Vratislav Effenberger
* 22.
4.
1923 Nymburk
† 10.
8.
1986 Praha
Z rozsáhlého básnického, dramatického a esejistického díla má pro dějiny českého myšlení význam především ta část E. mnohostranné tvůrčí aktivity, kde vystupoval jako programový estetik, teoretik surrealistického hnutí a moderního umění. Podobně jako zakladatelé surrealismu (A. Breton, u nás K. Teige) nechápal tento proud jako jeden z uměleckých směrů 20. století, ale jako životní postoj, v němž je kladen důraz na svobodu a imaginaci: ty jsou základem tvůrčí aktivity člověka. V tomto smyslu vytváří surrealismus uvnitř své kolektivity podmínky, v nichž se může projevit autentický život jedince. E. jako hlavní teoretik českého surrealistického hnutí po smrti K. Teiga (1951) konfrontoval jeho zásady se soudobou společenskou skutečností a prosazoval v něm určité modifikace. Nepřijal ve svých důsledcích teleologické vývojové koncepce, ať již šlo o Bretonův „nový mýtus“, který předpokládal budoucí utváření nového hodnotového systému společnosti, nebo o Teigovo hegelovskomarxovské evoluční schéma, v nichž viděl určité utopické rysy. Přiklonil se k principu konfliktnosti jako permanentního zdroje vývojové dynamiky myšlení, tvorby i životních a společenských proměn. S tím spojoval myšlenku surrealistické negace, která se projevuje v nejrůznějších postojích (v kritice všech forem nesvobody, v odmítání konvenční tvorby produkované pro trh, v černém nebo absurdním humoru, v tvorbě v duchu tzv. parapoezie apod.). Surrealismus chápal jako legitimního dědice uměleckých avantgard 20. století a jejich autentického pokračovatele v intencích formulovaných zakladateli tohoto hnutí. Z tohoto stanoviska odmítal pokusy, které podle jeho názoru cizopasily na surrealistických výrazových prostředcích, aniž přijímaly celkovou světonázorovou pozici. Tyto pokusy se rozšířily zejména po druhé světové válce, kdy se koketování se surrealismem stalo módní záležitostí. Jako historik a teoretik umění přispěl zásadním způsobem k poznání díla K. Teiga přípravou a komentováním rozsáhlého třísvazkového výboru z jeho tvorby. Dějinám a teorii výtarného umění věnoval vedle řady menších studií (Dílo Mikuláše Medka, Fokalky J. Istlera, Karel Baron aj.) knižní monografie Henri Rousseau a Výtvarné projevy surrealismu. Připravil, zčásti se spolupracovníky, důležité výstavy, které prohloubily znalost klíčových etap avantgardního umění (Symboly obludnosti, 1966; Karel Teige – od poetismu k surrealismu, 1967; Princip slasti, 1968). Teorie a dějin dramatického umění se týká monografie Osvobozené divadlo (z l. 1972–73, dosud nevydaná), zatím nejrozsáhlejší práce v české literatuře věnovaná této proslulé scéně. Teoretické problémy filmového umění řešil ve studiích Poznámky o filmu (samizdat) z let 1945–47, kdy pracoval v Čs. filmovém ústavu, a opětovně koncem 60. let, kdy se v témže ústavu podílel na týmovém výzkumu proměn obrazu člověka v české kinematografii v l. 1922–63 (vyšlo jako interní publikace ústavu 1969).
Bibliografie:
◦
Henri Rousseau,
1963;
◦ Realita a poezie,
1969;
◦ Výtvarné projevy surrealismu,
1969;
◦ Vývoj divadelních slohů (interní tisk),
1972;
◦ Surovost života a cynismus fantasie,
Toronto 1984,
Praha 1991;
◦ Lov na černého žraloka,
Mnichov 1987.
V rukopisech zůstaly: Surrealistická poezie (z r.
1969);
◦
Modely a metody, 1969;
◦
Poklad vidění.
Studie z vývojových dějin moderního výtvarného umění, 1970;
◦
Karel Teige, 1970;
◦
Karel Havlíček, 1971;
◦
Obraz a slovo, 1971;
◦
Osvobozené divadlo, 1972–73;
◦
Karel Baron, 1977;
◦
Vidění a imaginace, 1977.
Sborníky (vesměs ineditní,
s E.
red.
spoluprací):
◦ Znamení zvěrokruhu,
1951;
◦ Objekty 1–5,
1953–62;
◦ Rozhovory o umění a poezii,
1951–65;
◦ Surrealistické východisko 1938–1968,
1969;
◦ Interpretační hry,
1971–75;
◦ Princip analogie,
1975;
◦ Strach,
1978;
◦ Sféra snu,
1983.
Časopisecké
příspěvky:
◦ K ontologii a noetice surrealismu,
Estetika 1966;
◦ L'Évolution du surréalisme en Tchécoslovaquie,
Change 25,
(Paris) 1975;
◦ Moc imaginaci,
Objektivita aktivní interpretace,
Analogon (A) 1990;
◦ Republiku a varlata,
A 1990–91;
◦ Tvorba a psychoanalýza,
A 1992;
◦ Od „Stavby a básně“ k surrealistické semiologii.
Breton a Teige,
Jarmark umění 1993,
č.
6;
◦ Chemie inteligence a alchymie humoru,
Obraz člověka v české kinematografii v roce 1922,
A 1994;
◦ Dějiny a surrealismus,
A 1995;
◦ Dynamická symbolika snu,
A 1996;
◦ Úvodní poznámky k mentální morfologii,
A 1997.
Předmluvy:
◦ K.
Teige: Vývojové proměny v umění,
1966 (ed.
V.
E.);
◦ Nové umění,
K.
Teige: Výbor z díla I,
1966;
◦ O podstatnost tvorby,
K.
Teige: Výbor z díla II,
1969;
◦ Vývojová cesta,
K.
Teige: Výbor z díla III,
1994.
Edice:
◦ K.
Teige: Výbor z díla (s J.
Brabcem,
K.
Chvatíkem,
R.
Kalivodou),
I.
Svět stavby a básně,
1966,
II.
Zápasy o smysl moderní tvorby (téměř celý náklad zničen),
1969,
III.
Osvobozování života a poezie,
1994.
Později vyšly knihy:
◦ V. E., K. Hynek: S vyloučením veřejnosti. Život a dílo Karla Hynka, 1998;
◦
Básně 1 (z let 1940–1951), 2004;
◦ Básně 2 (z let 1952–1986), 2010;
◦ Biče svědomí (s E. Švankmajerovou),
E-kniha, 2010;
◦ V. E. ad.: Alena Nádvorníková, 2011;
◦ Republiku a varlata, 2012.
Literatura:
◦
Surrealistické východisko 1938–1968,
ed.
S.
Dvorský,
V.
E.,
P.
Král,
1969 (podrobná bibliografie E.
autorských a organizačních aktivit do r.
1968);
◦ Slovník českých spisovatelů,
ed.
J.
Brabec a kol.,
SI 1978,
2.
vyd.
1979,
3.
vyd.
Toronto 1982,
4.
vyd.
(Slovník zakázaných autorů),
1991;
◦ F.
Dryje,
I.
Purš: V.
E.
1923–1986.
„Duch negace je tvůrčí duch“,
Analogon 1990;
◦ S.
Strohs: K filosofii české avantgardy,
FČ 1991;
◦ M.
Nápravník,
V.
E.: Interview,
Analogon 1992;
◦ V.
E.
(příspěvky z konference o V.
E.: J.
Zumr,
A.
Marenčín,
S.
Dvorský,
F.
Dryje,
L.
Šváb),
Jarmark umění 1993,
č.
7,
8;
◦ Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I, 1995;
◦
R. Kopáč: E. byl prokletý básník, který s komunisty nešel, iDnes 25.7. 2010, dostupné z:
http://kultura.zpravy.idnes.cz/effenberger-byl-proklety-basnik-ktery-s-komunisty-nesel-pkx-/literatura.aspx?c=A100724_134924_literatura_ob;
◦
R. Kopáč: Myslitel za oponou, Televize a rozhlas, 44/2013.
jzu