František Drtina

* 3. 10. 1861 Hněvšín u Dobříše

† 14. 1. 1925 Praha

Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (1880) zapisoval na FF UK klasickou filologii a filozofii. Z učitelů měl na něho vliv zejména G. A. Lindner na pedagogice a T. G. Masaryk na filozofii. Za studijního pobytu v Berlíně (1885–06) navštěvoval především seminář historika antické filozofie Eduarda Zellera; Friedrich Paulsen na něj zapůsobil svým panteismem a úsilím o filozofické založení pedagogiky. Na další (dvouletou) studijní cestu po západoevropských univerzitách se vydal po doktorátu filozofie v r. 1889; z Francouzů ho vlivnil zejména Émile Boutroux. Po vysokoškolských studiích působil v Praze jako profesor na Akademickém gymnáziu a na gymnáziu smíchovském. V r. 1891 se na FF UK habilitoval pro filozofii (prací Třídění jevů duševných v řecké filosofii) a v r. 1897 i pro pedagogiku. V r. 1899 byl jmenován mimořádným a 1903 řádným profesorem filozofie a pedagogiky. V r. 1899 se ujal vedení pedagogického semináře. Ve šk. r. 1905–06 byl děkanem FF. Působil v redakci Athenaea, podílel se na založení ND (1899; s T. G. Masarykem, J. Kaizlem), ČM (1900; s F. Krejčím, F. Čádou, v její redakci byl do r. 1906), Knihovny pedagogických klasiků (1905), na řízení PR (1906–14), Pedagogické hlídky v Čase (1907–10), na organizování univerzitních extenzí („lidových přednášek univerzitních“). V l. 1907–11 byl poslancem Říšské rady za Realistickou stranu. Za války byl členem Maffie a po převratu Národního výboru. V l. 1918–20 zastával (vyzván K. Kramářem a A. Švehlou) úřad tajemníka ministerstva školství a národní osvěty (potom odborového přednosty); 2 pomáhal tak utvářet čs. školství. Za přednáškového kurzu v Holandsku (1920) položil jménem čs. vlády základní kámen k pomníku J. A. Komenského v Naardenu. V r. 1920 se vrátil na UK, jeho další činnost tu však ovlivnil špatný zdravotní stav. Přednášel na světových kongresech filozofů (Paříž 1900, Heidelberg 1908), na světovém kongresu pro lidovýchovu v Miláně 1906 aj. Stal se členem ČAVU, KČSN, čestným členem Jednoty filozofické, předsedou Českého pedagogického muzea J. A. Komenského aj. – O D. vztahu k řadě představitelů českého kulturního a politického života píše jeho syn Prokop Drtina (1900–1980), někdejší osobní tajemník prezidenta E. Beneše a poválečný ministr spravedlnosti, v 1. svazku svých pamětí Československo můj osud (1991).

Ve filozofii byl ovlivněn pozitivismem, ideou „vědecké filozofie“, neztotožnil se však s jeho skepsí vůči metafyzice. Filozofii chápal jako úsilí o jednotný světový a životní názor, „o vysvětlení všehomíra“: co je svět a jsoucno, jaký je důvod a cíl jeho bytí. Ve své činnosti má filozof vycházet především z poznatků věd, zejména přírodních; ty mu dávají impuls, aby se na filozofické (obecné) úrovni zabýval pojmy jako substance, prostor, čas, hmota, duše, síla, pohyb aj. Největším problémem filozofie je „člověk sám se svou duší“, tj. porozumění člověku a jeho bytí ve světě. D. měl blízko k panteismu; hmotu odmítal uznat za podstatu jsoucna: svět není jen „res extensa“ (věc rozprostraněná), ale i „res cogitans“ (věc myslící); filozofa-materialistu přirovnával k člověku redukujícímu hudbu na soubor notových značek. – Stálou pozornost věnoval dějinám filozofie: „Dějiny filozofie stávají se neustále soustavným studiem všech pokusů, jež se v dosavadním vývoji člověčenstva a speciálně evropského lidstva dály za utvořením jednotného názoru světového a životního.“ Vyzdvihoval význam antické (a ovšem i novověké) filozofie, chtěl však být spravedlivý i k filozofii středověké, v níž spatřoval vzájemné pronikání výsledků přemýšlení starých řeckých filozofů s články učení křesťanského. Za její nedostatek však shledával jednak jisté rozpolcení, dané dvojakostí „ideové podstaty evangelijní“ na straně jedné a tlaku životních podmínek („vezdejší přirozenosti“) na straně druhé, jednak její spoléhání na autority a nedostatečnou potřebu pátrat po nových pravdách. Svou koncepci vývoje filozofie vyložil ve své největší práci Myšlenkový vývoj evropského lidstva. Pokusil se v ní ukázat i filozoficky neškolenému čtenáři vývoj filozofie (jednotlivých jejích podob a jejich střetávání) jako odpověď na historické zkušenosti lidí. Soudil, že evropská filozofie se vyvíjí od starověkého racionalismu a naturalismu přes středověký supraracionalismus a supranaturalismus k novému, kritičtějšímu a prohloubenějšímu racionalismu a naturalismu, k humanitní myšlence a víře ve vývoj a pokrok. - V etice navazoval na Komenského a Masarykovo pojetí humanity. Humanitu považoval za vrchol mravní dokonalosti a kulturního vývoje; v jejím uskutečňování nacházel základní smysl lidského života. (Komenského řadil mezi renesanční humanisty; viděl v něm jednoho z nejvýznamnějších utopistů začátku novověku.) Humanitní ideál a problém jeho uskutečňování byly základním tématem i četných D. prací pedagogických. (V oblasti psychologicko-pedagogické kladl důraz na problém apercepce, tj. „duševního pochodu, jímž přijímáme a připodobujeme, asimilujeme nově přistupující elementy našeho vědomí s vědomím již hotovým“.) – O náboženství soudil, že je rovněž výsledkem lidského snažení o porozumění veškerenstvu. Vzniká z potřeb „lidské cítivosti a vůle“, tj. po rozumu „druhé, mocnější poloviny lidské bytosti“: „Má hlavně původ svůj v úžasu, bázni, vědomí nedostatečnosti, slabosti, závislosti na neznámých silách, jež vsakují se v život lidský.“ Jde o výtvor kolektivní (lidový), s výraznou povahou a významem sociálním, vedoucím i k zakládání svébytných společenství (církví atp.). Náboženství žije z nedostatečnosti vědy a filozofie: „Veliká síla rozumu je přece nekonečně malá v poměru k nekonečnosti neznáma, jež nás obklopuje.“ O svém vlastním stanovisku mj. napsal: „Věřil jsem vždy pevně a věřím v prozřetelnost, že Bůh, ať jakkoli představován, vnuká myšlenky naše i řídí osudy, že žijeme jako organická část v něm nejvnitřnějšími myšlenkami a citovými hnutími podle slov apoštolských 'In eo vivimus, movemur et sumus'.“ – F. Krejčí o D. filozofii napsal, že „je nesnadné podřadit ji některému z obvyklých směrů, ani do mé dvojice idealismus-pozitivismus nedá se bez výhrady vměstnati“; D. nakonec charakterizoval jako idealistického racionalistu.

Bibliografie (z díla):
◦ Třídění jevů duševních v řecké filosofii, 1890;
◦ Myšlenková povaha středověku, 1898;
◦ Nástin dějin vyššího školství a theorií pedagogických ve Francii od doby revoluce, 1898;
◦ Křesťanství, jeho vznik. ideová podstata a historický vývoj, 1899;
◦ Křesťanství a česká reformace, 1901;
◦ Myšlenkový vývoj evropského lidstva, 1902 (nově jako Úvod do filosofie – I. 1914, 1929, II. 1926, 1948);
◦ Ideály výchovy, 1900–01, 2. vyd. 1930;
◦ J. A. Komenský, zakladatel vzdělání lidového, 1904;
◦ Vývoj teorií pedagogických, 1906–07;
◦ Komenského idea humanitní, 1909;
◦ Reforma středoškolská s českého hlediska, 1909;
◦ Základy novověkého názoru životního, 1909;
◦ O akademickém životě a studiu, 1910;
◦ Křesťanství, husitství a české bratrství, 1911;
◦ O povaze novověké filosofie, 1912;
◦ Filosofie XIX. století a přírodní vědy, 1912;
◦ Kulturní poslání českého národa, 1913;
◦ Národové a jejich filosofie, 1916;
◦ Francouzské protestantství liberální, 1918;
◦ Profesor Krejčí o náboženství a mravnosti, 1918;
◦ Úkoly vzdělání ve škole a společnosti, 1919;
◦ Osvěta v demokracii, 1919;
◦ Osvícenství (racionalism) a romantism, 1920;
◦ Masarykova politika budoucnosti českého národa, 1920;
◦ Masarykova filosofie a osvobozovací dílo, 1921;
◦ Základy výchovy – soubor programových a historických statí, 1930;
◦ Reforma školství, 1931;
◦ Universita a učitelstvo, 1932.

Sborníky:
◦ Grundlagen der modernen Lebensanschauung, Sur l'organisation des études universitaires au point de vue philosophique, Bericht über den III. internationalen Kongress für Philosophie, Heidelberg 1909.

Časopisecké příspěvky:
◦ Třídění jevů duševných v řecké filosofii, LF 1890;
◦ O studiu filosofie ve Francii, Athenaeum 1893;
◦ Středověk a křesťanství, ND 1898;
◦ Slovo o studiu filosofie, Almanach Slavie 1899;
◦ Nová škola, ND 1901;
◦ Obecné školství francouzské, PR 1902;
◦ Předmět a problémy filosofie, Učitelské noviny 1902–04;
◦ Reforma středoškolská v Prusku, ČM 1903;
◦ Rozhledy po dějinách filosofie, ČM 1904–05;
◦ O reformě učitelského vzdělání, PR 1905;
◦ Středoškolská reforma v Prusku a ve Francii, Věstník českých profesorů; 1905;
◦ Lockeovy názory vychovatelské, ČM 1905;
◦ Školství a učitelské vzdělání v Americe, PR 1906;
◦ Význam pansofických snah J. A. Komenského, PR 1907;
◦ Zásluhy prof. O. Hostinského na poli české lidovýchovy, Přírodní vědy a vzdělání humanitní, ČM 1907;
◦ Základy novověkého názoru životního, ČM 1909;
◦ Výchovné školy na venkově, ND 1909;
◦ Rousseau a rousseauism, ČM 1912;
◦ Hus a lidstvo, ČM 1915;
◦ Žena ve středověku, ND 1915;
◦ Apollonius z Tyany, Osvěta 1917;
◦ Prof. Krejčí o náboženství a mravnosti, PR 1918;
◦ Francouzské protestantství liberální, Kalich 1918;
◦ Osvícenství a romantism, ND 1920;
◦ O filosofické osobnosti Čádově, ČM 1921;
◦ Problém víry v Čádově noetice, ČM 1934.

Literatura:
◦ Prof. D., ČM 1907;
◦ Prof. Dr. F. D., ČM 1911;
◦ F. Čáda, O. Kádner, J. Tůma, O. Wagner: Sb. k 50. narozeninám prof. F. D., 1911;
◦ Drtinova čítanka, ed. K. J. Obrátil, 1913, 1920;
◦ Sb. ku poctě F. D., ed. J. V. Klíma, 1921;
◦ K. Vorovka: Poznámka k D. šedesátinám, RF 1921;
◦ E. Havelka: Filosof humanity, 1922;
◦ J. Král: Filosofie F. D., ČM 1922;
◦ O. Chlup: Vývoj pedagogických ideí v novém věku, 1925;
◦ Památce prof. D., ČM 1925;
◦ E. Rádl: Za prof. F. D., ČM 1925;
◦ J. Jahn: Za F. D., Dunaj (Vídeň) 1925;
◦ J. Tvrdý: D. filosof, O. Chlup: D. pedagog, K. Velemínský: D. kulturní politika, ND 1925;
◦ O. Kádner: F. D. (nekrolog), Almanach ČAV, 1926;
◦ Studentstvo D. památce, 1928;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ L. Kratochvíl: F. D. Budovatel čs. národní školy, 1941;
◦ J. Schlegelová: O "etickém humanismu" F. D., FČ 1988;
◦ GuV III, 1989;
◦ J. Pochman: D. a Komenský (O konferenci F. D. a reflexe díla J. A. Komenského v dějinách české filosofie), FČ 1992;
◦ Jaroslava a Jarmila Peškovy: F. D., 1991;
◦ ČF ve 20. století, 1995;
◦ J. Cach: F. D., filosof, pedagog a reformátor školství, 2003;
◦ S. Součková: F. D., filosof, pedagog a politik v korespondenci a vzpomínkách, 2004;
◦ H. Pavlincová: F. D., dostupné z: http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes.

jg