Otakar Hostinský

* 2. 1. 1847 Martiněves

† 19. 1. 1910 Praha

Narodil se v rodině správce cukrovaru. Po maturitě na pražském novoměstském gymnáziu v Praze (1865) se v Praze zapsal na PF, ale po roce začal studovat filozofii a estetiku na FF (1867–68 na univerzitě v Mnichově); studium uzavřel v r. 1869 doktorátem filozofie. Z pražských učitelů ho ovlivnil zejména herbartovsky orientovaný W. Volkmann. Živil se pak jako publicista a redaktor: přispíval do Dalibora, Hudebních listů, Pokroku, Národních listů, Osvěty, redigoval (nebo spoluredigoval) Almanach českého studentstva (1869; vyšel k 20. výročí Akademického čtenářského spolku), Almanach Umělecké besedy Máj (1872), Věstník kritický a bibliografický (1873), Lumír (1873, se S. Čechem). Často přednášel (podobně jako J. Durdík a M. Tyrš) pro širší veřejnost, zejména v rámci Umělecké besedy. Ve svých prvních pojednáních Umění a národnost (1869) a Wagnerianismus a česká národní opera (1870) se představil jako stoupenec B. Smetany a jeho pojetí národní hudby. V l. 1874–76 byl vychovatelem v šlechtických rodinách, také u hraběte Zikmunda Thuna. V r. 1876 získal půlroční stipendium v Itálii. Po návratu do Prahy pokračoval ve vědecké a publicistické práci; psal do Květů (od 1879), Zpráv ČSN (od 1881), Athenaea (od 1886), Českého lidu (od 1892), Národopisného sborníku (od 1897), České mysli (od 1900), Almanachu ČA (od 1901), Díla (od 1905) aj. V r. 1887 se (z podnětu J. Durdíka) na pražské univerzitě habilitoval pro estetiku a dějiny hudby (spisy Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk a Die Lehre von den musikalischen Klängen) a začal přednášet na univerzitě. Zároveň se stal profesorem dějin umění na Akademii výtvarných umění; v l. 1882–86 učil také dějiny hudby na pražské konzervatoři. Po rozdělení univerzity (1882) působil na FF české univerzity, kde byl r. 1883 jmenován mimořádným a r. 1892 řádným profesorem estetiky a dějin hudby; v l. 1894–1904 vedl odbor dějin umění. Ve šk. r. 1897–98 zastával funkci děkana FF. V l. 1879–1901 redigoval s J. Gollem knižnici Sbírka přednášek a rozprav a v r. 1896 začal s univerzitními extenzemi, tj. s veřejnými přednáškami propagujícími výsledky badatelské práce učitelů univerzity (své přednášky z r. 1900 vydal v knize Umění a společnost). Stal se členem KČSN (1879), Národopisné společnosti (místopředsedou přípravného výboru Národopisné výstavy českoslovanské v Praze 1895), ČAVU (1893), prvním předsedou Jednoty filozofické (1881). V r. 1909 se zúčastnil mezinárodního hudebněvědního kongresu ve Vídni. K H. žákům patřili O. Zich, J. Bartoš, V. Helfert, D. Orel, Z. Nejedlý.

H. vycházel z názorů Herbartových, avšak (jako už Durdík, ale důsledněji) nechtěl estetiku apriori podřizovat žádným „školským soustavám filozofickým“; žádal, aby nezávisle na filozofii volila „svůj materiál, principy i metody“. Nikoli estetika z filozofie, ale filozofie z estetiky a dalších věd musí vycházet: jen tak se také filozofie může vyvarovat nebezpečí, jež jí hrozí při tvorbě „všeobecných pojmů“, a budovat „celkový názor na svět, přírodu a člověka“. V estetice se zaměřil na estetickou zkušenost: počátkem estetiky je estetický soud jako nejvlastnější výraz (forma) estetické zkušenosti. Tuto zkušenost lze – jako v jiných vědách – různě rozšiřovat, avšak exaktnosti přírodních věd v estetice nelze dosáhnout, protože predikátem estetického soudu není nějaká objektivní vlastnost předmětu, o němž se v soudu vypovídá, ale „druh citu libosti nebo nelibosti, jejž v nás předmět naší záliby budí“. H. empirická, formová (formální) estetika se soustřeďuje na předmět estetické záliby (tedy i na umělecké dílo) jako nejvlastnější důvod estetického souzení; jeho analýza vede k estetickým prvkům, s tím však, že následná syntéza (spojená s indukcí) nesmí jít tak daleko, aby se začala „vymykat názoru smyslovému“. Studium druhého členu estetického vztahu – člověka jako nositele estetické záliby a tvůrce estetických soudů – odkazoval dějinám umění, sociologii umění, popřípadě „jiným vědám“. Za estetický prvek, činitele krásna, považoval i „pravdivost“ předmětu estetického souzení; v některých oborech uměleckých „má-li se dílo líbit, dlužno uznávati zároveň zvláštní požadavek pravdy“, tj. věrnosti obrazu, čili „shody jeho s tím, co představuje, se vzorem nebo předmětem jeho“. Protože pravdivost je tu estetickým prvkem, nemůže jít v uměleckém díle o prosté opisování reality, ale právě o její umělecké zpodobení; proto např. pravdivost realistického románu se netýká jednotlivostí, nýbrž „plného zjevu“ – jako celek musí být pravděpodobný, tj. odpovídat mimoestetickému nazírání skutečnosti. Pokud jde o pravdivost estetických soudů samých, pak ta se podle H. nedokazuje – nikoli však proto, že by „krása byla evidentní“, ale proto, že v soudu jde o pravdivostně neproblematické vyjádření subjektivního pocitu libosti vyvolané působením estetického předmětu. – H. šlo ve vědecké práci především o samo umění, a proto i k úvahám o „poměrech v širém světě“ ho přiváděly zase otázky spjaté s konkrétními problémy umění. Např. téma „darwinismus“ (s jeho kategoriemi „boj o život“, „přirozený výběr“ aj.) spojoval se záležitostmi dramatického básnictví, „existence zla ve světě“ (a optimistického či pesimistického životního názoru) s problematikou disonantních poměrů v hudbě, výtvarném umění a poezii. Tak se mu také objevuje námět „sociální filozofie umění“ a požadavek vybudovat „filozofii dějin umění“. Podle H. je náboženství – jako obor duševního života, pro který je příznačná víra v existenci „nad přírodou trůnících mocností“, jež ovládají život lidí – výsledkem „básnické tvořivosti lidského ducha“, která nastupuje tam, kde rozum už nestačí, jakýmsi „zvěcněným estetickým názorem světovým“. Proto také „kdo vědou, tedy s teoretickým měřítkem v ruce, chce zkoumat dogmata, zneuznává naprosto podstatu všeho náboženství“; to podléhá „praktickému soudu o kráse a dobru, nikoliv teoretickému soudu o pravdě svého obsahu“.– Jako estetik je H. řazen do proudu moderní české estetiky směřující od prestrukturalismu H. a O. Zicha ke strukturalismu J. Mukařovského. Jeho filozofické stanovisko bývá označováno jako nedogmaticky herbartovské, popř. pozitivistické (F. Krejčí, J. Král). Nabízí se tu však i výraz scientismus, který odpovídá nejen povaze H. estetiky, ale i celkové náladě v soudobém českém vědeckém myšlení: H. patří k představitelům české vědy (přírodní i humanistické), kteří chtěli – zejména v čase po obnovení české univerzity – rozvíjet věcně i institucionálně své disciplíny způsobem, který nelze odvodit ze žádné určité formulace „starého pozitivismu“, ale spíše z pozitivistického, či pozitivismu blízkého ducha evropské vědy, z ducha scientismu 19. století. Na H. přístup k jeho problematice lze vztáhnout slova, jimiž M. Weingart charakterizoval tehdejší českou filologii: „Rozhled po soudobé vědě ciziny, metodický pokrok, kriticismus a střízlivý duch práce, dbající nejvíce o fakta.“

Bibliografie (z díla):
Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Aesthetik, Leipzig 1877;
Die Lehre von den musikalischen Klängen. Ein Beitrag zur aesthetischen Begründung der Harmonielehre, 1879;
O významu praktických ideí Herbartových pro všeobecnou esthetiku, 1883 (pův. Zprávy o zasedání KČSN 1881);
Herbart's Aesthetik in ihren grundlegenden Teilen quellenmässig dargestellt und erläutert, Hamburg – Leipzig 1891;
36 nápěvů světských písní českého lidu ze XVI. století, 1892, 2. vyd. 1957;
Čtyři rozpravy, 1894;
Jan Blahoslav a Jan Josquin. Příspěvek k dějinám české hudby a theorie umění XVI. věku, 1896;
Hudba v Čechách, 1900;
Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu, 1901;
Česká světská píseň lidová, 1906;
Umění a společnost, 1907;
O umění, ed. a před. J. Císařovský, 1956;
O hudbě, ed. M. Nedbal, před. A. Sychra, 1961;
Studie a kritiky, ed. D. Holub, H. Hrzalová (a před.), L. Lantová, 1974;
O divadle, 1981.

Časopisecké příspěvky:
Darwin a drama, Lumír 1873;
Slovo o krásovědě, Lumír 1876;
O českých spisech filosofických, Osvěta 1877;
Durdíkův význam literární, ČM 1903.

Literatura:
◦ Prof. dr. O. H. 1847–1907, 1907;
◦ O. Zich: Z posledních let činnosti O. H., ČM 1910;
◦ J. Bartoš: O. H. a J. Durdík ve světle vzájemné korespondence, Hudební sb. 1913;
◦ J. Bartoš: Poznámky o estetice O. H., Smetana 1921;
◦ Z. Nejedlý: O. H. Esthetika I. Všeobecná esthetika, 1921 (podle rukopisných poznámek H. a jeho žáků);
◦ M. Novák: Česká estetika, 1941;
◦ J. Racek: O. H., zakladatel a tvůrce české hudební vědy, Musikologie 1949;
◦ Z. Sádecký: O některých otázkách estetiky O. H., 1955;
◦ J. Zumr: Teoretické základy H. estetiky (H. a Herbart), FČ 1958;
◦ M. Novák: Otázky estetiky v přítomnosti i minulosti, 1963;
◦ J. Volek: Kapitoly z dějin estetiky od antiky k počátku XX. století, 1969;
◦ E. Vítová: Na okraj H. teorie dramatu, Estetika 1971;
◦ Z. Strejc: O. H. a sociologie umění, Hudební věda 1973;
◦ J. Vysloužil: Der tschechische Ästhetiker und Musikwissenschaftler, SPFFBU 1979, E 13–14;
◦ M. Jůzl: O. H., 1980 (se seznamem H. univerzitních a veřejných přednášek a s úplnou bibliografií H. prací);
◦ Pocta O. H. Vědecké sympozium Brno 10.–11. března 1980, ed. R. Pečman, 1980;
◦ M. Jůzl: H. pojetí estetiky a filozofie dějin umění, 1985;
◦ I. Tretera: J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1988.

jg