Pavel Floss

* 22. 9. 1940 Olomouc

V mládí byl ovlivněn novotomismem, ve 2. polovině 60. let názory pokoncilových katolických myslitelů (K. Rahner, J. B. Metz) a v 70. letech M. Foucaulta, T. S. Kuhna a H. Rombacha . Jeho dílo vznikalo i v konfrontaci s názory J. L. Fischera, J. Patočky, R. Kalivody, S. Sousedíka a v poslední době i Z. Neubauera. Věnuje se především čtyřem okruhům: dějinám filozofie (zvl. středověku, renesance a raného novověku), vztahu filozofie a umění (zvl. výtvarného) v evropských dějinách od antiky po současnost, filozofické etice a filozofii 2. poloviny 20. století (především postmoderně, zvl. jejímu vztahu k evropské metafyzické tradici a filozofické antropologii). Ve svých pracích z historie filozofie se nezabývá jen metamorfózami této disciplíny, nýbrž zkoumá ji v širším kontextu duchovních dějin Evropy, tedy ve vazbách k umění, vědě a náboženství. Každá epocha má své základní duchovní schéma (paradigma), jež disponuje člověka k určitému způsobu uchopování skutečnosti. Filozofické systémy různých epoch chápe jako pokusy (často velmi konfrontační) o reflexi a posléze zdůvodnění základního duchovního schématu (paradigmatu), jež jiným způsobem (pro filozofii však inspirujícím) reflektuje i dobové umění, náboženství i věda. Dějiny filozofie líčí jako zápas o pochopení, upevnění, či naopak otřesení duchovních paradigmat čtyř velkých epoch, starověku, středověku, renesance a novověku, jež jsou charakteristické čtyřmi různými pojetími skutečnosti: kosmos, řád, oživlé univerzum (organismus), mechanismus (stroj). Následnost těchto epoch a jejich duchovních paradigmat a spolu s nimi i dějin myšlení nechápe evolucionisticky (jako výsledek nějakého zákonitého vývoje), ani jako samostatné a vnitřně zcela nezávislé struktury, nýbrž hledá jejich vzájemnost a spojitost, která však je důsledkem tajuplné svobody člověka jako spoluaktéra dějin. Dějiny myšlení líčí mj. jako překonávání tří základních paradigmatických faktorů antiky: středověk překonává antický dualismus svým triadismem, renesance překonává antický peratismus (finitismus) konceptem nekonečného univerza, novověk překonává antický statismus (nejprve koncepcí fyzikálního pohybu, posléze pak evolucionismem jakožto formou univerzálního dynamismu). F. rozlišuje též filozofické systémy, jež slouží a upevňují paradigma určité epochy, jakož i systémy, které jsou s ním neslučitelné, bývají potlačovány, ale stávají se inspirací pro myšlení jiných epoch (v řecké antice k takovým počítá např. filozofii Anaximandrovu či některé názory Demokritovy, Herakleitovy, Anaxagorovy aj.). Specifickým tématem F. konceptu dějin filozofie je „divinizace světského“. Soudí, že dva základní pilíře novověké společnosti, tj. exaktní matematická přírodověda a demokratická forma vlády a státu, se konstituovaly v důsledku dlouhodobého procesu „divinizace světského“ , který se zrodil ze vzájemného pronikání antického vědění a židovsko-křesťanské tradice. Tento proces, probíhající od prvních staletí našeho letopočtu, gradující ve vrcholném středověku a kulminující v renesanci, přiznal, po dramatickém duchovním zápase, přírodě a člověku dignitu, na jejímž základě se stala příroda matematizovatelná a každý lidský jedinec hoden práva na svobodu a blahobyt. Ideovým základem procesu „divinizace světského“ je křesťanská nauka o stvoření a vtělení (Boha), která inspirovala i k ascendenčnímu výkladu přírody a dějin a byla i východiskem raného evolucionismu (který se liší od darwinovského). Výklad vzniku novověké vědy tzv. „sekularizací božského“ považuje F. za desinterpretaci, jež vedla k jednostrannému a pokrokářsky účelovému interpretování dějin vědy.

Ve svých historickofilozofických pracích věnuje programově pozornost filozofům opomíjeným nejen v našich dějinách filozofie. Ve středověku k nim patří Jan Filoponos Grammatikos a Mikuláš z Autrecourtu, v renesanci Carolus Bovillus, v 17. století Henry More. Badatelsky věnoval pozornost především dílu Mikuláše Kusánského a J. A. Komenského, v poslední době i T. Campanelly. M. Kusánského představuje jako tvůrce funkcionální ontologie, jejímž jádrem je ascendenčně dynamicky pojatá kontrakce (skloubení) všeho ve všem, i jako tvůrce nového, nehierarchického modelu jednoty, který implikoval demokratizaci církevního i státního společenství. Řada F. prací je zaměřena k přírodní filozofii 17. století (zvláště Campanelly, Komenského, Descarta, Guericka aj.). V mnoha studiích a knihách věnoval se rozboru filozofického myšlení J. A. Komenského, jehož dílo chápe jako jeden z vrcholů christianizace novoplatonismu. Po čtyřstupňové descendenční fázi rozvoje univerza graduje se zásluhou lidské koaktivity vzestupný rozvoj univerza, neboť člověk je tvůrcem tří nad sebou se vršících sfér (světů) jsoucího. Významné místo v dějinách filozofie zaujímá Komenský též pro rozpracování celé sítě systémových pojmů a zrovnoprávnění pojmu struktury s pojmem substance. Komenského filozofii interpretuje jako pokus o alternativu nekarteziánského myšlení a Komenského konfrontaci s Descartem věnuje značnou pozornost. V této souvislosti se zabývá i zkoumáním geneze Descartova myšlení a povahy kartezianismu. Studium filozofie 16. a 17. století považuje F. za velmi důležité, neboť v současném kritickém vypořádávání se s modernou je nutné netradičně, avšak autenticky pochopit její počátky v raném novověku. – Komparační pozornost věnoval F. výkladu renesance, kterou považuje za samostatnou epochu, nikoliv jen za přechod mezi středověkem a novověkem. Pro pochopení myšlení renesance je důležitá iniciační role výtvarného umění, čímž je založena i bytostná estetičnost renesanční filozofie a vědění. Ač v ostatních epochách není umění iniciátorkou duchovního paradigmatu epochy, může komparace dějin umění a filozofie v jednotlivých epochách pedagogicky vhodnou formou přispět k pochopení pohybu filozofického myšlení. Tři fáze vývoje starověkého sochařství lze vhodně komparovat s nástupem filozofie Platonovy, Aristotelovy a posléze stoicismu. Dějiny umění jsou velmi instruktivní i pro pochopení filozofie ve středověku (např. pro rozvoj sporu o univerzálie), v 18. století (konfrontace osvícenského racionalismu a romantismu) i při vzniku postmoderní filozofie.

F. se domnívá, že současnou dobu nelze označit za bytostně postetickou a postmetafyzickou. Považuje udržení a zkvalitňování demokracie za základní podmínku existence civilizované společnosti, jejímž předpokladem je ovšem přesvědčení o reálné existenci etické sféry lidského jednání a svobodě lidského rozhodování. Obě tato přesvědčení však předpokládají otevřený ontologický horizont. F. má za to, že člověk je „homo metaphysicus“, a ve svých studiích o postmoderní filozofii se snaží dovodit, že i kritikové metafyzického myšlení se bez určitých ontologických postojů nejsou schopni obejít. Existenci svobody vůle nelze dokázat, lze však zpochybnit oprávněnost rigorózního determinismu. Moderní člověk má sklon existenci svobody rozhodování popírat, avšak svou praxí ji potvrzuje: Kritizujeme-li, či trestáme-li jiné (nebo sebe), přesvědčujeme-li jiné, mýlíme-li se, pak zpochybňujeme determinismus a předpokládáme svobodu volby. Jsme-li důslední, máme jen dvojí možnost: buď nás reflexe těchto a jim podobných fenoménů (mezi něž F. počítá i existenci právního řádu, povahu výchovy a vzdělání i překonávání přírodních daností technikou) přesvědčí, že svoboda rozhodování eo ipso existuje, nebo je konsekventní přestat kritizovat, vychovávat, soudit aj. F. se domnívá, že determinismus či indeterminismus (nebo jejich syntézy, např. u I. Kanta či E. Moora) nejsou vhodným ontologickým rámcem pro řešení problému mravního rozhodování a svobody. Takovým rámcem je možnostní struktura univerza, která narůstá v procesu evoluce a vrcholí u člověka. Svoboda rozhodování děje se vždy v „prostoru“ vymezeném různými danostmi (genetickými, fyziologickými, psychologickými, sociálními, kulturními aj.); tyto meze nejsou definitivně dány, nýbrž lze je posunovat a rozšiřovat tak prostor svobody. Strategie rozšiřování prostoru svobody, na níž se bude ve stále větší míře podílet věda, měla by být součástí filozofické etiky. Obhajobu reálnosti svobody lidského rozhodování a kritické vypořádání se se všemi formami determinismu, včetně kritiky neoevolucionistické etiky či její odmítání z pozic systémové teorie, považuje za předpoklad rozvoje filozofické etiky, jejímž obsahem však již nemůže být hlásání nějakého uzavřeného morálního systému, nýbrž musí být pojata transcendentálně. Úkolem filozofické etiky musí být vždy znovu, v nových sociálních a kulturních situacích, objasňovat povahu a smysl etické sféry lidského jednání, budovat ve spolupráci se sociologicko-kulturně zaměřenou komparativní etikou všeobecně akceptovatelné teoretické předpoklady pro stanovování všelidských mravních principů, a ve spolupráci s jednotlivými vědními disciplínami poskytovat fundovaná řešení prudce expandující etické problematiky různých věd (genetika, medicína, ekologie i ekonomie). – Od 80. let věnuje se F. moderní filozofii (zvláště dílu P. Sloterdijka a P. Kozlowského). Považuje postmodernu v mnohém ohledu za podnětnou (např. Welschův koncept „Verschönung der Umwelt“, či Kozlowského postulát etické a estetické transformace ekonomiky), kriticky se však vyrovnává především s postmoderní destrukcí metafyziky. Domnívá se, že člověk je „homo metaphysicus“, a že budování nové ontologie bude hlavním filozofickým úkolem 21. století, jehož předpokladem je ovšem kritická, avšak antimetafyzicky nezaujatá revize dosavadních dějin metafyziky a ontologie. – Pozornost věnoval také dílům novodobých či současných českých a slovenských filozofů (V. Hoppe, J. Tvrdý, J. L. Fischer, J. Patočka, R. Kalivoda, V. Bělohradský, J. Letz ad.).

Bibliografie:
◦ Příroda, člověk a společnost v díle J. A. Komenského, 1970;
◦ J. A. Komenský. Od divadla věcí k dramatu člověka, 1970;
◦ Mikuláš Kusánský, život a dílo, 1976;
◦ J. A. Komenský a vědy o přírodě a člověku, 1983;
◦ Proměny vědění, 1987;
◦ Labyrint srdce a ráj světa. Obrazy ze života J. A. Komenského, 1992;
◦ Úvod do dějin myšlení středověku (skriptum), 1994;
◦ Od počátku novověku ke konci milénia, 1998;
◦ Mikuláš Kusánský (úvodní studie), Mikuláš Kusánský. Život a dílo renesančního filosofa, matematika a politika, 2001;
◦ Vrchol zření v kontextu Kusánova myšlení, Mikuláš Kusánský. O vrcholu zření, 2003;
◦ Cesty evropského myšlení I. Architekti křesťanského, středověkého vědění, 2004;
◦ Poselství J. A. Komenského současné Evropě, 2005;
◦ Meditace na rozhraní epoch (ed. M. Milatová), 2012.

Sborníky:
◦ Comenius and Copernicus, Memoirs and Observations of the Czechoslovak Astronomical Society of the Czechoslovak Academy of Sciences, The 500th Anniversary of the Birth of Nicholas Copernicus 15, 1975;
◦ La Metamorphosi di uno spirito inquieto. Comenio alla luce della sua concenzione filosofica, Comenio sconosciuto, ed. B. Bellerate, Cosenza 1984;
◦ Pojem substance a struktury v renesanci a v 17. století, Filozofie v dějinách a současnosti, 1986;
◦ Konec nebo začátek ontologie? Konec ontologie? 1994;
◦ Filosofovy poznámky k hlubším příčinám tíživé společenské mentality, Česká konzervativní a liberální politika, eds. P. Fiala, F. Mikš, 2000;
◦ Filozofické aspekty problému lidských práv, Lidská práva, ed. J. Hanuš, 2001;
◦ Komenský und die Tradition des florentinischen Platonismus, Florentine Platonism and Central Europe, ed. J. Matula, 2001;
◦ Příspěvek k chápání pojmu struktury v 17. století, Teologický sborník, 2001;
◦ Poznámky ke statutu a roli matematična v Kusánově filosofii, Číslo a jeho symbolika od antiky po renesanci, eds. L. Karfíková, Z. Šír, 2003;
◦ Cusanus und Bruno, Philosophy of Giordano Bruno, ed. T. Nejeschleba, 2003;
◦ Mezi sekularizací božského a divinizací světského, Evropa a její duchovní tvář, eds. J. Hanuš, J. Vybíral, 2005;
◦ K Dawkinsovu pojetí tzv. Anselmových a Tomášových důkazů existence Boží, Dawkins pod mikroskopem. Diskuse nad knihou Richarda Dawkinse Boží blud, eds. J. Hanuš, J. Vybíral, 2010.

Časopisecké příspěvky:
◦ Comenius und Descartes, Zeitschrift für philosophische Forschung 1972;
◦ Cusanus und Comenius, Mitteilungen und Forschungsbeiträge der Cusanus-Gesellschaft 10, 1973;
◦ Komensky et l'avenir, Organon 11 (Warszawa) 1975;
◦ Bemerkungen zur Entwicklung der philosophischen Bergiffsbestimmung bei Komenský (Erwägungen über die Verwertung und Bedeutung des Bergiffs subiectum und obiectum), AC 1983;
◦ Die Entwicklung der philosophischen Terminologie Komenskys und einige Aspekte der Geschichte des substanziellen und systemmässigen Denkens, AC 1987;
◦ J. A. Comenius und Otto von Guericke, Acta Comeniana (AC) 1991;
◦ Ekologické problémy a subjekt-objektový model myšlení, FČ 1993;
◦ Pozvánka k diskusi o povaze evolucionismu, Dialog Evropa XXI 1994;
◦ Filosofie nemůže být jen subverzí, Proglas 1995;
◦ Filosofie hospodářství a etická ekonomie, Dialog Evropa XXI 1995;
◦ Ztracené paradigma? Úvaha o důsledcích tzv. „odmoralizování společnosti“, Proglas 1995;
◦ Meditace nad Cartesiovými Meditacemi, Dialog Evropa XXI 1996;
◦ Patrizzi a Descartes, FČ 1996;
◦ Jan Amos Komenský v duchovních zápasech našeho tisíciletí, SCeH 61/1999;
◦ Dvě studie z dějin filosofie. Mikuláš z Autrecourtu. Robert Kalivoda a Sigmund Freud, SCeH 62/1999;
◦ Emancipace a humanismus v Kalivodově komeniologickém a filozofickém díle, Úvaha o Kalivodově obrazu člověka, Historicko-filozofické dílo Roberta Kalivody, Aluze 2000.

Literatura:
◦ Proměny vědění od Augustina k dnešku. P. F. k narozeninám, eds. M. Jabůrek, T. Nejeschleba, 2010.

a