Vladimír Hoppe

* 19. 8. 1882 Brno

† 3. 3. 1931 Praha

Po soukromé středoškolské přípravě (1901) studoval na FF UK; PhDr. 1907. Studijní pobyt absolvoval na univerzitách v Berlíně, Mnichově, Paříži a Ženevě. V r. 1922 se habilitoval z dějin filozofie na FF UK, od r. 1927 působil jako profesor filozofie a vedoucí filozofického semináře na FF MU. (Profesorský sbor FF dal H. při obsazování profesorské filozofické stolice – po Rostoharově přechodu z filozofického semináře do právě zřízeného psychologického ústavu – přednost před „příliš pozitivisticky zaměřeným“ soukromým docentem Josefem Tvrdým.) Patřil k okruhu protipozitivisticky orientovaných přispěvatelů Ruchu filozofického. Sám byl přesvědčen, že směr jeho filozofování natrvalo předznamenal „mystický zážitek“ z doby mládí. – V 1. polovině 30. let vydal Kruh přátel H. filozofie H. knihu Překlady citátů k dílu Přirozené a duchovní základy světa a života a spis Předpoklady duchovní filosofie a náboženské víry. – H. manželka Marie Teinitzerová-H. (1879–1960) byla jednou ze zakladatelských osobností českého textilního výtvarnictví; v r. 1908 se podílela na ustavení uměleckého družstva Artel a v r. 1910 zřídila a vedla (do r. 1956) textilní (gobelinovou) dílnu v Jindřichově Hradci.

Charakteristické pro H. filozofii je hledání cesty do transcendentna. Jeho vzory v tomto ohledu byli Platon, křesťanští mystici, Bergson, E. von Hartmann, Eucken; stejně výrazně však jeho myšlení ovlivnil Kant. Filozofii, po níž toužil, chápal jako výraz filozofova umění naslouchat vlastnímu podvědomí, metafyzickým hloubkám své osobnosti a jejím prostřednictvím bytí vůbec. Začal kritikou přírodní vědy a racionalistické filozofie. V knihách Podstata, dosah a hodnota přírodovědeckého poznání a Příroda a věda hájil názor (odvolávaje se na Kanta, Boutrouxe, Macha, Poincarého, Vaihingera, Jamese ad.), že věda není s to proniknout k podstatě skutečnosti: Její pojmy, zákony a teorie jsou sice „prostředkem naší orientace vůči světu, nemohou však vyjádřit svět v celé jeho hloubce“ (je to „lahvička obsahující nepatrný zbytek Oceánu kvalit“). Zvláště bezradná je se svou objektivizující a kvantifikující tendencí, má-li něco říci o člověku samém, o jeho duchovním životě, hodnotách, touhách, cílech. „Moderní civilizace, tím že dala rozhostit mechanistickému světovému názoru a technické vzdělanosti, přetrhla jakékoliv spojení s duchovním a mravním kosmem.“ Věda proto také nemůže rozhodovat o „celistvé a nepřevoditelné kvalitativní oblasti náboženských zážitků“ – např. Bůh pro člověka existuje v subjektivních mravních nebo náboženských zážitcích, jež „nesmíme anulovat objektivním měřítkm a hodnocením vědeckým“. Pozitivismus vidí ideál právě v takové vědě a jejích faktech, nemůže se vymanit z její nadvlády, ale „vědecká filozofie“ je contradictio in adiecto: filozofii musí jít o směřování k absolutnu a o život sub specie aeternitatis. V druhé etapě svého myšlenkového vývoje H. usiloval o vlastní „duchovní filozofii“. Její noetiku, některé metafyzické postuláty a etické principy se snažil naznačit v knihách Základy duchovní filosofie, Přirozené a duchovní základy světa a života, Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie. Jeho filozofie se obrací k člověku, aby v tomto „centru vesmíru“ navázala spojení s nadindividuální sférou, s „transcendentálním subjektem“ a „transcendentálním objektem“, tj. s nadprostorovým a nadčasovým světem duchovním, ideovým, zahrnujícím v sobě i absolutní hodnoty dobra, krásy a pravdy. H. pro ni volí označení „transcendentální idealismus“, popř. „transcendentální realismus“. Protože pro „rozumové transcendentální vědomí“, zakládající zkušenost v apriorních formách smyslovosti a v apriorních kategoriích a beroucí svůj obsah ze smyslových dat, platí výhrady vyslovené vůči vědě, počítá H. s „afektivním transcendentálním vědomím“ – intuicí a kontemplací se mají získávat „poznatky z oblasti iracionálna spontánně, v podobě náhlých inspirací a vnuknutí tryskajících z našich podvědomých schopností“. Za základní znak intuice H. pokládal vcítění do předmětu, po němž toužíme, a vynoření jeho obrazu (tu má působit i obrazotvornost, „denní sen“); u kontemplace předpokládal trojstupňový „očistný pochod“ – meditaci (soustředění mysli), kvietismus (umlčení smyslů) a vlastní kontemplaci, tj. navození stavu, při němž transcendentální vědomí začne převládat nad vědomím individuálním (zde se H. inspiroval u Evelyn Underhildové). Takové metafyzické poznání má být základem etiky jako nauky o všeobecně závazných mravních normách a estetiky jako nauky o kráse, která není jen subjektivním prožitkem, nýbrž i objektivní hodnotou. Vlastní metafyziku však H. nerozvinul, jeho dílo má – jak sám přiznával – ráz jen „propedeutický, metodický“. Noetické a psychologické těžkosti a rozpory, s nimiž se potýkal při výkladu nástrojů poznání zamýšlené duchovní filozofie, podporovaly jeho stále výraznější orientaci na náboženství, které ostatně vždy pokládal za základní potřebu v životě lidí. Filozofie se mu nakonec – v třetí etapě jeho filozofování – stala pouze jakousi náboženskou propedeutikou. (Rozdělení H. filozofického vývoje do tří fází podal Robert Konečný ve své hoppovské monografii.) V knize Předpoklady duchovní filosofie a náboženské víry H. filozofii výslovně spojuje s křesťanským náboženstvím: je prý třeba „přetrhnout styk jak s vědeckými úvahami, tak s rozumovými úvahami filozofickými a kráčet cestou vlastních subjektivních poznatků a zážitků“ vedoucích „do světů, jež jsou daleko od smysly vnímatelného světa“ – k Bohu, k této hlubině bezpečnosti, dávající smysl individuu i dějinám, k ideálu „bohočlověčství“, k obrazu člověka „sjednoceného po příkladu Ježíšově s Bohem v trvalém stavu duše“. Ani náboženská víra sice tajemství Absolutna zcela neřeší, nicméně poskytuje člověku potřebnou jistotu, že se ve svých zážitcích transcendentna nemýlí, a dovoluje mu soustředit se na naplňování smyslu života vlastního i společenského. Inspirován Komenským (v němž viděl jednoho z nejvýznamnějších myslitelů minulosti) H. navrhoval založit Mezinárodní akademii duchovního života a Ligu duchovního míru. V posledních letech svého života, jak v teorii přecházel od filozofie ke (zjevenému) náboženství, se v úvahách o reformě světa stále více spoléhal na společenské působení římskokatolické církve, k níž se tehdy vnitřně přiklonil.

Bibliografie:
◦ Podstata, dosah a hodnota přírodovědeckého poznání, 1914;
◦ Příroda a věda. Noetika přírodních věd, 1918;
◦ Základy duchovní filosofie, 1922;
◦ Přirozené a duchovní základy světa a života. Od života sub specie temporis k životu sub specie aeternitatis, 1925;
◦ Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie, 1928;
◦ Dva základní problémy Kantova kriticismu, 1932;
◦ Překlady citátů k dílu V. H. Přirozené a duchovní základy světa a života, 1933;
◦ Předpoklady duchovní filosofie a náboženské víry, 1935, 21992.

Sborníky:
◦ Vzpomínka na českého myslitele, Zábův sb., 1925;
◦ Plotinos a mystici, V. Groh, V. Novotný, K. Svoboda, O. Jiráni, V. H.: Řečtí filosofové a mystici, 1947.

Časopisecké příspěvky:
◦ Problémy přírodní filosofie, ČM 1917;
◦ Kdo je vlastně původcem psychoanalysy? RF 1921;
◦ Problém intelektuálního názoru a intuice u Kanta, ČM 1922;
◦ V čem spočívá význam Kanta pro novodobou filosofii? RF 1922;
◦ Kantova filosofická soustava v hlavních rysech, RF 1923;
◦ Úkol intuice, fantasie a experimentace v přírodovědeckém poznání, ČM 1923;
◦ Filosofie Emanuela Rádla, Essay o vědě a víře, RF 1924;
◦ Psychologie náboženského mysticismu, RF 1925;
◦ Pokus o nadrozporovou syntesu u Kanta a předních myslitelů pokantovských, RF 1926;
◦ Fenomenologie mravního činu, Je možná kritická ontologie? RF 1927–28;
◦ Primát filosofie a domnělé zhroucení vědy, Hlavní rysy Vorovkovy filosofie, Filosofie 1927–28;
◦ Řád rozumu a řád srdce, Giambattista Vico, RF 1931–32.

Literatura:
◦ E. Rádl: H. filosofie, Nová svoboda 1925;
◦ H. Jarník. Nad hrobem V. H., Ročenka MU v Brně, 1930–1931;
◦ J. Patočka: V. H., ČM 1931;
◦ F. Pelikán: V. H., RF 1931–32;
◦ J. Popelová: Za prof. H., RF 1931–32;
◦ N. Losskij: Krátký nástin filosofie V. H., in Překlady citátů.., 1933;
◦ N. Losskij: Teoretický a praktický význam učení V. H. o já, RF 1933;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ J. Popelová: Studie v současné české filosofii, 1946;
◦ J. Gabriel: Filozofie na brněnské univerzitě v letech mezi dvěma světovými válkami, Vlastivědný věstník moravský 1964;
◦ R. Konečný: V. H. Příspěvek k historii a kritice iracionalismu, 1970;
◦ J. Popelová: V. H. – filosof duchovního života, K. Skalický: Několik vzpomínek na V. H., Studie 97/1985 (Řím);
◦ K. Mácha: GuV III, 1989;
◦ J. Gabriel: F. Mareš. V. Hoppe, A. Lang, in Christliche Philosophie im katholischen Denken des 19. und 20. Jahrhunderts III, Graz – Wien – Köln 1990;
◦ J. Gabriel: Robert Konečný a V. H., SPFFBU 1992, B 39;
◦ ČBS, 1992;
◦ ČF ve 20. století, 1995.

jg