Václav Havel

Václav Havel

* 5. 10. 1936 Praha

† 18. 12. 2011 Vlčice-Hrádeček

P Po ukončení povinné školní docházky v r. 1951 nemohl dále studovat, neboť pocházel ze známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodiny, jež byla spjata s českým kulturním a politickým děním 20.–40. let. Čtyři roky pracoval jako učeň – chemický laborant, přitom večerně vystudoval gymnázium (1955). Z „kádrových“ důvodů nebyl přijat na VŠ humanitního zaměření, proto studoval 2 roky (1955–57) na Ekonomické fakultě ČVUT. Po návratu z vojny pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC (1959–60), od r. 1960 v Divadle Na zábradlí (1961–68 asistent režie a dramaturg). V l. 1962–67 vystudoval dálkově Divadelní fakultu AMU (obor dramaturgie). Od svých dvaceti let publikoval studie a články v literárních a divadelních časopisech. Kulturní tradice, která byla vlastní jeho rodině, ho orientovala k humanistickým hodnotám české kultury. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny první H. divadelní texty, mezi nimiž měla zásadní místo hra Zahradní slavnost (1963). Stala se výraznou součástí silné obrodné tendence 60. let v českém umění a v české společnosti. Ta vyvrcholila v r. 1968 Pražským jarem, na němž se H. podílel, a to nejen jako autor dalších divadelních her Vyrozumění (1965), Ztížená možnost soustředění (1968), ale i jako předseda Kruhu nezávislých spisovatelů (1968–69). V l. 1970–75 pracoval jako pomocný pivovarský dělník v Trutnově. Protestoval proti všeobecnému útlaku příznačnému pro léta normalizace a stal se jedním ze zakladatelů a prvním ze tří mluvčích občanské iniciativy Charta 77 a v r. 1978 spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V l. 1977–89 byl třikrát vězněn, celkem strávil ve vězení zhruba 5 let. Koncem r. 1989 se po zásahu proti studentům 17. listopadu veřejně zapojil do politického života. Stal se předním představitelem nově vzniklého Občanského fóra, které sjednocovalo skupiny i jednotlivce usilující o zásadní změny v Československu. 29. prosince 1989 byl Federálním shromážděním zvolen československým prezidentem. Podruhé ho parlament do této funkce zvolil 5. 7. 1990. H. byl zastáncem československé federace a usiloval o zvýšení politické kultury. Mimořádnou iniciativu vyvinul na zahraničně politickém poli. Usiloval mj. o rozvoj dříve potlačovaných vztahů Československa s vyspělými demokratickými státy. Kromě většiny evropských zemí navštívil jako nejvyšší představitel Československa USA, Izrael, Egypt a Japonsko. Z funkce prezidenta čs. státu odstoupil 20. 7. 1992. Svou abdikaci odůvodnil především tím, že závazky vyplývající ze slibu věrnosti ČSFR nemůže již nadále plnit způsobem, který by byl v souladu s jeho založením, přesvědčením a svědomím. 26. 1. 1993 a znovu 20. 1. 1998 byl parlamentem zvolen prezidentem ČR. Po odchodu z prezidentské funkce (v únoru 2003) se navrací k divadlu, literatuře a svého mezinárodního renomé plně využívá na podporu pronásledovaných a vězněných obránců lidských a občanských práv ve světě. Úzce spolupracoval s Ministerstvem zahraničních věcí a s nadacemi Forum 2000, Vize 97 a Člověk v tísni. Angažoval se na poli nevládních organizací a nezávislých iniciativ. Za svá díla i za úsilí o dodržování lidských práv obdržel významné mezinárodní ceny, mj. cenu Erasma Rotterdamského (1986), mírovou cenu německého knižního obchodu (1989), cenu Olofa Palmeho (1989) a cenu dr. Karla Rennera (1989). V r. 1990 mu byl udělen čestný doktorát Columbijské univerzity v New Yorku, Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, UP v Olomouci, UK v Praze a MU v Brně. Byl nositelem velkého kříže Řádu čestné legie, zlaté medaile horní sněmovny francouzského parlamentu, německé Ceny za politickou knihu roku, mírové ceny Světového liberálního svazu a mnoha dalších ocenění. – Napsal divadelní hry Žebrácká opera (1972), Audience (1975), Vernisáž (1975), Horský hotel (1976), Protest (1978), Largo desolato (1984), Pokoušení (1985), Asanace (1987), Odcházení (2007) a další scénické texty.

Filozofování H. je roztroušeno především v jeho politických reflexích. Vycházel z heideggerovsko-fenomenologické tradice, přičemž hlavním původním zdrojem tohoto jeho zaměření byl poslech i četba Husserlova žáka Jana Patočky. H. soudil, že bytí má mnoho tváří a že není pouze jakousi pasivní objektivní realitou, nýbrž že člověku a bytostem nastavuje vždy tu tvář, které je vnímající sám otevřen. Tato právě přítomná tvář se však nesmí považovat za jedinou. Bytí je čímsi „svobodně žijícím“, není zamknutelné do cely jediného náhledu s pevnými konturami, protože je „rozostřené, měkké, nejasné, tajemně zamlžené“. Nedosažitelný tajemný úběžník bytí je ohniskem veškeré smysluplnosti a nejvyšší mravní autoritou. A tak událost zvaná svět není jen chumlem nepravděpodobných náhod, nýbrž má svůj hlubší živý řád. Živý, řádný svět je dramaticky krásný právě pro svou tajemnou nevyzpytatelnost – i příroda je velkým záhadným řádem, čímsi se směřováním. Jakkoli v ní postřehujeme nekonečnou rozrůzněnost, přece vnímáme její neomylnou harmonii jakožto osmyslenost. Právě tato oscilace mezi známým a neznámým, mezi pozemskostí a věčností dělá „smysl“ (života, světa...) tou neustále dosahovanou nedosažitelností a neustále uchopovanou neuchopitelností, dělá život životem, ducha duchem a bytí samo – jako to, co se samo k sobě duchem vzpíná – tou principiálně otevřenou a dramatickou skutečností, kterou nemůže nebýt, nemá-li být nebytím. H. byl proti vtěsnávání života v jeho nezbadatelné a tajemné pestrosti do ideologických klecí a zastává pluralitu živé skutečnosti v rámci bytostného řádu. – Člověk není vládcem přírody, zdůrazňoval H., není suverénem, nesmí dělat, co ho napadne. Lidská odpovědnost zakládá sice identitu člověka, člověk však není odpovědný kvůli své identitě, ale je identický, protože je odpovědný, přičemž ve své odpovědnosti se ocitá dřív, než se pro to rozhodl, a dřív, než mohl vůbec volit. Jde o odpovědnost jakožto ručení za sebe v duchu Kantova mravního zákona. Svět je příliš jemným předivem, než aby se s ním zacházelo bez respektu. Moderní člověk si leckdy myslí, že zcela pochopil svět, že sám je jeho vrcholem: Omámen výkony vlastního ducha, novověkou vědou a technikou, zapomíná, že jeho vědění má meze, že za těmito hranicemi je velké tajemství a že existuje cosi vyššího a nekonečně důmyslnějšího, než je lidský rozum. Život podle H. není ve své plnosti a proměnlivosti obsáhnutelný a naplánovatelný žádným centrálním mozkem. Přestane-li filozofie setrvávat u tázání a přestane-li hledat, ztratí sama sebe, svou identitu, a nebezpečně se promění v ideologii. Jakkoli je filozofie věděním celkovým, smí být vždy jen účastníkem v celku tomuto celku otevřeným a nikoli svrchovaným majitelem definitivního náhledu. Něco jiného je vědět o svém spolubytí na světě a vnímavě to brát na vědomí a něco jiného je pyšně se domnívat, že člověk či lidský duch nebo rozum jsou schopni svět v této jeho celistvosti uchopit. Moderní civilizace nás odcizuje jakékoli úctě k tajemství světa a to vede k záhubě, jíž lze čelit jen překročením čili transcendencí této osvícenské zabořenosti do superiority lidského rozumění veškerenstvu. Polyfonie bytí může sice vést k různým výpovědím o něm, a tedy k pluralismu přístupů, avšak nárok pravdy jako takové zůstává ve všech možných poctivých přístupech naprostý a neměnný a není relativní. Něco jiného je ovšem to, čemu se říká ideologie jakožto uzavřený „světový názor“. Něco takového nepoukazuje k řádu života, nýbrž k „řádu“ smrti. Dnešním lidem se vytrácí to, čemu H. říkal „absolutní horizont“. Jedině z pokorné úcty ke kosmickému řádu může vyrůstat respekt k druhým bytostem. Ověřená a reflektovaná víra ve smysl veškerenstva je také radostí, je nejhlubším a nejpevnějším zážitkem smysluplnosti, mírem duše, radostí z bytí. Lidská existence není prostě jen určitý fakt nebo datum, ale je zároveň naléhavým povoláním, odkazujícím k absolutnu. – Politici, vědci, podnikatelé a vůbec občané by neměli propadat namyšlené představě, že jsou schopni svět uchopit jako celek. Idea lidských práv nevyrůstá z falešné pýchy člověka jako pána tvorstva, ale naopak z jeho pokorného respektu k nadosobní autoritě. Svět ideologií odchází do nenávratna – spolu s celým novověkem. Jsme na prahu éry globality. Soužití s ostatními je myslitelné jen tehdy, bude-li se člověk řídit určitými pravidly. Všechna nejstarší pravidla lidského chování a soužití, ať nepsaná či později psaná, byla výrazem určitých mravních norem, které byly vnímány jako něco, co přichází shůry, jako příkazy zjevené, normy původu metafyzického, tedy jako něco, co není dílem člověka, ale co člověk pouze zprostředkovává. Prapůvod lidských práv musí tkvět kdesi hlouběji než jen v lidské dohodě. Lidská práva jsou výrazem toho, že lidský duch pochopil, že vyšší řád bytí, jehož je součástí, ho určitým způsobem zavazuje. Idea lidských práv je jen jedním ze soudobých civilizačních projevů toho, co by se dalo nazvat mravním řádem. Hluboká krize moderní společnosti je především krizí mravní, existenciální, protože se vytratila živá zkušenost absolutního horizontu. Lidé se stávají otroky konzumních potřeb, lidstvo žije ve věku obecného odvratu od bytí. Existenciální revoluce znamená radikální obnovu autentického vztahu člověka k tomu, co nemůže být spojováno s žádným řádem pouze politickým. Jde přitom o novou zkušenost bytí, o obnovu základního zakotvení v univerzu, o nové uchopení „vyšší odpovědnosti“. Končí doba relativně na sobě nezávislých civilizací na jedné planetě. Existuje cosi jako archetypální duchovnost, společná všem, věřícím i nevěřícím: úcta k tomu, co nás přesahuje, ať už tím myslíme tajemství bytí či mravní řád nad námi.

Bibliografie:
◦ Moc bezmocných, SI 1978, Londýn 1979;
◦ O lidskou identitu, Londýn 1984, Praha 1990 (eseje z l. 1969–79);
◦ Dopisy Olze, Toronto 1985, Praha 1990;
◦ Dálkový výslech, Reinbek bei Hamburg 1986;
◦ Do různých stran, 1990 (eseje z l. 1983–89);
◦ Letní přemítání, 1991;
◦ Vážení občané. Projevy, 1992;
◦ '94. Projevy, 1995;
◦ '95. Projevy, 1996;
◦ '96. Projevy, 1997;
◦ ’97. Projevy, 1998;
◦ ’98. Projevy, 1999;
◦ Spisy I–VII, 1999;
◦ Projevy a jiné texty 1999–2006, (Spisy VIII), 2007;
◦ Korespondence 1978–2001 (V. H. s F. Janouchem), 2007.

Literatura:
◦ Charta 77 1977–1989, Čs. středisko nezávislé literatury v Schenfield-Schwarzenbergu 1990;
◦ E. Kriseová: V. H. Životopis, 1991;
◦ K. Chvatík: Melancholie a vzdor. Eseje o moderní české literatuře, 1992;
◦ P. Salem: Pokus (asi marný) o vystřízlivění, 1992;
◦ M. Simmons: Nesmělý prezident, 1993;
◦ J. Keane:V. H. Politická tragédie v šesti dějstvích, 1999;
◦ Prosím stručně. Rozhovor s K. Hvížďalou, poznámky, dokumenty, 2006;
◦ P. Kosatík: Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života, 2010;
◦ M. C. Putna: V. H. Duchovní portrét v rámci české kultury 20. století, 2011;
◦ M. Žantovský: Havel, 2014.