž uplatňuje řadu reformních pedagogických idejí. V l. 1861–65 je poslancem v českém zemském sněmu i v poslanecké sněmovně říšské rady ve Vídni, kde usiluje o reformu rakouského školství a o zvýšení učitelských platů. Pro svou neúčast v pasivní rezistenci českých poslanců byl nespravedlivě očerňován jako „zrádce národa“. Otřesen smrtí své ženy, uchýlil se v r. 1872 do přísného soukromí a inspirován Schopenhauerem pohroužil se plně do studia východní moudrosti.

Do dějin české filozofie vešel především svým mladistvým počinem, kdy ve „sporu o filozofii“ (1844–48), podporován A. Smetanou, prosadil proti Gablerovi, Havlíčkovi a Štorchovi orientaci českého myšlení na filozofii Herbartovu. Obhajoval myšlenku, že i pro český národ – přes jeho základní existenční starosti – je filozofie i na té nejvyšší metafyzické úrovni (v linii Platon-Herbart) nezbytná, třebaže je „ne-utilitní“: „Toť právě známka ducha svobodného, že se netáže, co věc vynese, nýbrž, co věc jest.“ Herbarta zvolil nikoli jako slepý vyznavač, nýbrž jen proto, že nechtěje upadnout v eklekticismus nenašel žádného jiného filozofa s tak vyzrálou a přesnou pojmovou výbavou, na níž by se mohlo vytříbit opozdivší se české filozofické myšlení a pozvednout se z pouhého lidového mudrlantství na profesionální evropskou úroveň velkých národů. Herbarta uváděl dost násilně i do souvislosti s českou duchovní tradicí a shledával pro něho analogie u Tomáše ze Štítného. Podobně i později nacházel Herbartovy ideje již ve staroindickém učení, v němž jakožto kolébce veškeré lidské vzdělanosti viděl vzor i pro vytváření české národní filozofie. Herbarta se zcela nevzdal ani po svém příklonu k Schopenhauerovi, nýbrž oba myslitele uváděl do svérázné syntézy. Pozoruhodná byla jeho filozofie náboženství. Každé náboženství je „iracionální veličinou“. Pochází ze „strachu a smutku lidského“. Křesťanství vzniklo z předchozích religiózních útvarů, je stejně jako ony lidským dílem, a proto lze do něho vnášet změny a opravy. Na světovém komparativním základu by bylo možno provést i reformu současného náboženství a etiky vůbec. K tomu měla přispět i jeho kolekce českých překladů – svou úplností tehdy v Evropě ojedinělá –, která k nám poprvé, jakkoli přes němčinu a francouzštinu, uváděla základní texty staré indické a čínské moudrosti.

Bibliografie:
◦ Sein oder Nichtsein der deutschen Philosophie in Boehmen, 1847;
◦ Krátký přehled historie literatury české a z části rozbor básně: Záboj a Slavoj, Separát z Programu Akademického gymnasia v Praze, 1851;
◦ Grundriss der empirischen Psychologie, 1852;
◦ Plan und Einrichtung der in der Nähe von Prag neu begründeten Lehr- und Erziehungsanstalt für Knaben und Jünglinge, 1854;
◦ Zur Revision des maligen Unterrichtswesen unserer Mittelschulen, Wien 1863;
◦ Učení staroindické, jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvláště křesťanských a vůbec náboženských I,1876, II/1, 1877, II/2, 1878, III, 1881.

Časopisecké příspěvky:
◦ O wlastenectwí, Česká wčela 1846;
◦ Úwaha. F. Hyny dušeslowí zkušebné, ČČM 1846;
◦ Počátkové filosofování řeckého, ČČM 1847;
◦ Listy k českým učitelům, Kwěty české 1847;
◦ Tomáše Štítného význam ve filosofii, ČČM 1847;
◦ O národovědě, ČČM 1848;
◦ Školy, ČČM 1840–50;
◦ Jak se r. 1853 staroměstské gymnasium stalo z českého německé. Upomínka starého učitele, Posel z Prahy, 27. 3. 1877, č. 85. Ueber die Zustände d. Seele nach ihrer Trennung vom Leibe, Abhandlungen der Königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften (AKBGW), 1866;
◦ Ueber Herbarts praktische Ideen mit Hinblick auf die allgemeine Aesthetik, AKBGW, 1867.

Literatura:
◦ H. Bonitz: Ueber d. Čupr'schen Antrag auf Revision d. desmaligen Unterrichtswesen unserer Mittelschulen, Wien 1861;
◦ G. A. Lindner: O Čuprovu Učení staroindickém, Paedagogium 1880;
◦ F. Čenský: Čerstvé rovy (nekrolog), Osvěta 1882;
◦ V. Kredba: F. Č. Nástin životopisný, Paedagogium 1882;
◦ Národní album. Sbírka podobizen a životopisů českých lidí prací a snahami vynikajících i zasloužilých, 1899;
◦ M. Jašek: F. Č., ČM 1906;
◦ J. B. Vespero (J. Lavička): Filosof dr. F. Č. a současníci, Volná myšlenka 1911;
◦ U. Pešek: F. Č. jako reformátor školství na prahu tvorby literární, Věstník českých profesorů 1912;
◦ A. Jirásek: Ze starého deníku, Zvon 1915;
◦ M. Jašek: F. Č., Naše doba 1921;
◦ F. Pelikán: Boj za svobodu české filosofie, 1927;
◦ A. Janáček: F. Č. a Schopenhauer, ČM 1929;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ J. Cetl: Český pozitivismus, 1981;
◦ Lexikon české literatury 1, 1985;
◦ I. Tretera: J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1989;
◦ P. Křivský: Augustin Smetana, 1989;
◦ J. Zumr: Máme-li kulturu, je naší vlasti Evropa. Herbartismus a česká filosofie, 1998;
◦ T. Herman: Proměny sporu o svobodu české filosofie, in Hledání české filosofie, eds. E. Kohák, J. Trnka, 2012;
◦ H. Pavlincová: F. Č., dosupné z: http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes.

it