Eva Formánková
* 5.
1.
1931 Popovice
† 8.
12. 2019 Praha
Po maturitě na gymnáziu v Benešově vystudovala na FF UK (1950–55) češtinu a filozofii.
O filozofii,
zvláště moderní,
vykládanou na fakultě stalinisticky a zběžně,
se zajímala z podnětu tří po válce vydaných knih: Rádlovy Útěchy z filozofie (1946),
Sartrovy Cesty ke svobodě (1947) a Lukácsova spisu Existencialismus či marxismus (1949).
V posledním roce studia pracovala v nakladatelství Mladá fronta jako redaktorka; stylisticky upravovala tehdejší socialistickou beletrii o práci,
budování,
válce a koncentračních táborech.
Patřila k nestraníkům s kádrovými problémy (narodila se v rodině lihovarníka a statkáře),
jimž však byl nakloněn Jiří Hájek,
šéf české beletrie,
později šéfredaktor,
který do Mladé fronty přizval z FF celou skupinu absolventů.
V l.
1958–62 byla na mateřské dovolené.
Zvláště během této pauzy usilovala o jazykové vzdělání,
sledovala světovou literaturu,
také stejnojmenný časopis,
a asi v l.
1961–62 se setkala s filozofickými samizdaty,
které pocházely z katolického prostředí. Od r.
1962–63 navštěvovala večerní přednášky vedené L.
Hejdánkem a J.
Němcem,
kde se poprvé veřejně hovořilo o nemarxistické filozofii.
Úvahy o ediční řadě tohoto typu vznikaly z pocitu prázdna,
ze vzpomínek na ediční činnost před válkou a z četby.
V postupně se rozvíjející české kultuře přitažlivě působil L.
Hejdánek,
filozof svou celoživotní orientací.
Mladá fronta nevydávala jen beletrii,
mohla se stát vhodnou půdou pro tyto ediční záměry,
byla však dvakrát ideologicky střežena – Svazem mládeže a ministerstvem kultury.
V r.
1965 v bytě spisovatelky M.
Loewensteinové-Stryjové došlo k prvnímu rozhovoru o chystaném počinu s L.
Hejdánkem,
který přišel s nápadem malých edičních svazků.
– V r.
1966 strávila tři měsíce v USA,
kde si opatřila značnou část doma chybějící filozofické literatury.
Přesvědčovala své redakční kolegy o nutnosti vydávat nemarxistickou filozofii,
avšak uspěla až na jaře r.
1968,
kdy se nakladatelství vedené básníkem K.
Šiktancem vymklo dohlížejícím institucím.
Prvním titulem edice Váhy se stala Rádlova Útěcha z filozofie,
druhým – z Hejdánkovy iniciativy – Jaspersova Otázka viny.
Edice byla zamýšlena pro širší okruh čtenářů,
nejen pro filozofy.
S touto koncepcí souhlasili členové ediční rady K.
Kosík,
J.
Zumr,
L.
Hejdánek i J.
Patočka,
s nímž editorku seznámil spisovatel Ivan Vyskočil.
Patočka se stal angažovaným konzultantem i autorem edice a věnoval se jí s osobní účastí.
Váhy prezentovaly překlady děl autorů,
kteří byli v širší kulturní obci po dvacet let téměř neznámí: Kierkegaard,
Buber,
Ortega y Gasset,
Robinson,
Whitehead,
přichystána byla díla dalších autorů.
Edice vycházela v Mladé frontě do r.
1970.
Po vpádu vojsk Varšavského paktu do ČSSR a ustavení normalizačních institucí začaly útoky proti „idealistické“ edici.
Těsně před zákazem se podařilo přestěhovat připravené tituly do nakladatelství Vyšehrad.
Zde vyšla Marcelova knížka K fenomenologii naděje a Schelerův Řád lásky.
Heideggerovo dílo O pravdě a bytí bylo uvedeno do oběhu jen potají a z nepatrné části; ministerstvo kultury zastavilo vydání Guardiniho.
Mladá fronta vyřadila z edičního plánu Patočkovu velkou práci o presokraticích,
chystanou do edice Ypsilon.
– Po zákazu Vah pracovala v redakci překladové beletrie do r.
1974,
kdy ji nové vedení vyzvalo ke zrušení pracovního poměru.
Udržovala osobní kontakty s Mladou frontou do února 1977,
kdy podepsala Chartu 77.
Živila se pak různě; brigádami v malých knihovnách,
spolupracovala jen s Vyšehradem,
kde se také seznámila s L.
Jehličkou,
vězněm 50.
let,
který jí opatřil práci v korektorně Svobodného slova.
Do Mladé fronty se vrátila po listopadu 1989 a zahájila novou činnost edice Patočkovou prací Tři studie o Masarykovi.
Přibývali další autoři,
obnovený Heidegger,
Guardini,
nový Wittgenstein ve spolupráci s Vyšehradem,
dále nový Scheler,
Ortega y Gasset,
Nietzsche,
Fink,
Arendtová,
Searle,
Bachelard,
Jankélévitch a Weilová.
Jako v 60.
letech zůstala edice vyhrazena pro díla moderních klasiků nebo pro autory,
jejichž myšlenky snad přetrvají desetiletí.
Na edici Váhy se F.
podílela také doslovy – ke Kierkegaardově Současnosti,
k Marcelovi,
naposledy k výboru z díla Simony Weilové,
který uspořádala a přeložila po předběžném studiu této autorky v době normalizace.
Psala o autorech edice do různých časopisů,
po listopadu 1989 především do Souvislostí,
revue pro křesťanství a kulturu.
Uveřejňovala také články o literatuře nebo literární kritiky.
Během normalizace se začala věnovat interpretaci F.
Kafky.
Bibliografie:
Časopisecké
příspěvky:
Literatura:
◦ Kafkova povídka a Kniha Jób,
Kritický sborník (KS),
SI 1986;
◦ Osoba a osobnost u R.
Guardiniho,
Souvislosti (S) 1990;
◦
Filosof Jan Patočka, Souvislosti 1991;
◦
Román Proces a Kafkova kritika duchovnosti,
S 1991;
◦ Popis jednoho zápasu a Kafka příští,
KS 1991;
◦ Jak si V.
Bělohradský představuje filosofii a křesťanství, S 1992;
◦
S.
Weilová o potřebě svatosti v moderní době,
S 1992;
◦ Čas v Proměně,
KS 1993;
◦ Kierkegaardova „rovnost před Bohem“,
S 1993;
◦ Kafka a Camus: svět v románu existence, KS 1995
◦ R. Krumphanzl: Za E. F., 17. 1.
2020; https://www.bubinekrevolveru.cz//za-evou-formankovou/.