Ignác Jan Hanuš

* 12. 11. 1812 Praha

† 19. 5. 1869 Praha

Narodil se v rodině kožešníka; až Staroměstské gymnázium ho jazykově poněmčilo. Zároveň v něm zde J. Jungmann vzbudil zájem o filozofii. Snaha zajistit si možnost pokračovat ve studiích přivedla H. v r. 1833 do premonstrátského řádu v Praze na Strahově. Jeho hloubavá, neústupná a strohá povaha se však do klášterního prostředí nehodila. Novicmistr J. A. Stoppani (přítel B. Bolzana) četl s H. Kanta, aby mu pomohl překonat náboženské pochybnosti; po roce však H. vyzval, aby řád raději opustil. H. pak studoval na univerzitě v Praze a ve Vídni; na živobytí si vydělával soukromým vyučováním. Z učitelů filozofie ho zaujali J. Peithner von Lichtenfels, přívrženec „filozofie citu“ F. H. Jacobiho, a herbartovec F. Exner. Ve Vídni se sblížil s kroužkem hegelovců R. Eitelbergerem a F. T. Bratrankem a jejich prostřednictvím s H. Hudcem, F. M. Klácelem, J. Helceletem ad. V r. 1835 získal místo adjunkta (asistenta) u prof. Lichtenfelse, a to rozhodlo o jeho další životní dráze. R. 1836 promoval u prof. Exnera na základě herbartovské práce O sebeovládání a o dva roky později dosáhl (po několika neúspěšných konkurzech) jmenování profesorem filozofie na univerzitě ve Lvově (1838–47). Jeho postavení jako státního úředníka bylo v národnostně zjitřené atmosféře rakouské Haliče velmi obtížné. Teprve když se o jeho prvním – hegelovském – spise Die Wissenschaft des slawischen Mythus (1842) příznivě vyslovil A. Mickiewicz, přijala ho polská společnost a otevřel se mu přístup do střediska polské vědy Ossolinea v Krakově. V l. 1841–43 byl jeho adjunktem F. T. Bratranek. Odtud se datuje celoživotní kritická spolupráce obou českých hegelovců; společně sledují mladoněmeckou a levě hegelovskou publicistiku a zajímají se i o teorie utopického a „pravého“ socialismu.

Byl zanícený a úspěšný učitel filozofie. Z důvodného odporu k předepsané učebnici filozofie vydal pro své posluchače postupně vlastní příručky, které byly kompromisem mezi předepsanými apologeticko-dogmatickými texty a H. vlastními (v podstatě hegelovskými) názory; i tak cenzura jednu z nich (o metafyzice) pozastavila. H. rozhodně odmítl svůj text přepracovat a sporné pasáže raději vypustil. Po zkušenostech s cenzurou, ale zejména po tragických událostech haličského povstání z r. 1846 se rozhodl ze Lvova odejít. Za pomoci F. Exnera se mu v r. 1847 podařilo dosáhnout povolání na univerzitu do Olomouce. Tam se jako filozof počešťuje; zásluhu na tom mají kolegové-přátelé J. Helcelet, A. V. Šembera a F. Mošner, zejména však pokročilý český národní život v Olomouci vůbec. Rok 1848 strhl H. i do otevřeného politického zápasu. Pro politicky probuzenou inteligenci začal vydávat časopis Die Zeit, ale kvůli nacionalistickým rozbrojům na univerzitě se po 6. čísle redakce vzdal. Zaujímal vcelku konzervativně liberální postoje, v mezích možností byl loajální k vládě. Odmítl např. vídeňské povstání a pokus olomouckých studentů vyslat na jeho podporu oddíl Národní gardy. Jako očitý svědek pražských Svatodušních bouří vypovídal před revolučním Výborem bezpečnosti ve Vídni a odvážně čelil německému šovinistickému tisku, který je denuncoval jako reakční panslavistické spiknutí. V listopadu 1848 převzal spolu s Helceletem redakci Prostonárodních holomouckých novin; protože však měl o jejich poslání jiné představy než vláda, noviny již v dubnu 1849 zanikly. Na podzim téhož roku uspořádal v Olomouci cyklus přednášek, které měly napomáhat pokrokové, světonázorové a politické orientaci měšťanských vrstev; vyšly též tiskem pod názvem Vorlesungen über die allgemeine Kulturgeschichte der Menschheit (1849). Na volné osnově Hegelovy filozofie dějin se v nich pokusil ukázat souvislou linii revolučních hnutí od nejstarších dob přes husitství až po soudobé pokusy o „organizaci práce“. Téhož roku vyšel první (a poslední) svazek jeho Geschichte der Philosophie (1849), kterými měla být uzavřena řada jeho učebnic. Protože měl též úvazek na olomouckém lyceu, vydal pro potřebu českých lyceistů Nástin duševědy (1849) a Nástin logiky (1850). Přes určité jejich nedostatky to byl na svou dobu záslužný a průkopnický čin. V r. 1849 dosáhl konečně jmenování profesorem filozofie na UK v Praze. Výslovně tehdy odmítl, aby byl přiřazován k nějakému určitému filozofickému směru, a tvrdil, že filozofii je možno pěstovat již jen historicky. Je ovšem mimo pochybnost, že tento historický „eklekticismus“, jak H. svoji koncepci sám označoval, byl jen zploštělou odlikou Hegelovy filozofie dějin filozofie. Podobně je H. poplatný Hegelovi po stránce filozoficko-metodologické; jeho „genetická metoda“ by byla nepochopitelná mimo kontext Hegelovy dialektiky. Zvýšený zájem o české filozofické myšlení projevil H. spisem Rozbor filosofie Tomáše ze Štítného (1852). V ovzduší nastupující reakce se choval neohroženě. Když zemřel perzekvovaný A. Smetana, zrušil své přednášky a vyzval posluchače k účasti na pohřbu. Svou neohebnou povahou a příkrým vystupováním vyvolával zášť oficiálních církevních a školských kruhů a přitahoval pozornost policie. V březnu 1852 byl na základě denunciace V. Štulce a V. V. Tomka z katedry filozofie sesazen. Ve svém odvolání k ministru Thunovi odmítl nařčení z hegelianismu a obhajoval programový filozofickohistorický eklekticismus. V následujících těžkých letech se se svou příslovečnou pracovitostí vrhl na studium slovanské archeologie, mytologie, filologie a literární historie. Tehdy také znovu ožilo jeho přátelství s B. Němcovou, s níž ho od 50. let spojovalo členství v Klácelově Českomoravském bratrstvu. H. a jeho žena Laura pomáhali podobně těžce zkoušené Němcové hmotně i morálně. S hlubokou účastí sledoval vznik Babičky a pokoušel se ovlivnit její koncepci v duchu svých kulturněfilozofických představ o významu funkce folklóru. V r. 1857 začal H. v Praze vydávat (spolu s E. Schmidtem-Weissenfelsem) Kritische Blätter für Literatur und Kunst; vzorem mu přitom byly Hegelovy Jahrbücher für Literatur und Kunst jako nadosobní orgán vědecké kritiky. Časopis stál na nadnárodních, „rakouských“ pozicích, němčinu H. nechápal jako národní jazyk, nýbrž jako obecný jazyk vědy. To byl ovšem jak vzhledem k ambicím české národní společnosti, tak vzhledem k represívní vnitřní i vnější politice rakouského státu postoj nadlouho neudržitelný. Prudký odpor českých literárních kruhů proti H. a jeho listu vyjádřil V. B. Nebeský v krutém pamfletu Aristarchus redivivus (1858). Rok nato Kritische Blätter pro malý zájem veřejnosti zanikly. V r. 1860 vzala vláda H. na milost a jmenovala ho ředitelem pražské Univerzitní knihovny. Také česká národní společnost se s H. smířila: svěřila mu do výchovy osiřelou dceru Karla Havlíčka Zdenku. Práce v knihovně UK přinutila H. věnovat veškerou pozornost problematice knihovnické, bibliografické a literárněhistorické.

Bibliografie:
◦ O sebeovládání, 1836;
◦ Die Wissenschaft des slawischen Mythus im weitesten, den altpreuß isch-lithauischen Mythus mitumfassenden Sinne, Lemberg 1842;
◦ Handbuch der Erfahrungs-Seelenlehre in philosophisches Wissen einleitend, Lemberg 1843;
◦ Handbuch der wissenschaftlichen Denklehre in philosophische Wissen einleitend, Lemberg 1843;
◦ Grundzüge eines Handbuches der Metaphysik, Lemberg 1845;
◦ Handbuch der philosophischen Ethik, Lemberg 1846;
◦ Vorlesungen über die allgemeine Kulturgeschichte der Menschheit, 1849;
◦ Geschichte der Philosophie von ihren Uranfängen an bis zur Schließung der Philosophenschulen durch Kaiser Justinian, 1849;
◦ Nástin duševědy s pokusem o vysvětlení výrazů duševědných, 1849;
◦ Nástin logiky na základě metafyzickém, 1850;
◦ Rozbor filosofie Tomáše ze Štítného dle rukopisu Řečí besedních, 1852.

Literatura:
◦ F. H. Th. Allihn: Der verderbliche Einfluß der Hegelschen Philosophie. Zur Beurtheilung und Würdigung des neuesten Verfahrens der k. k. oesterreichischen Regierung, mit besonderer Beziehung auf die Entsetzung des Professors Hanusch in Prag von seinem akademischen Lehramte und die offizielle Motivierung dieses Schrittes. Vom Verfasser des „Antibarbarus logicus“, Leipzig 1852;
◦ J. Božek (O. Josek): Rozptýlené kapitoly o životě a dílech dra I. J. H. I–V, Vlčkova osvěta 1911, 1913;
◦ Časopis Národního muzea 1922, 1924, 1927;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ J. Loužil: I. J. H., 1971;
◦ Antologie, 1989.

jl