Josef Lukl Hromádka

* 8. 6. 1889 Hodslavice

† 26. 12. 1969 Praha

H. dílo je podmíněno přelomovou situací protestantské teologie v první třetině 20. století. Doznívá tradice teologického liberalismu, která utvářela podobu moderního protestantského myšlení, je zformulováno stanovisko nové ortodoxní teologie Barthovy, jež se stala osou protestantismu tohoto věku, a rozvíjí se moderní filozofická (posléze též teologická) antropologie, jejímž předmětem je místo člověka v moderním světě sociálně politických vztahů. H. byl při vstupu do této problematiky ovlivněn teologicky tzv. dialektickou teologií („teologií krize“) K. Bartha (vždy se ovšem zdůrazňuje, že nebyl Barthovým epigonem a že ke svému názoru dospěl vlastní cestou), a filozoficky etickým racionalismem T. G. Masaryka. Jeho vyrovnání se s těmito podněty bylo motivováno úsilím o novou teologickou orientaci, za jejíž nezbytný prvek považoval rovněž hlubší pochopení a zhodnocení katolicismu. Podle H. názory K. Bartha a jeho spolupracovníků mají v dějinách reformační teologie „epochální význam“, odhalují „falešné východisko moderních škol“ a pokoušejí se o „adekvátní reformační filozofii“ (Křesťanství v myšlení a životě); jsou tedy přijímány a bez zásadnějších výhrad dále rozvíjeny. Vyhraněnější rozdíly mezi Barthovou a H. koncepcí nejsou patrné, spíše jde o odlišné důrazy v položení problému, např. při řešení otázky teocentrismu a antropocentrismu, při pojetí imanence či při výkladu kritické role teologie. Naproti tomu vyměření vlivu principů Masarykovy filozofie probíhalo více v rovině kritiky a polemiky. Masaryk na H. zapůsobil zdůvodňováním ústředního místa náboženství v životě individua, pojetím filozofie dějin a zvláště filozofie českých dějin (reformační odkaz) a zvýznamněním postavy Ježíše Krista. Vliv měla i kritika činnosti protestantských církví, kterou H. využil ve svém programu nové ortodoxie. Naopak kritice byly vystaveny body, v nichž Hromádka spatřoval prosakování filozofických postojů do teologie. Na prvním místě se jednalo o Masarykův požadavek nezjeveného, „necírkevního“ náboženství: řeč o něm se míjí s podstatou pravého náboženství, neboť zfilozofičtění a etizace náboženství v tomto požadavku vede k vytváření náboženství jako plodu lidské obraznosti, fantazie a autoprojekce. Dalším kritickým bodem je Masarykovo pojetí Boha: Je hypotézou ověřitelnou v zákonitostech a účelnosti světa, která se projevuje v potřebě mravního vědomí, Bůh je imanentní zákonitost ověřovaná lidskou zkušeností se světem, lidským myšlením; projevy božské přítomnosti zaznamenává člověk zvláště v okamžiku rozhodnutí, volby, který lze charakterizovat jako vzájemný vztah součinnosti, spolupráce na tvoření a dotváření skutečnosti (metafyzický synergismus). H. tuto koncepci striktně odmítl. Bůh je u něj identifikován s absolutní svrchovanou pravdou, která určuje lidské bytí; je transcendentní, objektivně jsoucí bytostí, svrchovanou a zjevenou, a jedině „Bůh sám musí odstranit překážky, které jsou mezi ním a člověkem“ (Křesťanství a vědecké myšlení). Cíle Boha a cíle kultury jsou zcela odlišné kvality, proto musí být odmítnuty snahy o syntetizaci náboženství a kultury, které vyúsťují v psychologizaci a subjektivizaci náboženství. Jako je však Bůh plně nad světem a kulturou, je též nad církvemi a církevními tradicemi: reformovaná víra tudíž zavazuje i ve smyslu permanentní kritiky náboženství a církve, tak jako „všeho kulturního života, národa, státu, sociálních řádů, vědeckých a filozofických ideálů, veřejné mravnosti“ (Ústřední principy protestantské). Toto pojetí kritičnosti a autokritičnosti vyznívá posléze u H. v antropologických a noetických důsledcích. V koncepci člověka vede k nábožensko-filozofickému vymezení osobní odpovědnosti a svobody jakožto podstaty člověka, v noetické problematice k vymezení pravdy. To mělo zprvu normativní ráz (odpovědnost znamená přiznání se k pravdě, jež je nad člověkem a jako poslední norma vyžaduje poslušnost), v posledním údobí H. činnosti je pak převedeno spíše do metafyzické polohy hledáním podstaty pravdy, jež mělo zabránit jejímu „znaturalizování“ (L. Hejdánek). Pravda sama však není H. cílem vůbec; tím je ztvárňování skutečnosti, přírodní i lidské, sociální a politické reality, utváření a rozvíjení sebe sama ve spění za absolutní pravdou (Bohem). Pravda prostupuje člověkem, je jeho perspektivou, člověk je žitou pravdou. Tyto názory podmiňovaly H. teologicko-politické postoje, jimiž se zasazoval zejména o prohloubení duchovní dimenze socialistické společnosti, dialogický vztah ideově odlišných společenských skupin a nalezení nových významů křesťanství v proměňujícím se světě. Tato oblast Hromádkovy činnosti však dosud čeká na bezpředsudečné a H. skutečným názorům odpovídající vyhodnocení.

Bibliografie:
◦ Masarykova ústřední otázka náboženská, 1919;
◦ Křesťanství a vědecké myšlení, 1922;
◦ V boji o Boha a o Boží království, 1924;
◦ Katolicism a boj o křesťanství, 1925;
◦ Křesťanství, církve, klerikalism, 1925;
◦ Jan Karafiát, 1925, 1946;
◦ Ústřední principy protestantské, 1926;
◦ Cesty protestantského teologa, 1927;
◦ Palackého osobnost a význam v národním obrození, 1927;
◦ Problém pravdy v teologii, 1928;
◦ Masaryk, 1930;
◦ Křesťanství v myšlení a životě, 1931;
◦ Pokus o výklad dějinných útvarů křesťanských, 1931;
◦ Dostojevskij a Masaryk, 1931;
◦ Cesty českých evangelíků, 1934;
◦ Hrdinství v pravdě a v lidskosti, 1936;
◦ Pochodeň Masarykova, 1937;
◦ Lidé a programy, 1939;
◦ Masaryk mezi včerejškem a zítřkem, Chicago 1940;
◦ Don Quijote české filosofie. E. Rádl, New York 1943 (a řada domácích vydání);
◦ Naše dnešní orientace, 1945;
◦ O nové Československo, 1946;
◦ S druhého břehu. Úvahy z amerického exilu (spolu s O. Odložilíkem), 1946;
◦ Mezi Východem a Západem, 1946;
◦ Komunismus a křesťanství, 1948;
◦ Teologie a církev, 1949;
◦ Jednota národa v pravdě, 1949;
◦ Čs. evangelíci v církvi a národě, 1951;
◦ Smysl bratrské reformace, 1954;
◦ Die Kirche und die Theologie im Umbruch der Gegenwart, 1956;
◦ Od reformace k zítřku, 1956;
◦ Theology between Yesterday and Today, Philadelphia 1957;
◦ Evangelium für Atheisten, 1958;
◦ Evangelium o cestě za člověkem, 1958;
◦ Na prahu dialogu, 1964;
◦ Zánik a vzkříšení, 2006.

Sborníky:
◦ Pole je tento svět, 1962;
◦ Pravda a život (s H. autobiografií Proč žiji?), 1969.

Časopisecké příspěvky:
Naše doba, Kostnické jiskry, Obzory (Naše orientace, 1945), KřR (Memorandum J. L. H. po srpnu 1968, 1990), Communio viatorum.

Předmluvy:
◦ H. Kutter: Kde jest Bůh, 1929;
◦ E. Thurneysen: Dostojevskij, 1930;
◦ M. Luther: O svobodě křesťanské, Babylonské zajetí, 1935;
◦ J. A. Komenský: Obnova církve, 1952;
A další.

Literatura:
◦ Z. Smetáček: Kozák, Rádl, H., 1931;
◦ P. Otter: Církevní politika, 1949, 1994;
◦ J. Patočka: J. L. H. a filosofie, KřR 1949;
◦ O svrchovanosti víry, 1959;
◦ R. Říčan: Život a dílo J. L. H., KřR 1959;
◦ M. Machovec: O tzv. „dialektické“ teologii současného protestantismu, 1962;
◦ L. Nový: K filosofii a teologii českého protestantismu, SPFFBU 1963, B 10;
◦ L. Hejdánek: Víra a svět u J. L. H., KřR 1968;
◦ J. Smolík: Problém dějinné filosofie. K. Barth a J. L. H., KřR 1969;
◦ Naše doba. Z ekumenického odkazu J. L. H., ed. M. Salajka, 1978;
◦ J. Smolík: Učitelé pražské fakulty: J. L. H., KřR 1989;
◦ J. Smolík: J. L. Hromádka. Život a dílo, 1989;
◦ J. Nechutová: J. L. H. a Jan Calvin, KřR 1989;
◦ Do nejhlubších hlubin. Život, setkávání, teologie. K stému výročí narození J. L. H., ed. P. Filipi, 1990;
◦ R. R. Brouwer: J. L. H. Prorok při nástupu „nových barbarů“, J. Smolík: J. L. H. v letech 1968–69, P. Filipi: Otázky díla J. L. H., KřR 1990;
◦ L. Hejdánek: J. L. H. a filosofie, Reflexe 1990;
◦ M. Machovec: Pohled zvenčí, J. S. Trojan: P. Chelčický a J. L. H. k otázce moci, P. Filipi: Nepřeslechnutelná výzva J. L. H., KřR 1991;
◦ ČBS, 1992;
◦ J. Šimsa: Hromádkova kritika Masaryka, Masarykův sborník VII, 1992;
◦ J. Dus: J. L. H. jako prorocká osobnost? KřR 1992;
◦ L. Pokorný: Znovu boj o H.? KřR 1994;
◦ M. Vymětal: Masarykovec Hromádka, KřR 1995;
◦ J. Dobeš: J. L. H. – hlas pravého nebo falešného proroka? in Osobnost v církvi a politice, eds. P. Marek, J. Hanuš, 2006.

bh