Albína Dratvová

* 27. 12. 1891 (v matrice 2. 1. 1892) Praha

† 1. 12. 1969 Praha

Původně Běla D. – Po ukončení Státního ženského učitelského ústavu v Praze (1911) maturovala po soukromé přípravě na pražském Akademickém gymnáziu (1913). V l. 1913–17 studovala na UK filozofii a matematiku; PhDr. 1918 (latinskou dizertaci o Descartově etice obhájila u prof. F. Krejčího a prof. F. Čády). V l. 1919–27 působila jako gymnaziální profesorka. Zájem o teorii a metodiku středoškolské výuky filozofie ji vedl nejen k psaní středoškolských učebnic, ale (v červenci 1927) i k nástupu na pedagogické oddělení Ministerstva školství a národní osvěty. V červenci 1932 se habilitovala z filozofie přírodních věd a jako soukromá docentka začala přednášet na PřF UK (tu byla vedena až do r. 1949). Z ministerstva školství odešla do důchodu na vlastní žádost hned po německé okupaci ČSR. V l. 1941–47 byla členkou redakce ČM. Po válce byla činná v rámci Jednoty filozofické (její historii vylíčila ve studii otištěné ve FČ 1966). Jako většina někdejších středoškolských profesorek zůstala neprovdána. Když musela opustit svůj „mansardní byt vysoko nad Riegrovými sady s vyhlídkou na Hradčany“ (J. Popelová), strávila poslední léta života v terezínském domově důchodců.

Zřejmě vlivem F. Krejčího, který kladl důraz na roli psychologie v rámci „filozofických disciplín“, je téma jejích prvních publikací psychologické – problém povahy a fungování podvědomí. Rovněž v pozdějších učebnicích filozofie uváděla jejich látku psychologií, jako oborem i studentům nejbližším. Základní oblastí jejího zájmu se stala filozofie přírodních věd, popř. „filozofická stránka přírodovědeckého poznání“. Tu začala monografiemi o kauzalitě (předmětu „buď naprosté víry v pravidelnou souvislost přírodního dění, nebo naopak skeptické nevíry“), aplikabilitě matematiky a o Planckově filozofii (s důrazem na Planckův pokus udržet kategorii kauzality proti jejím soudobým odmítavým kritikám). Na konci 30. let tato svá studia shrnula v knize Filosofie a přírodovědecké poznání, která už zůstala jejím chéf d'oeuvrem. Jde v jádře zase o „učebnici“: tak soustavně, přehledně a se snahou o jasnost, s historickými exkurzy, probírá otázky, které v této oblasti přicházejí v úvahu. Látku knihy D. rozdělila do kapitol Filozofie a přírodní vědy, Přírodovědecké poznání (dále PP), Psychologická, sociologická a etická analýza PP, Logická analýza PP (Metodologie, Kritika), Noetická analýza PP, Metafyzická analýza PP (Hypotéza, Teorie), Přírodovědecké názory světové. D. chce v knize doložit, že filozofie má na přírodovědeckém poznání svůj podíl, že přírodovědcům „dává mnoho podnětů, které jsou tušením lepšího poznání přírody, a že přírodní vědy podávají k nim jen částečná ověření a že při tom jsou řízeny metodami, k jejichž vypracování bylo potřebí značné práce filozofické“. V té souvislosti D. připomíná také přední osobnosti z historie i současnosti přírodních věd, především fyziky. – D. patřila v české meziválečné filozofii k tehdejší „protipozitivistické opozici“: Metafyziku nejen pokládala za možnou, ale viděla v ní samo jádro filozofování, které výsledky svého uvažování o povaze skutečnosti vyjadřuje v kategoriích jako realita, objekt, subjekt, substance, kauzalita, finalita. To jí však nebránilo, aby s porozuměním nesledovala vývoj moderního pozitivismu a novopozitivismu (psala např. o Machově filozofii, Neurathově fyzikalismu, Carnapově logické výstavbě světa). Náleží k autorům, kteří u nás objektivními informacemi upozorňovali na vyšší vývojové fáze pozitivismu a na jejich filozofický přínos. – Na počátku 40. let se v práci Smutek vzdělanců zamýšlela nad tím, proč velcí myslitelé mají ve svých tvářích vepsánu nejen vážnost, ale často i smutek. Důvod pro to viděla – vedle uvědomování si relativnosti všeho lidského poznání – také v jejich filozofickém pesimismu spjatém s předpokladem chmurné budoucnosti lidstva: „Za to, že chce tvořivý muž odloudit Bohu tajemství života a smrti, pyká daleko trpčeji než prostý muž, byť se prostý muž velmi mnoho napracoval pro uhájení života.“ Ve studii Duše ženy (dělící ženy na „pykničky“, organizátorky a ženy tvořivé) se zabývá ženským konfliktem „povolání – rodina“, aby se odtud dostala k otázce smyslu lidského života vůbec. Své reflexe nad některými aktuálními otázkami individuálního a společenského života vyjádřila i v několika dalších eticky laděných publikacích.

Bibliografie:
◦ O stavech podvědomých a Freudově psychoanalyse, 1921;
◦ O tajích podvědomí, 1925;
◦ Logika (s F. Pelikánem), 1926;
◦ Logika (pro gymnasijní typy), 1928;
◦ Úvod do filosofie (pro reálky), 1928;
◦ Problém kausality ve fysice, 1931;
◦ Psychologie (pro gymnasijní typy), 1932;
◦ Filosofie a školy (s J. Fischerem, B. Kozákem), 1933;
◦ Heuristické předpoklady fysikálního bádání, 1934;
◦ O aplikabilitě matematiky, 1936;
◦ Filosofie (pro gymnasijní typy), 1936;
◦ Planckova filosofie, 1939;
◦ Filosofie a přírodovědecké poznání, 1939, 2. rozš. vyd. 1946;
◦ Smutek vzdělanců, 1940;
◦ Etika tvůrčí práce, 1941;
◦ Sto let principu o zachování energie, 1943;
◦ Logika a lidé, 1944;
◦ Duše dnešní ženy, 1947;
◦ Hledání ztraceného kosmu, l948;
◦ Deník 1921–1961. Scientific diary, 2008.

Sborníky:
◦ Filosofie, Encyklopedie pro školu a dům (Encyklopedie české mládeže) V, hl. red. J. Keprta, nedat.

Časopisecké příspěvky:
◦ O původu mravních norem, RF 1921;
◦ Positivismus ve fysice, RF 1924;
◦ Předmět a úkoly filosofie přírodních věd, ČM 1932;
◦ Filosofie na českých středních školách, ČM 1936;
◦ P. H. Frank: Rozvrat mechanické fyziky, ČM 1938;
◦ Odkaz Arnošta Macha, ČM 1938, 1939;
◦ Galileo Galilei, Newton Isaac, ČM 1942;
◦ Několik vzpomínek na Františka Krejčího, Čs. psychologie 1958;
◦ Jednota filosofická v l. 1881–1965, FČ 1966.

Literatura:
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ J. Popelová: Studie o současné české filosofii, 1946;
◦ K. Mácha: K sedmdesátinám A. D., FČ 1962;
◦ J. Popelová: Za filosofkou A. D., FČ 1970 (s bibliografií);
◦ H. Bretfeldová: A. D. a česká filozofie přírodních věd, České filozofické myšlení, 1989;
◦ K. Mácha: GuV III, 1989;
◦ V. Podaný: A. D. a její deník, Das 1995, č. 2;
◦ ČF ve 20. století, 1995;
◦ J. L. Fischer: Listy o druhých a o sobě, 2005;
◦ P. Kosatík: Květina ve stínu, Respekt 46/2009;
◦ J. Gabriel: A. D. v zrcadle svého deníku, Studia philosophica 2009;
◦ M. Havelková: Reflexe ženského světa v díle A. D. na pozadí druhé světové války, Acta FF ZU 3/2010;
◦ M. Kožená: A. D. a ženská otázka, 2012 (bakalářská práce, Univerzita Pardubice);
◦ M. Durčanský: První docentka Přírodovědné fakulty UK, iForum, časopis UK, 28. 6. 2013;
◦ D. Olšáková: Sisyfovská kariéra, Literární noviny, 25/2014, č. 2.

jg