Karel Hlavoň

* 21. 1. 1930 Brněnské Ivanovice

† 30. 7. 2009 Bílovice nad Svitavou

Pocházel z chudé dělnické rodiny, vyučil se strojním zámečníkem a pracoval v montáži turbin První brněnské strojírny. Absolvoval Státní kurs pro přípravu pracujících na vysoké školy (1950), v l. 1950–54 studoval na FF MU filozofii a historii. Po ukončení studia až do odchodu do důchodu (1954–95) působil na katedře filozofie FF MU, kde přednášel etiku, dějiny etiky a dějiny německé klasické filozofie. Titul PhDr. získal r. 1966, kandidátskou práci obhájil na FF UK r. 1967, habilitoval se r. 1979 na FF MU. V l. 1971–80 působil externě na Ústavu vědeckého ateismu ČSAV v Brně, po přeměně ústavu na Ústav pro výzkum společenského vědomí zde zakládal v l. 1986–89 oddělení etiky (při transformaci zaniklo) a časopis Etika (vycházel pak pod vedením J. Hrocha do r. 1993). – H. byl hluboce a natrvalo ovlivněn humanistickým smyslem Marxova a Engelsova učení, který (přes diskreditaci deformacemi „reálného socialismu“ a antikomunistickou ideologií) zůstává podle H. nadále v platnosti. Na H. vývoj měl zpočátku značný vliv prof. J. Macháček, jeho zájem o etickou problematiku byl podnícen pracemi J. Engsta, M. Machovce, D. Slejšky, jeho tematickou orientaci pak ovlivnily práce M. Ossowské, J. Popelové, I. A. Bláhy, E. Fromma a O. G. Drobnického. H. pojetí dějin filozoficko-etického myšlení vychází z Hegelova pojetí dějin filozofie, centrální postavou jeho přednášek z dějin etiky je I. Kant, především jeho idea mravní svobody, snaha najít autonomní základ obecně lidské morálky a princip neredukovatelnosti člověka na pouhý prostředek. H. byl přesvědčeným ateistou, kritické analýze vztahu náboženství a morálky, etického zdůvodňování náboženství a posunů v křesťanské morálce ve 2. polovině 20. století věnoval knížku Náboženství a morálka a řadu dalších publikací.

H. zájem v etice byl od počátku upoután otázkami: Co je morálka? Jak je morálka možná, jaké funkce plní, co podmiňuje a ovlivňuje její fungování? Na základě tohoto přístupu dospěl k názoru, že morálka je složitý komplexní útvar zahrnující širokou škálu onticky velmi různorodých jevů a mnohostranně začleněný do celkového rámce života společnosti. Je-li morálka teorií redukována na některou složku její rozvětvené struktury nebo vytržena z příslušných souvislostí, dochází k posunu v pojetí role i váhy jednotlivých složek morálky a s nimi spjatých teoretických problémů a mění se tím i celé pojetí morálky. Jednotlivé směry pak sice přispívají k poznání některé stránky mravního života, ale svými vývody nezřídka funkčnost morálky spíše zpochybňují. Závažné metodologické i praktické důsledky má také pojetí produkce a reprodukce mravního života lidí. Člověk je sice schopen být mravní bytostí (určovat své jednání mravními hledisky), avšak realizace, míra a oblast působení této schopnosti není automaticky a jednou provždy dána. Morálka je aspekt i produkt lidské praktické aktivity a její obsah (zaměření) i její fungování závisí nejen na individuích, ale (protože jde o jev utvářený převážně spontánně ve společenském procesu) i na materiálních, politických a duchovních podmínkách života lidí, na celkovém mravním klimatu společnosti. Mravní fenomén tedy nelze adekvátně pochopit, není-li brán v celé jeho komplexnosti a v jeho začlenění do souvislostí praktického života. Etiku je proto třeba chápat interdisciplinárně a jedním z úkolů filozofie je překonat redukcionismus a vypracovat adekvátní pojem morálky i obecnou teorii její struktury. – Druhým základním motivem H. prací byla snaha prokázat, že jakkoli morálka je po dlouhé období dějin spjata s náboženstvím, není s náboženstvím totožná a jím absolutně podmíněná. Etické zdůvodňování nutnosti náboženství H. považuje za teoreticky neudržitelné (morálku lze vysvětlit i bez náboženských předpokladů) a vzhledem k postupující sekularizaci i za prakticky škodlivé – implikuje předpoklad (i dnes ještě teology někdy vyslovovaný), že jedině náboženství je základem a zárukou morálky. H. se ve svých pracích snažil ukázat – inspirován svým raným studiem F. Krejčího a I. A. Bláhy –, že světový názor (jehož podstatnou částí je pojetí člověka a společnosti) je sice neodlučitelnou složkou morálky, ale nemusí to být názor náboženský. Mravní mohou a mají být i ateisté. Náboženská morálka kromě toho s sebou nese i důsledky, které neodpovídají dnešním humanistickým kritériím. I v rámci svého kritického postoje k náboženství však H. připomínal, že ve 2. polovině 20. století došlo v křesťanství k významným posunům věroučným i mravním, vyjádřeným jak na II. vatikánském koncilu, tak ve světových hnutích Křesťané za socialismus i v tzv. teologii osvobození. Později si uvědomil, že možnosti a roli tohoto proudu v soudobém křesťanství velmi přecenil.

Bibliografie:
◦ Protestantismus a jeho proměny, 1974;
◦ Náboženství a morálka, 1982;
◦ Bratrská jednota baptistů v ČSSR, 1984.

Sborníky:
◦ Malý ateistický slovník, 1962;
◦ Morální vztahy mezi jedinci, Morálka ve zdravotnictví, 1963;
◦ Diskutujeme o morálce dneška (spoluautor), 1965;
◦ Stručný filosofický slovník (spoluautor), 1966;
◦ Dějiny předmarxistické filozofie (skripta, spoluautor), 1966;
◦ Úkoly a problémy naší etiky, Etika a morálne problémy dneška, 1971;
◦ Vědecký ateismus (kap. 7 a 10), 1976, 21984;
◦ Světonázorové základy socialistického mravního vědomí, Ideológia, morálka a medicína, 1979;
◦ Obrat křesťanství k světu a změny v křesťanské morálce, Moderní svět a křesťanství, 1980;
◦ Pojetí etiky u J. Popelové, Jiřina Popelová – filozofka a učitelka filozofie. Sb. z konference k 80. výročí narození J. Popelové, 1984;
◦ Promjanata na otnošenijeto na christianstvoto kum sveta i izmenenijata v christijanskija morali, Religijata i savremennata ideologičeska borba, Sofia 1985;
◦ Marxistická etika a teorie potřeb, K problematice potřeb společnosti a člověka v rozvinuté socialistické společnosti, FF MU 1985;
◦ Etičeskije aspekty v teorii naučnogo ateizma, Voprosy naučnogo ateizma, Moskva 1986;
◦ Mravní funkce filozofického vzdělávání, Filozofie v dějinách a v současnosti, 1986;
◦ Úloha mravní složky ve světových názorech současnosti, Mravné aspekty formovania vedeckého svetonázoru, 1988;
◦ Socialistická morálka jako zdroj aktivizace člověka, Lidský činitel v rozvoji soudobého socialismu, 1989;
◦ K pozitivistické tradici v české etice, Kapitoly z dějin české filozofie 20. stol., 1992;
◦ Pozitivistická tradice v etice; Emil Svoboda, ČF ve 20. století, 1995.

Časopisecké příspěvky:
◦ Několik poznámek k problémům vědecké etiky, SPFFBU 1960, B 7;
◦ Poznámky o mravních problémech spolupráce, Přehled pedagogické a vědecké práce kateder ML 1963;
◦ K otázce předmětu marxistické etiky, FČ 1963;
◦ K problémům zkoumání nežádoucích mravních jevů, Přehled 1963;
◦ Die moralischen Normen und das Individuum, SPFFBU 1963, B 10;
◦ Problémy etické kritiky člověka a společnosti, FČ 1965;
◦ Filozofické principy etiky Fr. Krejčího, FČ 1965;
◦ Etika A. In. Bláhy, SČ 1968;
◦ Dynamická věrouka jako teologický základ nové podoby křesťanské morálky, FČ 1973;
◦ Obrat křesťanství k světu a změny v křesťanské morálce, Ateizmus (Bratislava) 1974;
◦ Kritika křesťanského principu poslušnosti v protestantské modernistické teologii, Ateizmus 1979;
◦ Úloha marxisticko-leninské etiky ve výchově k vědeckému světovému názoru, SPFFBU 1981, B 28;
◦ Etizace náboženství v německém osvícenství a v německé klasické filozofii, SPFFBU 1982, B 29;
◦ Místo a úkoly etiky ve vědeckém ateismu, FČ 1982;
◦ K problematice formování socialistického mravního vědomí, FČ 1986;
◦ Ke koncepci sledovatelského výzkumu marxistické etiky, FČ 1987;
◦ Socialistická morálka a přestavba, Etika 1989;
◦ Možnosti a meze ekologické etiky a morálky, Universitas 1990;
◦ Pojetí etiky u Nicolaie Hartmanna, Etika 1994;
◦ Dvě varianty pojetí společnosti, jednotlivce a etiky v raném pozitivismu. 1. A. Comte, SPFFBU 1994, B 41, 2. J. St. Mill, 1995, B 42.

Překlady:
◦ R. Spaemann: Základní mravní kategorie a postoje, 1995;
◦ N. Hartmann: Etika (1. díl), (v ruk.), 1996;
◦ O. Weinberger: Alternativní teorie jednání, 1997;
◦ O. Höffe: Immanuel Kant, 1998.

Literatura:
◦ K šedesátinám K. H., SPFFBU 1990, B 37.

a