Anton Günther

* 17. 11. 1783 Lindava

† 24. 2. 1863 Vídeň

Německý filozof narozený v Čechách; jeho celé jméno bylo Elimar Anton G. Friedrich Herzog von Oldenburg. Po maturitě v Litoměřicích studoval filozofii a práva v Praze (poslouchal i B. Bolzana). Ve Vídni, kde pak působil jako vychovatel, ho J. C. M. Hofbauer (později prohlášený za svatého) přiměl ještě ke studiu teologie. V r. 1821 byl vysvěcen na kněze. V r. 1822 vstoupil k jezuitům, ale po dvouletém noviciátu z řádu vystoupil. Odmítl nabídky k učitelské práci; do r. 1848 zastával funkci církevního cenzora filozofické a teologické literatury. Především se věnoval spisování svých často velmi polemicky až sarkasticky zaměřených prací. Spolu s J. E. Veithem vydával ve Vídni časopis Lydia (1849–54). Když se kardinál Friedrich Schwarzenberg v r. 1850 stal pražským arcibiskupem, vzal G. s sebou do Prahy, která se pak stala na čas "hlavním stanem" (Veith) güntherovců. V r. 1848 mu pražská univerzita u příležitosti oslav svého 500-letého trvání udělila titul doktora filozofie a teologie.

I. J. Hanuš ve svém přehledu dějin filozofie (1858) počítal G. k filozofům, kteří se (jako např. Schlegel a Pabst na straně katolické a Schleiermacher a Paulus na straně protestantské) nepřiklonili ani k hegelianismu, ani herbartismu, ale „hleděli nauku křesťanskou, podkopanou téměř všemi druhy škol filozofických, hájit naukou filozofickou samou, zakládajíce obzvláštní filozofii křesťanskou“. Schellingovu a Hegelovu filozofii považoval za panteistickou, o herbartismu pak soudil, že je to „spiritualistický atomismus bez Boha“; ostře polemizoval i s Feuerbachem. (F. Ueberweg zařadil výklad o G. do paragrafu Spekulativní teismus a protivníci Hegela.) Podle G. je Bůh svrchovaným nadsvětným principem, který z lásky stvořil (účelně uspořádaný) svět – své ne-já, a tak se i zjevil. Člověk má nejen tělo a duši (Seele), ale patří k němu i duch (Geist). Duch, stvořený přímo Bohem, není pouze součástí absolutna, nýbrž je (jako leibnizovská monada) absolutnem samým; je nositelem bytostné jedinečnosti, osobitosti; jako nejvyšší duchovní kvalita je schopen ideového (metafyzického) myšlení, jímž poznává i svou vlastní podstatu v představě „já“. Naproti tomu duše je spjata s tělem (přírodou), vzniká při (biologickém) plození, funguje jako „vývojový princip“; je subjektem vnímání, představování a pojmového myšlení. Na rozdíl od descartovského dualismu (uznávajícího substanci materiální a substanci duchovní) v G. dualismu nezprostředkovává spolubytí těchto substancí u člověka Bůh, ale duch (Geist), stýkající se s duší ve sféře myšlení a chtění. O náboženských dogmatech G. soudil, že jsou slučitelné s rozumem a že proto mezi vědou a náboženstvím nemusí být rozpory; také filozofické a teologické spekulace se mohou dobře doplňovat. Güntherianismus měl mezi katolickými intelektuály řadu stoupenců, ale i četné odpůrce. Např. trevírský biskup Arnoldi zakázal v r. 1852 ve svém semináři užívat G. spisů. V r. 1856 kritizoval G. filozofii jako "logický antropomorfismus" pozdější papežský prelát Savarese. Brzy nato odsoudilo G. názory jako bludné i svaté officium v Římě; v r. 1857 se jeho práce dostaly na „index“. G. se odsudku podvolil a všechny své „omyly“ odvolal. – V Praze se ke G. hlásili J. H. Löwe a J. N. Ehrlich (profesor teologie), ve Štýrském Hradci W. Kaulich a další.

Bibliografie:
◦ Vorschule zur spekulativen Theologie des positiven Christenthums, Wien 1828–29, ²1846, 1848;
◦ Süd- und Nordlichter am Horizont spekulativer Theologie, Wien 1832;
◦ Janusköpfe für Philosophie und Theologie (s J. H. Pabstem), Wien 1834;
◦ Peregrins Gastmahl, Wien 1835;
◦ Thomas a scrupulis. Zur Transfiguration der Persönlichkeitspantheimen neuester Zeit, Wien 1835;
◦ Die Juste-milieus in der deutschen Philosophie gegenwärtiger Zeit, Wien 1838;
◦ Eurystheus und Herakles. Metalogischen Kritiken und Meditationen, Wien 1843;
◦ Gesammelte Schriften I–IV, Wien 1881;
◦ Anti-Savarese (z pozůstalosti vyd. P. Knoodt), Wien 1883.

Literatura:
◦ P. Knoodt: A. G. I–II, Wien 1881;
◦ F. Ueberweg: Grundriss IV, 1923 (s odkazy na další literaturu);
◦ E. Winter: Die geistige Entwicklung A. G. und seiner Schule, 1931;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ K. Mácha: GuV II, 1987;
◦ I. Tretera: J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1989.

jg