Jaroslav Engst

* 23. 9. 1924 Praha

† 3. 11. 1982 Praha

Narodil se v rodině bankovního úředníka. V l. 1936–41 navštěvoval Arcibiskupské gymnázium v Praze, maturoval v r. 1944; 1943–45 byl „totálně nasazen“ ve Zbrojovce v Praze a Brodcích nad Sázavou. V l. 1945–51 studoval na PedF a FF UK češtinu, dějepis a filozofii; PhDr. 1950 (dizertace Český filosof – Ladislav Klíma); počátkem 60. let absolvoval ještě externí studium psychologie. Od r. 1950 působil na katedře filozofie FF UK; habilitoval se v r. 1959, hodnost CSc. získal v r. 1961. V l. 1966–70 zastával funkci proděkana FF UK, 1968–69 byl předsedou rehabilitační komise. V říjnu 1970, když mu z politických důvodů bylo znemožněno přednášet, byl převeden do Psychologického ústavu FF UK. V r. 1978 odešel do invalidního důchodu. Pedagogicky se věnoval především otázkám z pomezí pedagogiky, psychologie a etiky.

K filozofii jako předmětu pracovního zájmu ho přivedla krásná literatura, především Dostojevský (Zločin a trest, Bratři Karamazovi) a Thomas Mann (Doktor Faustus, Josef a jeho bratři); Dostojevský mu rovněž „postavil do ostrého světla palčivost otázky sociální“, a tak přispěl i k jeho „dlouholetému přiklonění ke komunismu“. V odborné práci zdůrazňoval význam (v té době často opomíjené) etiky v rámci marxistické filozofie. V knize Některé problémy vědecké etiky se zabýval vztahem morálky a etiky, aplikacemi materialistické teorie a dialektické metody na výklad morálky a vlivem světového názoru na formulování etických cílů. Speciálněji zaměřil práci O socialistickém humanismu, v níž vycházel z rozlišení humanismu jako filozoficko-etického směru (vztahuje se k pojmu „být člověkem“) a humanismu v užším etickém smyslu (vztahuje se k „lidskosti“ jako znaku vlastnosti „být člověkem“). V dalším E. názorovém vývoji se začaly více prosazovat i další inspirace: Bergson, Husserl, existencialismus, Piaget (filozoficky relevantní aspekty jeho díla); k etické látce jej vedou i náboženské reminiscence (i když se nadále brání náboženským interpretacím etické látky). Etiku začíná koncipovat jako reflexi postavení člověka v průsečíku dvou „zejících propastí: nekonečného prostoru a věčného času“ a nepotlačitelné lidské touhy, aby vše, tedy i nekonečnost a věčnost, mělo nějaký smysl.

Bibliografie:
◦ Co dává filosofie pro život, 1954 (také něm.);
◦ Některé problémy vědecké etiky, 1957 (také rusky);
◦ O socialistickém humanismu, 1962.

jg