Antonín Hajn

* 24. 7. 1868 Solnice

† 26. 3. 1949 Praha

V r. 1901 získal titul PhDr. V l. 1907–11 byl říšským poslancem, v l. 1918–35 členem Národního shromáždění. Byl předákem hnutí Omladina a v procesu s ním (1893) byl odsouzen a vězněn. V l. 1897–1908 stál v čele radikálně pokrokové strany, která se stala od 1908 součástí České strany státoprávně pokrokové a za ni byl v l. 1908–12 poslancem. (Tato strana v květnu 1914 v Manifestu k Evropě jako první z českých stran vyjádřila ideu utvoření samostatného českého státu i mimo rámec Rakouska-Uherska.) Založil Časopis českého studentstva a Samostatnost (tiskový orgán České strany státoprávně pokrokové), v l. 1905–09 byl redaktorem Pokrokové revue, od r. 1921 vydavatelem Ročenky Československé republiky. Působil i jako nakladatel (mj. založil Hajnovu knihovnu děl domácích a cizích). Od r. 1918 se hlásil k národním demokratům. – Také jeho bratr Alois H. (1870–1953) se věnoval politice (v l. 1905–18 byl členem České strany pokrokové, po r. 1919 Čs. strany sociálně demokratické), publicistice, novinářství (Osvěta lidu, Zahraniční politika aj.); mj. uveřejnil články Proces s tzv. Omladinou, České strany politické, Novomalthusianismus a Život novinářův.

Jako člen Státoprávně radikální strany polemizoval proti politikům, kteří usilovali o zachování Rakouska-Uherska, včetně Masaryka. Požadoval důsledné plnění národnostního programu, jehož konečným cílem by bylo obnovení samostatnosti českého státu. Tomu byl podřízen i jeho zájem o sociální otázky a snaha působit na dělnictvo tak, aby i ono bralo ohled na národnostní otázku. Pro Vzdělávací bibliotéku, určenou pro povznesení dělnictva, přeložil se svým bratrem Aloisem Dějiny sociálního hnutí v 19. století od B. Limanowského. Souvisí s tím i H. názory na školství: požadoval jeho autonomii, aby učitelé nebyli považováni za rakouské státní úředníky a mohli z dětí vychovávat národně uvědomělé občany. Požadoval oddělení školy od církve, mj. i proto, že zejména v katolické církvi viděl instituci podporující rakouský stát. V chápání dějin byl ovlivněn Carlylem a zdůrazňoval úlohu velké osobnosti v politickém životě. Odtud i jeho vyzdvižení role J. Husa a J. A. Komenského pro naši národní historii.

Bibliografie:
◦ List z nejnovější historie vnitřního našeho politického života, 1894;
◦ Naše dělnictvo a české státní právo, 1897;
◦ Mistr Jan Hus, 1897;
◦ Nebezpečí reakce ve školství, 1899;
◦ Karel Havlíček Borovský; k památce padesátiletí jeho úmrtí, 1906;
◦ Výbor prací 1889–1909 I–III, 1913;
◦ Sláva a úpadek, 1913;
◦ Škola, národ, život (vybrané úvahy), 1913;
◦ Naše poznání; šest kapitol o minulosti a budoucnosti, 1918;
◦ O zahraniční politice, 1919;
◦ Česká politika za války, 1924;
◦ Pro slovanskou zahraniční politiku, 1925;
◦ Národ o Havlíčkovi, 1936.

ih