Jindřich Filipec

* 18. 12. 1926 Hradec u Stoda

Studium na UK ukončil v r. 1950 doktorátem v oboru filozofie a estetiky (dizertace Sociálně-politické názory N. G. Černyševského). V r. 1959 získal titul kandidáta filozofických věd prací K otázce rozporů mezi záměry a důsledky společenské činnosti lidí a v r. 1968 titul docenta po obhájení habilitačního spisu k problematice industriální společnosti. Hodnost doktora filozofických věd mu byla udělena v r. 1980 na základě dizertace k otázkám způsobu života. V r. 1988 byl jmenován profesorem pro obor filozofie. Působil na různých vysokoškolských a vědeckovýzkumných pracovištích doma i za hranicemi, nejdéle v ÚFS ČSAV. Bezprostředně po válce byl činný jako hudební referent v denním tisku (šifra j. f.), postupně se však zaměřil na filozofii, a to v tematice přesahující hranice vědních disciplín i sociálněpolitických systémů. V tomto interdisciplinárním směřování spojoval ve své výzkumné i publikační činnosti filozofické přístupy s poznatky sociologie, estetiky, teorie kultury, pedagogiky a politologie.

Ve svých pracích se věnoval zejména teorii a metodologii marxismu. Ten definoval jako „otevřený systém odpovídající otevřenosti světa a člověka vůči tradicím minulosti představující její překonání (Aufhebung), systém otevřený vůči současnému i budoucímu spojení vědeckotechnické revoluce s opravdu lidskými vztahy mezi lidmi, systém, který vlastní principy chápe jako východisko k dalšímu dialektickému pochodu (Fortgang)“ (Konvergenzen und Divergenzen ..., 1966). V současném světě „nemáme co činit se dvěma striktně odtrženými světy, z nichž jeden by byl absolutně černý a druhý absolutně bílý“ (Člověk a industriální společnost, 1966). V tomto duchu požadoval „zkoumat odlišné v totožném a totožné v odlišném“ a „zachytit protiklady v jejich jednotě“. Jeho dialektická kritika teorií industriální společnosti usilovala o postižení jak konvergentních, tak divergentních procesů. Za toto úsilí o něm V. D. Skaržinskaja v knize Obyknovennyj revizionizm (Moskva 1976) napsala: „Aktivním propagátorem teorie konvergence byl J. Filipec, který jako jeden z prvních odkryl československému čtenáři pseudovědecké koncepce buržoazní futurologie, práce W. W. Rostowa, Z. Brzezinského a dalších. Zejména on zaměňoval výzkum socialistické a kapitalistické společnosti, jakožto dvou antagonistických společností založených na různých typech vlastnictví, výzkumem dvou variant jednoho typu industriální společnosti, dostihnuvší určité úrovně výrobních sil, dvou variant společnosti majících některé společné rysy i některé rozdíly. F. účast v týmu autorů publikace Civilizace na rozcestí (1966) vyplývala z jeho pojetí marxismu jako vyústění jedné z bytostných komponent evropské kultury, a to jmenovitě z tradic racionálního utváření lidských dějin lidmi na základě vědy s cílem dosáhnout sociální spravedlnosti a postupné emancipace všech. Soustavně však poukazoval na paradoxy lidského jednání v sociálních podmínkách, kdy uplatnění vědy např. v oblasti výrobní i institucionální techniky vede také k iracionálním důsledkům ohrožujícím dnes samu existenci lidského rodu. V polemice se scientismem postuloval „prostor pro víru bez boha, pro víru v člověka“, s přesvědčením o „udělatelnosti“ světa a dějin v duchu lidštější varianty vědeckotechnického pokroku, než jakou představuje kapitalismus (Industriální společnost v sociologické diskusi, 1967). V této intenci se spolu s B. Filipcovou věnoval komparativním výzkumům způsobu života. Zabýval se též kritikou ideologií, která plnila zčásti funkci propagandistickou, zčásti usilovala o identifikaci různých převleků falešného vědomí. Zasloužil se o české vydání prací G. Friedmanna, J. Fourastié, T. W. Adorna, J. Habermase ad. Po r. 1989 dále rozvíjí své dřívější koncepty s ohledem na podmínky světa zbaveného bipolarity a upadnuvšího do stavu „epidemické bezradnosti“, ba „ztráty orientace“. Konstatuje nikoliv „konec ideologií“, nýbrž jejich proměnu s akcentem na restaurativní návraty do minulosti, s jejími mnohotvárnými iracionalismy, mýty a předsudky. Ve svých studiích o proměnách hodnotových orientací podrobuje kritice nezávaznost postmoderny, jejíž absolutní relativizaci norem charakterizuje jako contradictio in adjecto. V návaznosti na výzkumy životního způsobu rozebírá fenomén habitu v tzv. postsocialistických zemích jakožto hluboce zakořeněný, rozporuplný faktor transformace. Oproti egotické deformaci obecnějších tendencí k individualizaci klade důraz na potřebu lidské soudržnosti a solidarity. Podrobuje analýze „masmediální totalitarismus“, jenž spolu se životními styly představujícími „směs toyotismu v práci a Disneylandu ve volném čase“ přispívá k „infantilizaci občana“. Vyzývá k interdisciplinárnímu výzkumu sociální tektoniky s jejími zemětřeseními a metamorfózami v minulosti i v současnosti, jenž by mohl částečně přispět k posílení postavení člověka jako rozumem nadané bytosti ve světě i ve vesmíru. Studie k této problematice publikoval v Německu, Rakousku, Itálii, Francii a Kanadě.

Bibliografie:
◦ Kapitoly o životě a díle N. G. Černyševského, 1951;
◦ Filosofie atomové smrti, 1960;
◦ Industriální společnost v sociologické diskusi, 1967;
◦ Vědeckotechnická revoluce a socialismus (s R. Richtou), 1972;
◦ Gumanizm i technika (s R. Richtou), Moskva 1975;
◦ Různoběžky života (s B. Filipcovou), 1976;
◦ Socialistický způsob života – skutečnost i program (s B. Filipcovou), 1980;
◦ Dva přístupy k N. G. Černyševskému v české filosofii (s V. Hradskou), Moskva 1981;
◦ Gleichzeitigkeit des Ungleichzeitigen in Bedeutung von Arbeit und Freizeit. J. Fromme, W. Hatzfeld, W. Tokarski: Zeiterleben – Zeitverläufe – Zeitsysteme, Bielefeld 1990.

Sborníky:
◦ Konvergenzen und Divergenzen der Industriegesellschaft in Ost und West, Die Industriegesellschaft in Ost und West, Mainz 1966;
◦ Člověk a industriální společnost, Člověk a moderní doba, 1966;
◦ Uskutečňování idejí a dialektika zprostředkování, Sb. XV. světového filosofického kongresu, 1984;
◦ E. Rosenstock-Huessy und die Wurzeln der gegenwärtigen europäischen Alltagskultur, E. Rosenstock-Huessy, Denker und Gestalter, Würzburg 1989;
◦ Creativity and Changing Everyday Life in Europe (s W. Nahrstedtem), R. Reichardt, G. Muskens: Post-communism, the Market and the Arts, Frankfurt am Main 1992;
◦ Technik – Lebensweise – Freizeit (s B. Filipcovou), E. Grässler, S. Mlinarski, M. Raabe: Freizeitwissenschaft in Europa, Zwickau 1992;
◦ Transformation und Wertewandel im Postsozialismus, E. Grässler: Ich oder Wir? Ich und Wir! Freizeitkultur zwischen Individualisierung, Religionalisierung und Globalisierung, Zwickau 1992;
◦ Transformation de la société postsocialiste et changement de valeurs (s B. Filipcovou), G. Pronovost, C. Attias-Donfut, N. Samuel: Temps libre et modernité, Quebec 1993;
◦ Die Postmoderne – Kontinuität und Diskontinuität, P. Gerlich, K. Glass: Wege aus der Krise, Wien – Köln – Weimar 1993;
◦ Der Mensch und die Zeit, Istituto italiano per gli studi filosofici, Napoli 1994;
◦ Die Aufhebung von Mitteleuropa als positive Aufgabe, P. Gerlich, K. Glass: Der schwierige Selbstfindungsprozess. Religionalismen – Nationalismen – Reideologisierung, Wien – Toruň 1995;
◦ Die Krise des gegenwärtigen Liberalismus (der mündige Bürger und/oder der ewige Sängling), P. Gerlich, K. Glass, B. Serloth: Im Zeichen der liberalen Erneuerung, Wien – Poznaň 1996.

Časopisecké příspěvky:
Přes 150 statí v odborných a kulturních časopisech doma i v zahraničí.

Předmluvy:
◦ T. Adorno, J. Habermas, L. Friedeburg: Dialektika a sociologie, 1967;
◦ J. Fourastié: 40 000 hodin, 1969;
◦ G. Friedmann: Rozdrobená práce, 1970.

a