Jan Nepomuk František Desolda
* 10. 9. 1811 Švihov
† 8. 2. 1885 Teplá
Po studiích v Klatovech a Plzni vstoupil do premonstrátského řádu a r. 1837 byl vysvěcen na kněze. Kaplanoval v Leticích a Dobřanech, jako řádový kapitulní kněz působil v klášteře v Teplé. Od r. 1847 byl profesorem českého jazyka a pak ředitelem na německém gymnáziu v Plzni. Jako pedagog probouzel v české mládeži vlastenecké cítění.
Vynikl především jako překladatel. Poprvé přeložil do češtiny Platónovy dialogy Faidon (1867), Euthyfron (1871) a Protagoras (1871, pro 2. vyd. v r. 1894 překlad upravil F. Groh), které vycházely v Kvíčalově Bibliotéce klasiků řeckých a římských. V r. 1885 vyšel jeho překlad Thúkýdidova Sepsání války peloponéské. Četné jsou jeho překlady církevních autorů, např. Tomáše Kempenského (Zlatá kniha o následování Krista, 1870), Alfonse z Liguori (Uctění velebné Svátosti oltářní, 1871), Svatého Otce Irenea (Patero kněh proti kacířstvím, 1876), Jana Zlatoústého (O kněžství kněh šestero, 1885), Františka Saleského (Bohumila, 1893). Z němčiny přeložil Základní pravidla katolického vychování (1878), spis Friedricha Clerica věnovaný výchově dětí v rodině. Překládal a sepisoval i modlitební knihy (Svatý Alois, vzor a ochránce křesťanské mládeže, 1871, Kytice rajská, Svatyně sionská, 1858 aj.). Některé drobnější překlady uveřejnil v katolickém týdeníku Blahověst. Překladatelsky se podílel také na dokončení Frenclova vydání Biblí české (1861–64), jež se opíralo o německý překlad bible. K této výchovné literatuře sám přispěl např. spisy Upřímné slovo našim katolickým a vlasteneckým dělníkům, 1871; Svatá Františka Římská, vzor křesťanské panny, manželky a matky, 1880;v r. 1920 E. Grégr vydal jeho úvahu Smrt Voltairova.
Literatura:
◦
OSN;
◦ Dějiny a bibliografie české katolické literatury náboženské I–II, 1875–76;
◦
J. Král: ČsF, 1937;
◦ V. Benda: J. N. F. Desolda – vlastenecký kněz, učitel a spisovatel,
Teologické texty, 2011, č. 3.
hp