Josef Dobrovský

* 17. 8. 1753 Ďarmoty

† 6. 1. 1829 Brno

Narodil se v Ďarmotech (dnes rozdělených na část slovenskou a maďarskou) při jednom z přesunů pluku, v němž sloužil jeho tehdy už starý otec Jakub Doubravský (rodem ze Solnice pod Orlickými horami). Po otcově brzké smrti ho vychovávala mladičká matka v Horšovském Týnu. Pro první projevy fenomenality byl přijat jezuity na gymnázium do Klatov, jimi pak poslán na vysokou školu do Brna. Když papež Klement XIV. v r. 1773 na nátlak všech katolických států Evropy jezuitský řád zrušil, odchází D. – formálně nedostudovaný, ale již se suverénními znalostmi antických, biblických a semitských jazyků – do Prahy, kde se stává preceptorem v šlechtických rodinách (zejména u Nosticů) a může se věnovat další badatelské práci, teď především studiu starších historických kronik a dokumentů. Od r. 1777 začne chrlit pozoruhodně zralé studie dějepisné, filologické, archeologické aj. Od r. 1778 začíná i organizovat kulturní a badatelský ruch vydáváním původně nenápadných univerzitních zpráv (od latiny přechází nyní k němčině), jež však od nastoupení Josefa II. (1780) přecházejí vždy k ostřejším útokům na přežitky inkvizitorských metod, tmářských pověr atd. a k zprávám také o nejradikálnějších myšlenkách z Francie aj. R. 1787 přijímá místo prorektora (později rektora) na státním „generálním semináři“ v Olomouci, jaké císař zakládal pro výchovu mladých kněží v osvícenském duchu. Po smrti Josefa II. (1790) je ovšem okamžitě propuštěn a vrací se – byť tehdy již i mimo vlast znám jako vynikající učenec – opět do Prahy k roli soukromého učitele ve šlechtických rodinách, jímž zůstává až do smrti. Odskoky k veřejné burcovatelské roli jsou nyní vyloučeny. Protože však v kruzích šlechty se teď může volněji projevit odpor proti josefinskému centralismu a jakýsi zemský patriotismus (jímž se cítí zaštítěna i drobná česká „vlastenecká inteligence“, metodami a úrovní dosud primitivní, ale perspektivní), D. studuje všechny slovanské jazyky (včetně Cyrilovy umělé církevní „staroslověnštiny“) a završuje své životní dílo. Ještě jako stařec vyučuje pravidelně příslušníky další („jungmannovské“) generace, je však hluboce roztrpčen, že v nich již neexistuje primát pravdy a vědy, ale jazyka a národa. Na svých četných badatelských cestách (Goethe je nazve herodotovskými) navázal kontakty s učenci téměř celé Evropy. Na jedné z nich umírá v Brně a je zde i pohřben. – D. je nejvýznamnější český osvícenec, tvůrce základů novodobé české vědy, založené na důsledné metodologické skepsi a náročné kritice pramenů, zakladatel bohemistiky (českých dějin zbavených naivního kronikářství, českého národopisu, dějin literatury aj.), objevitel společného prazákladu slovanských jazyků a zákonitostí jejich různých větví, organizátor kulturního života. Svou impulzivní osobností přenášel základy filozofického racionalismu i k dalším evropským národům. Byl nesmiřitelným odpůrcem jakékoliv vědecké lehkověrnosti; odtud jeho významné místo v pozdější Masarykově filozofii českých dějin. Mnohé jeho vývody nebyly dosud překonány; později byla však proti němu vznesena výtka „hyperkriticismu“ (v něčem oprávněná, v něčem sporná).

Osvícenství má své pevné místo v tradičně pojímaných dějinách filozofie, ale liší se od všech předešlých epoch tím, že jako první dosáhlo obrovského ohlasu a mělo vliv na statisíce lidí národů Evropy i Ameriky. To bylo způsobeno tím, že své základní ideály nepodávalo abstraktními spekulacemi o nejvyšších kategoriích a ideách, ale (s výjimkou I. Kanta) formou satiry, epigramu, travestovaných příběhů historických i mýtických, románem, dramatem, ad absurdum dovedeným encyklopedickým heslem atd. Dalekosáhle tu více než století vedla Evropu Francie. Sám Voltaire učinil ze svého života sérii procesů, skandálů, bojů za rehabilitaci odsouzených, takže teprve on učinil slovo „filozofie“ takřka obecně známé a sám se stal nejpopulárnějším a ovšem i nejnenáviděnějším člověkem. A přitom základní ideje osvícenců byly vcelku jednotné a prosté: rozum (ve smyslu jím řízeného lepšího uspořádání společnosti), rovnost (jako útok na přežívající privilegium šlechty a hierarchie), svoboda (jako vybavení se z pout feudálního systému pro všechny) a boj proti tmářství (tj. proti ničím nezdůvodněné soudní a inkviziční moci majetnické církve a ji podpírajícím legendám, jež jsou postaveny na roveň bajkám a pověrám atd., vůbec proti jakýmkoliv „míněním“, pokud je nelze doložit historickými dokumenty). D. to všechno sdílel s ostatními, to nové a ojedinělé u něho je v tom, že zatímco i vrcholní francouzští osvícenci používali rozmanitých historických případů jen jako zcela volně měněné kulisy pro svou kryptofilozofii, D. jako první spojuje tyto ideály s náročnou historickou kritikou oněch dávných příběhů a s tak fundovanou analýzou materiálu, že přechází již k oné úrovni, které jinde dosáhlo vědecké bádání až během celého 19. století. Poplaten 18. století je zejména v tom, že i on sdílí víru v „nejvyšší bytost“ (o níž ovšem jinak nelze nic vědět) a že křesťanství jako celek přijímá, ale redukuje jeho význam a výklad na problémy ryze mravní.

V některých D. statích se zvlášť pozoruhodně projevila ona jednota filozofických a kritických základů osvícence s prací badatele šíře takřka neuvěřitelné. Všechny tyto jeho studie mají jednoho společného jmenovatele: vždy jde o útok na nějakou tradici či domněnku, na něco jakoby takřka samozřejmého, a to pomocí přísné kritiky filologické i dějepisné, jakož i tzv. pomocných věd historických, argumenty tak ráznými, že si po způsobu vědy s tím prostě nikdo nevěděl rady. Již jeho první vstup do vědy byl toho druhu: dokázal, že jistý starý opis evangelia sv. Marka, považovaný za rukopis evangelisty, a proto chovaný od dob Karla IV. jako součást korunovačních klenotů, nemohl povstat před druhou polovinou prvního tisíciletí. Následují studie o tom, že není jediného důkazu o příchodu Metodějově do Čech, že existují velké rozpory v legendách svatováclavských a jiných, že ani o myšlení Nepomukově nevíme vůbec nic, dále např. jak pozdě a z jak povážlivých důvodů se církev dostala k celibátu, soudní moci a inkvizici atd. Podobných studií napsal desítky a jeho argumentace byla později sice vícekrát napadena, ale nikdy s plnou jistotou vyvrácena. Vrcholem D. života zůstává nicméně to, když se již jako stařec obrátil s plnou silou proti těm vlastním žákům, které sám učil slovanským jazykům, ale zjistil, že nebyli schopni naučit se i lásce k pravdě. Rukopis zelenohorský, který se stal modlou české malosti 19. století, v tisku prohlásil za „literární podvod“ a „sprostou mazanici“ jakýchsi supervlastenců. Tím se neváhal uvrhnout na půl století do klatby nezralého a nacionalisticky primitivního národa. Byl rehabilitován částečně Palackým, v plném rozsahu až Masarykem. Mezi jinými osvícenskými zásadami, jimiž se shodoval s evropskými a americkými osvícenci, zůstává provždy jedinečnou (a stále aktuální) jeho metodologická zásada, že právě pokud nás srdce k něčemu svádí, musí náš rozum vynaložit veškeré umění klást protinámitky, aby srdce nevedlo k líbivému sebeklamu a lži, s nimiž se budoucně nedá pracovat. – Zatímco za života D. vůbec neexistovalo cosi jako česká politika a česká filozofie (na gymnáziích i vysokých školách v celém habsburském soustátí „četli“ scholastické brožury lidé úrovně slabších gymnazijních profesorů a katechetů), D. – pověřen Královskou českou společností nauk – r. 1791 před císařem Leopoldem vytyčil první základy pozdějšího Palackého „austroslavismu“ a ve svých dějinách české literatury svým členěním podal i první základy Palackého „filozofie českých dějin“.

Bibliografie (z díla):
◦ Fragmentum Pragense Evangelii S. Marci vulgo autographi, 1778 (ed. B. Ryba 1953);
◦ Böhmische (und mährische) Literatur auf das Jahr 1779, 1780 (pokračuje jako Literarisches Magazin v. B. u M., a to až do r. 1787);
◦ Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, 1792, 2. vyd. 1818, česky 1936, ed. B. Jedlička; Deutsch-böhmisches Wörterbuch I–II, 1802, 1821;
◦ Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris, Wien 1822;
◦ Cyril a Metod, apoštolové slovanští, ed. J. Vajs, 1948;
◦ Přednášky o praktické stránce v křesťanském náboženství, ed. J. Volf, 1948;
◦ J. D. Výbor z díla, ed. B. Jedlička, 1953;
◦ Z náboženského odkazu J. D., ed. M. Kaňák, 1954;
◦ Dějiny českých pikartů a adamitů, přel. M. Machovec – s laskavým propůjčením jména editora R. Havla), 1979.

Časopisecké příspěvky:
Abhandlungen der königlichen Gesellschaft in Böhmen 1782, 1784, 1786, 1787, 1788, 1791, 1795, 1798, 1803, 1804, 1807, 1814, 1818, 1819, 1824, 1827. Ve 2 sv. sbírky Scriptores rerum Bohemicarum (1783–84) vydal (s M. Pelclem) Kosmu a jeho pokračovatele, Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile.

Literatura:
◦ F. Palacký: Joseph Dobrovský's Leben und gelehrtes Wirken, Abhandlungen 1833 (znovu Spisy drobné III);
◦ I. J. Hanuš: Literární působení J. D., 1867;
◦ V. Brandl: Život J. D., 1883;
◦ OSN; J. Jakubec: Literatura česká 19. století I–II (2. vyd. 1914, 1917);
◦ A. Novák: J. D., 1928;
◦ M. Weingart: Nesmrtelné památce J. D., 1929;
◦ J. Horák, M. Murko, M. Weingart (ed.): J. D. 1753–1829, 1929;
◦ J. Tvrdý: Vztahy D. k filosofii, Bratislava 1930;
◦ Archiv pro bádání o životě a díle J. D. I–V, 1934–42;
◦ B. Havránek, J. Dolanský (ed.): J. D. 1753–1953, 1953;
◦ J. Hrabák: Studie ze starší české literatury, 1956;
◦ Dějiny české literatury II, red. F. Vodička, 1960;
◦ Slovník českých spisovatelů, 1964;
◦ M. Machovec: J. D., 1964, 22004;
◦ Antologie, 1981;
◦ F. Kutnar, J. Marek: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, 21997;
◦ V. Forst a kol.: Lexikon české literatury, 1985;
◦ J. Táborský: Reformní katolík J. D., 2007;
◦ J. Hanuš: Osvícenský učenec J. D., in J. Malíř a kol.: Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století, 2008.

mm