Josef Hendrich

* 21. 2. 1888 Moravské Budějovice

† 5. 10. 1950 Praha

Narodil se v harmonickém prostředí rodiny poštovního úředníka. Po smrti otce a po ukončení H. gymnaziálních studií se rodina přestěhovala (1907) do Prahy, kde se H. zapsal na FF UK. Klasické jazyky tu studoval pod vedením profesora Josefa Krále, který také ovlivnil charakter jeho vědecké práce, a to v intencích pozitivistické metodologie. V každé H. práci byla přítomna systematičnost, přesnost, správný a jasný výraz (tak to později vyjádřil T. G. Masaryk v pojednání Jak pracovat?). Po státních zkouškách a obhájení doktorské dizertace z dějin řecké poezie (1912) se stal profesorem na malostranském gymnáziu, později na dalších pražských středních školách. Toto období je významné pro celé jeho další vědecké zaměření, které krystalizuje po vzniku republiky. H. zájem směřoval ke komeniologii (z jeho 275 prací uváděných v bibliografiích se přes 75 \% jí týká) a k aktuálním pedagogickým problémům. Po r. 1918 přispívá k diskuzi o reformě gymnázií, a proto je povolán jako odborník pro tuto oblast do nově zřízeného Pedagogického ústavu J. A. Komenského a účastní se zpracování ankety o střední škole. V Pedologickém ústavu se podílí na testování inteligence nově přijímaných studentů gymnázií. V r. 1922 publikací Občanská nauka a mravověda (s O. Chlupem, Spalovou a Lippertem) pomáhá formovat teorii laické morálky. V r. 1924 se habilituje na FF UK prací J. A. Komenského snahy vševědné, všeosvětové a všenápravné.

Ve spise Filosofické proudy v současné pedagogice (1926) ze směrů, které ovlivnily na počátku 20. století pojetí pedagogických jevů, žádný nevyzdvihuje, ani nezatracuje; pléduje za pluralitu filozofických soustav, jež jsou nutným základem pro pedagogiku. Je proti jednostranné vládě vědy v pedagogice, zdůrazňuje realistickou tradici české školy a chce na ni vědomě navazovat. Tento postoj je zdůrazněn i v menší práci Úvod do obecné pedagogiky (1935), kterou napsal za působení na KU v Bratislavě (1928–37). Výstižně v ní objasňuje ústřední pedagogické otázky; ukazuje, v čem je podstata problémů a jak byly nebo jsou různými pedagogy řešeny (pojem výchovy, třídění pedagogiky, pomocné vědy, pedagogické systémy, činitele a součásti výchovy). Obě publikace byly významnou pomocí budoucím učitelům, o jejichž kvalitní vzdělání H. usiloval jednak na FF KU, jednak jako ředitel první Pedagogické akademie, kterou stát založil v r. 1930 právě v Bratislavě (v r. 1931 byla Pedagogická akademie zřízena také v Brně a v Praze). Spolu s řadou dalších pedagogů usiloval o to, aby se na ní studium z jednoho roku rozšířilo na dva, avšak do konce republiky se to nepodařilo. V r. 1935–36 byl děkanem FF KU, v následujícím roce proděkanem. Po smrti O. Kádnera byl povolán zpět do Prahy, kde od r. 1937 vedl Pedagogický seminář, přednášel dějiny pedagogiky, řídil Státní pedagogickou akademii a redakci Věstníku pedagogického a byl předsedou Masarykova lidovýchovného ústavu. Na výzkum středoškolské mládeže reagoval studií Naše mládež a naše školy (1940), z níž zaznívá nejen obhajoba mládeže, ale i silný antifašistický a vlastenecký akcent. Za okupace se postavil proti fašizujícímu tisku a na obranu české školy a českých učitelů a využil k tomu rovněž Komenského práce. Po osvobození začal znovu přednášet na univerzitě a současně pracoval v nakladatelství Dědictví Komenského, kde měl na starosti vydávání děl J. A. Komenského. V r. 1946 byl však nařčen z kolaborace a nemohl učit. I když byl tohoto obvinění v následujícím roce zbaven, zasáhlo ho to natolik, že se veřejnosti uzavřel a soustředil se na svou práci komeniologickou. Překládal jednotlivé díly Všeobecné porady o nápravě věcí lidských, ale nestačil je již zpracovat a plně zhodnotit. – Zaujímá významné místo ve vývoji české pedagogiky a komeniologie. I když byl ve svém vědeckém bádání ovlivněn pozitivistickou metodologií, ve smyslu využití zkušenosti a důkladného pramenného studia, pociťoval, že deskripci pedagogických jevů je třeba doplnit hledáním odpovědi na otázku, co by mělo být, o hodnocení a smysl pedagogických jevů. Měl za to, že tak dojde k posunutí vědeckých základů pedagogiky k vědám historickým a filozofickým, což bude k všeobecnému prospěchu. Ve svém díle tento posun provedl a dokázal tak jeho přednost.

Bibliografie (z díla):
◦ Tyrtaios, 1913;
◦ Občanská nauka a mravověda, 1920;
◦ Střední školství v republice československé, 1923;
◦ Jana Amose Komenského snahy vševědné, všosvětové a všenápravné, 1924;
◦ Pedagogický systém a školská reforma Giovanniho Gentile, 1925;
◦ Filosofické proudy v současné pedagogice, 1926;
◦ Naše slabikáře. Od nejstarších dob do konce století XVIII., 1929;
◦ Revize pokrokových ideálů v národní škole, 1929;
◦ Jan Amos Komenský ve světle svých spisů. Vydalo nakl.: Družstevní práce v Praze 1941;
◦ J. A. Komenský, 1946 (učební text);
◦ Pravidla života, 1947;
◦ Úvod do akademického studia, 1947.

Sborníky:
◦ Ukázky z korespondence J. A. Komenského, Dílna lidskosti 1921;
◦ Historické studium jako výchova ke kritičnosti, Sb. ŠVSP v Praze 1927;
◦ Pedagogická encyklopedie I–III, 1938–40;
◦ Komenský jako pedagog, Co daly naše země Evropě a lidstvu, 1940;
◦ Komenský a dnešek, Tři týdny v umění 1941–42;
◦ Komenský dramatik, Sb. J. A. Komenský, 1942, 1947.

Časopisecké příspěvky:
◦ Jak bylo vyučováno morálce a občanské nauce v našich školách po reformě theresiánské, Komenský 1922;
◦ Vývoj metafyziky u J. A. Komenského, PR 1922;
◦ Lindner, vylíčený jako reprezentant pedagogiky rakouské, PR 1924;
◦ Drtina pedagog, Věstník pedagogický (VP) 1925;
◦ Filosofická propedeutika, Střední škola (SŠ) 1925;
◦ Pedagogické jednání mezinárodního sjezdu středoškolských profesorů v Bělehradě, SŠ 1925;
◦ Pedagogika vědecká a filosofická, VP 1926;
◦ Pestalozzi a jeho příklad, PR 1927;
◦ Poznámky k idealistické pedagogice, Úchylná mládež 1927;
◦ Myšlenky národní a myšlenka mezinárodní u J. A. Komenského, PR 1928;
◦ Čeho je třeba ve školské politice československé, Český učitel 1930–31;
◦ Poznámky k návrhu morálních osnov pro měšťanské školy, Pražské školství 1931;
◦ Příspěvek k soupisu prací Vavřince Benedikta z Nedožer, (revue) Bratislava 1931;
◦ Pochází „Umění kazatelské“ skutečně od Komenského? Archiv pro bádání o životě a spisech J. A. Komenského 1932;
◦ Prof. Dr. J. Kvačala sedmdesátníkem, Bratislava 1932;
◦ Kvačala jako komeniolog, Slovenské pohĺady 1934;
◦ Náboženství ve školách, Idea 1934;
◦ Pojem všeobecného vzdělání, VP 1934;
◦ Masaryk vychovávatel, Pedagogický sb. (PSb) 1935;
◦ Anketa o poslání střední školy, SŠ 1938;
◦ Ideový základ naší výchovy a pedagogiky v prvním dvacetiletí republiky, VP 1938;
◦ Výchova v duchu křesťanském a národním, VP 1939;
◦ Komenský reformátor, ND 1942;
◦ Nález českého slabikáře z roku 1756, VP 1943;
◦ Světový úspěch J. A. Komenského, VaŽ 1945;
◦ Velký učitel J. J. Pestalozzi, PR 1946–47;
◦ Komenský na jevišti, Komenský 1947;
◦ Nově zjištěný spis J. A. Komenského, PR 1949–50.

Edice:
◦ J. A. Komenský: Vlastní životopis, 1924;
◦ Informatorium školy mateřské, 1925;
◦ Výbor z prací potockých, 1926;
◦ Velká didaktika, 1930;
◦ Tajná řeč Nathana k Davidovi, 1937;
◦ Anděl míru, 1938;
◦ Listy přátelům a státníkům (Výběr z korespondence J. A. Komenského), 1939;
◦ Poselství Jednoty bratrské o vzácném statku jednoty, řádu, kázně a poslušnosti, 1940;
◦ Orbis pictus, 1941;
◦ Počátkové čtení a psaní, 1946;
◦ Škola na jevišti, 1947;
◦ Pampedia, 1948;
◦ Všenáprava, 1950.

Překlady:
◦ J. A. Komenský: Diogenes Kynik znovu na živu, 1920.

Literatura:
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ O. Chlup, J. Kubálek, J. Uher: Pedagogická encyklopedie I–III, 1938–40;
◦ L. Kratochvíl: Sloh české školy, 1940;
◦ L. Kratochvíl: Česká pedagogika, 1942;
◦ J. Vaněk: Šedesátiny univ. prof. Dr. J. H., Komenský 1947–48;
◦ Pedagog J. H., Sb. k jeho 60. narozeninám, 1948;
◦ E. Strnad: Za profesorem J. H., PR 1949–50;
◦ V. T. Miškovská: Profesor dr. J. H. zemřel, KřR 1950;
◦ J. Štraus: Za profesorem J. H., Komenský 1950–51;
◦ J. Patočka: Velká didaktika, Bacon a J. H., Archiv pro bádání o životě a spisech J. A. Komenského 1957;
◦ M. Bečková: J. H., komeniolog 1888–1950, 1958;
◦ J. Mátej a kol.: Dejiny českej a slovenskej pedagogiky, 1976;
◦ 100 let pedagogiky na FF UK 1882–1982, 1982;
◦ T. Srogoň, J. Cach, J. Mátej, J. Schubert: Dejiny školstva a pedagogiky, 1986;
◦ M. Somr a kol.: Dějiny školství a pedagogiky, 1987;
◦ K. Rýdl: J. H. (1888–1950). Postavy české pedagogiky 13, 1989;
◦ Z. Veselá: České pedagogické myšlení mezi dvěma světovými válkami, 1992;
◦ J. Cach: Pedagogika a vědy jí blízké v Československu v letech 1918 až 1938, 1996.

zv