Jaroslav Havelka

* 1922 Silůvky u Brna

† 14. 8. 1997 London (Kanada)

Otec byl železničář, matka pocházela z rodu Havlátů, písmáků a překladatelů bible. Gymnaziální studia absolvoval ve Znojmě, Brně a Tišnově. Za okupace byl krátce studentem na brněnské konzervatoři. Následovalo nedobrovolné nasazení do válečného německého průmyslu ve Vídni a Kuřimi. Po válce studuje na MU v Brně filozofii, psychologii, dějiny umění a fyziku. Je žákem J. L. Fischera, I. A. Bláhy, M. Rostohara a A. Kutala. Během studia získává státní italské stipendium na milánské univerzitě. Po roce se vrací, ale politická situace ve vlasti ho nutí znovu odejít do Milána, a to natrvalo. Tam končí akademická studia doktorátem z filozofie a psychologie. V r. 1952 emigruje do Kanady. V Montrealu na McGill univerzitě se soustřeďuje na neuropsychologii, experimentální a abnormální psychologii osobnosti. Současně přednáší jako instruktor na francouzské montrealské univerzitě slavistiku. Jako profesor psychologie nalézá trvalé působiště na univerzitě Western Ontario v Londýně. Do odborné literatury se uvádí jako teoretik lidského vědomí a tvořivé inteligence knihou The Nature of the Creative Process in Art (1968). Na univerzitě zakládá sekci Tvořivé a humanistické psychologie a 9 let předsedá psychologické fakultě. Dvakrát je poctěn cenou Kanadské univerzitní společnosti za vynikající univerzitní odbornou a výchovnou činnost. V posledním desetiletí se soustřeďuje na studium náboženského orientálního vědomí, hlavně buddhismu a hinduismu. Svůj trvalý a hluboce obdivný zájem o český jazyk a literaturu vyjádřil ve třech českých knihách: Pelyněk (Lund 1957), Breviář podivování (Curych 1978), Tesknice a zvukomalby (Zlín 1997). V r. 1987 byl emeritován, avšak dále přednáší, píše odborně i literárně a vášnivě maluje.

Po počátečním studiu noetiky a epistemologie (Brno, Vídeň) se začal zabývat filozofií a psychologií lidského vědomí (Milano, Montreal). K proniknutí do složitosti lidského vědomí a podvědomí studuje Piageta, Cassirera, Bergsona, Jamese a Freuda, ale i moderní fyziku a hlavně neuropsychologii mozkových funkcí vnímání, emocí, poznávání a intuice. Pokrok výzkumu o významu spolupráce pravé a levé mozkové hemisféry ho přivádí k interpretaci podvojné funkce intelektu a inteligence a k významu tvořivé inteligence. V The Nature of the Creative Process in Art systematicky zpracovává vznik tvořivých funkcí k pronikání reality mimo i souběžně s konvenčním intelektuálním procesem. Naznačuje teorii o tvořivosti, umění a lidské kultuře a tak navazuje na a) filozofické kořeny noetiky a b) psychologická a neurologická data mozkových činností, jež tvoří podklad nejen tzv. konvenční skutečnosti, ale i skutečnosti a zkušenosti kontemplované jako vize prohloubené, rozšířené a jedinečné reality. Tvořivá inteligence pak nahrazuje nejistou koncepci intuice (Bergson, Croce) a stává se hnací sílou evokace, a ne pouze informací a kategorií. Jakýkoliv tvořivý výraz přestává být pouhým zdáním a ne-realitou (Bradley), ale stává se realitou kontemplovanou v jedinečnosti lidské inteligence a tedy sdělitelné v náznaku imaginace, metafory a symbolu. V jedinečném paradoxu tvořivá inteligence artikuluje tříšť neustálených mentálních procesů konvenčně nesdělitelných a v tvořivém výrazu „překládá“ vizi prohloubeného lidského vědomí a podvědomí (Freud). Tvořivý výraz má pak dvojí noetický význam: kategoricky nesdělitelná zkušenost se spojí s výrazovou a tedy konvenční zkušeností a vytvoří ikon: Platonova idea, Rilkův sonet, Bachova fuga mají stejný vznik. Tvořivá inteligence se ústrojně pojí s procesem představivosti, imaginace. Imaginace je pak funkce, která – ačkoliv nutně navazuje na předchozí zkušenosti vjemů, poznání a citů – vytváří zcela arbitrární, novou zkušenost reality; ta sice neodpovídá konvenci vjemů, ale předkládá jedinečnou dedukci v jejich novém uspořádání tvořivého výrazu. Nebezpečí nestřídmé imaginace je v tom, že příliš odstoupí od zkušenosti vjemů a jejich uspořádání a stane se chaotickou fantasmagorií; v té deformaci imaginace přestává být tvořivou. H. se staví kriticky k Freudovu pojmu tvořivosti v umění, kultuře a civilizaci. I když vidí velký přínos v jeho významné „interpretaci snu“, neshoduje se s Freudovým důrazem na umělcovu neurózu, ve které obranný mechanismus by tvořil základní hnací sílu tvořivého výrazu. Zmíněná studia dávají H. podklad k dalšímu zkoumání tvořivé inteligence charakteristické v moderní existenciální a fenomenologické psychologii (Husserl, Heidegger, Jaspers). Soustřeďuje se na humanistickou psychologii, se stále rostoucím důrazem na otázky náboženského vědomí (spirituality) západních a východních kultur. Hodnotí hlavně orientální mysl, hluboce zaujatou postojem k životu, smrti a nesmrtelnosti. Tato mysl zraje k radikální ne-egotičnosti a tak přináší další naznak tvořivé inteligence, která proniká do zkušenosti reality evokované mystickým náhledem, který, i když konvenčně nevysvětlitelný, je existenciálně a duchovně nejvýznamnější, protože evokuje přítomnost nejen lidského vědomí, ale i vesmírného bytí. Tato komplexní problematika lidské mysli a vědomí nachází odezvu v jeho dvou dalších pracích (třetí je připravena k vydání): Reflections and Preoccupations (1981) a Variations (1988). Zde je znovu psycho-filozofické zamyšlení nad variacemi lidského vědomí. – Po celou dobu studia těchto různých duševních procesů se vyvíjela H. literární práce. Nejzávažnějším podkladem této činnosti je jeho hluboký zájem a obdiv k jedinečnosti českého jazyka. Evokační krása rodného jazyka předkládá hluboké možnosti k metaforickému vyjádření jinak nesdělitelné skutečnosti.

Bibliografie:
◦ The Nature of the Creative Process in Art, The Hague 1968;
◦ Reflections and Preoccupations, London 1981;
◦ Variations, London 1988.

a