Edmund Husserl

* 8. 4. 1859 Prostějov

† 27. 4. 1938 Freiburg

Narodil se v německé židovské rodině obchodníka s oděvy a střižním zbožím. V l. 1865–68 navštěvoval v Prostějově městskou školu. Po ročním pobytu na reálném gymnáziu ve Vídni pokračoval od r. 1869 ve studiích na německém gymnáziu v Olomouci, maturoval v r. 1876. V l. 1876–81 studoval postupně na univerzitách v Lipsku, Berlíně a ve Vídni, a to matematiku, fyziku, astronomii a filozofii (mj. u prof. Weierstraße a Paulsena). Doktorát získal v r. 1883 za dizertaci Beiträge zur Theorie der Variationsrechnung. Během studií v Lipsku se seznámil ve Filozofické společnosti s T. G. Masarykem, který měl na jeho další odborný i osobní růst značný vliv (Masaryka později označoval za svého „prvního vychovatele“). Oba vedli časté diskuse o politice a náboženských problémech a H. se pod jejich vlivem přiklonil k protestantismu. Masaryk usměrnil H. zájem na novověkou empirickou a racionalistickou filozofii (Locka, Huma, Descarta a Leibnize) a upozornil ho na pozoruhodnou filozofii Franze Brentana, který tehdy působil ve Vídni. Právě Brentano, jehož přednášky H. navštěvoval v l. 1884–86, H. definitivně přivedl k filozofii a určil jeho fenomenologickou orientaci. Po obhajobě habilitační práce v r. 1887 Über den Begriff der Zahl. Psychologische Analyse zahájil H. v Halle svou pedagogickou činnost, v níž pokračoval profesurou v Göttingen v l. 1901–1916 a následně ve Freiburgu i. Br., kde působil i po emeritaci v r. 1928 až do své smrti.

H. filozofie vychází z otázky, jak je možné, že ideální entity (matematické, logické či vůbec duchovní útvary) zachovávají svou identitu i objektivní platnost navzdory tomu, že jsou drženy v proměnlivých psychických aktech. Dospívá k názoru, že zde musí působit určitá zákonitá vazba mezi akty a jejich koreláty (později mluví o tzv. „korelačním apriori“) a soustřeďuje se na analýzu této vazby (především ve spise Logische Untersuchungen, 1900–01). Rozšíření této analýzy na všechny empirické danosti přivedlo H. k náhledu, že takto mohou být zachycena jednotlivá jsoucna vskutku tak, jak se sama ukazují, tj. bezprostředně a spolehlivě, a že lze proniknout k jejich podstatě. Pro zajištění bezpředsudečnosti takové analýzy je podle H. třeba provést tzv. fenomenologickou redukci. Ta sestávala z tzv. epoché (odhlédnutí, uzávorkování všech dosud platných předsudků a tvrzení o světě a přeměna všech faktických daností na fenomény, tj. právě jen na způsob, jak jsou jednotlivá jsoucna dána našemu vědomí) a z tzv. eidetické redukce, tj. z variace s fenomény, která dostihuje jejich esenciální základ (eidos) jako objektivně daný korelační pól. Další problémy přivedly H. k potřebě třetího metodického kroku, tzv. transcendentální redukce, která měla umožnit popis podmínek, za nichž je vůbec možný fenomenologický výzkum, jakož i objasnit status nositele fenomenologických procedur (transcendentální ego). Přitom se H. věnoval podrobným popisům tzv. noeticko-noematických struktur, časovosti vědomí, a důsledkům, které má fenomenologie obecněji pro teorii vědy. Odhalená sféra čisté imanence totiž podle H. představuje oblast apodiktické evidence karteziánského typu a může sloužit jako fundament všem ostatním vědám (fenomenologie jako tzv. regionální a posléze i univerzální ontologie, viz zejména spis Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie I, 1913). Potíže s fenomenologickým uchopením druhého subjektu, jakož i kritika transcendentální fenomenologie z pozic některých jeho žáků (zejména Heideggera) přivedly H. (od konce 20. let, hlavně v díle Méditations Cartésiennes) k pokusu o nový rozvrh fenomenologie jako teorie intersubjektivity, přičemž univerzálním korelátem intersubjektivních aktivit se nyní stává tzv. přirozený svět (Lebenswelt). Při této příležitosti v pozdním díle Krisis der europäischen Wissenschaften und transzendentale Phänomenologie (vydaném v r. 1937) nahlíží, že novodobý evropský racionalismus, spočívající na důsledné matematizaci přírody, ztratil povědomí o své souvislosti s přirozeným světem a že je hlavním viníkem tzv. krize evropského lidství. Východiskem z ní může být právě fenomenologie, nyní už jako fundament „čisté duchovědy“ vůbec.

Právě s touto podobou fenomenologie přišel do kontaktu i Jan Patočka. V r. 1929 byl osobně přítomen v Paříži sérii H. přednášek, které později vyšly francouzsky jako tzv. Karteziánské meditace. V r. 1933 obdržel Patočka stipendium pro pobyt ve Freiburgu i. Br. a mohl u H., jenž ho vřele přivítal, osobně studovat. Patočka byl svěřen do péče Eugena Finka a směl čerpat i z dosud nezveřejněných H. rukopisů. Patočkovi se podařilo s H. navázat velmi přátelský vztah, který udržovala nejen občasná korespondence, ale i Patočkovy návštěvy ve Freiburgu a aktivity, které spolu s H. připravoval. V r. 1934 pomohl Patočka zajistit H. korespondenční účast na pražském Mezinárodním filozofickém kongresu. Za Patočkovy spolupráce vznikl v Praze v r. 1934 Cercle philosophique de Prague pour les recherches sur l'entendement humain, který se za spolupráce E. Utitze, J. B. Kozáka, L. Landgrebeho ad. programově zaměřoval na fenomenologii. Cercle také zahájil přípravy na převedení H. pozůstalosti do Prahy a na její zpracování: vinou pozdějších válečných událostí však záměr nemohl být realizován. Vrcholem činnosti Cercle pak bylo zorganizování H. návštěvy v Praze na podzim r. 1935 se sérií přednášek, jež se staly podkladem Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Cercle se poté prezentoval i souborem statí, který vyšel v bělehradském časopise Philosophia, a společnou účastí na pařížském filozofickém kongresu v r. 1937. U příležitosti H. úmrtí vydal Cercle i pamětní spisek (s přednáškami Landgrebeho a Patočky). Patočka se s H. fenomenologií vyrovnával po celý život. Uváděl ji do našeho filozofického povědomí a orientoval na ni některé naše filozofy (Bayerová, Mokrejš, Kosík, Michňák, Bělohradský ad.). Podnítil a recenzoval i překlady Karteziánských meditací a Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie.

Bibliografie:
◦ Nejdůležitější spisy publikované za H. života: Philosophie der Arithmetik, Halle 1891;
◦ Logische Untersuchungen, Halle 1900–01, 31922;
◦ Philosophie als strenge Wissenschaft, Logos I, 1910–11;
◦ Vorlesungen zur Phänomenologie des inneren Zeitbewußtseins, ed. M. Heidegger, Jahrbuch für Philosophie und phänomenologische Forschung (JPhF) 1928;
◦ Formale und transzendentale Logik, 1929;
◦ Méditations Cartésiennes, Paris 1931;
◦ Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie, JPhF 1935;
◦ Die Krisis der europäischen Wissenschaften und die transzendentale Phänomenologie, Philosophie (Belgrad) 1936;
◦ Erfahrung und Urteil. Untersuchungen zur Genealogie der Logik, ed. L. Landgrebe, 1939;
◦ Briefwechsel, Husserliana Dokumente I–III, ed. K. a E. Schuhmann, 1995.

Souborné vydání Husserliana I–XXX, Den Haag – Dordrecht – Boston – London:
◦ I. Cartesianische Meditationen und Pariser Vorträge, ed. S. Strasser, 1950,
◦ II. Die Idee der Phänomenologie. Fünf Vorlesungen, ed. M. Biemel, 1950,
◦ III. Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie I, ed. K. Schuhmann, 21976,
◦ IV. Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie II, ed. M. Biemel, 1952,
◦ V. Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie III, ed. M. Biemel, 1952,
◦ VI. Die Krisis der europäischen Wissenschaften und die transzendentale Phänomenologie. Eine Einleitung in die phänomenologische Philosophie, ed. W. Biemel, 1954,
◦ VII. Erste Philosophie. Erster Teil: Kritische Ideengeschichte, ed. R. Boehm, 1956,
◦ VIII. Erste Philosophie. Zweiter Teil: Theorie der phänomenologischen Reduktion, ed. R. Boehm, 1959,
◦ IX. Phänomenologische Psychologie. Vorlesungen Sommersemester 1925, ed. W. Biemel, 1962,
◦ X. Zur Phänomenologie des inneren Zeitbewußtsein, ed. R. Boehm, 1966,
◦ XI. Analysen zur passiven Synthesis, ed. M. Fleischer, 1966,
◦ XII. Philosophie der Arithmetik, ed. L. Eley, 1970,
◦ XIII. Zur Phänomenologie der Intersubjektivität. Texte aus dem Nachlaß (1905–1920), ed. I. Kern, 1973,
◦ XIV. Zur Phänomenologie der Intersubjektivität. Texte aus dem Nachlaß (1921–1928), ed. I. Kern, 1973,
◦ XV. Zur Phänomenologie der Intersubjektivität. Texte aus dem Nachlaß (1929–1935), ed. I. Kern, 1973,
◦ XVI. Ding und Raum. Vorlesungen 1907, ed. U. Claesges, 1973,
◦ XVII. Formale und transzendentale Logik. Versuch einer Kritik der logischen Vernunft, ed. P. Janssen, 1974,
◦ XVIII. Logische Untersuchungen I. Prolegomena zur reinen Logik, ed. E. Holenstein, 1975,
◦ XIX. Logische Untersuchungen II. Untersuchungen zur Phänomenologie und Theorie der Erkenntnis, ed. U. Panzer, 1984,
◦ XX. sv. dosud nevyšel,
◦ XXI. Studien zur Arithmetik und Geometrie. Texte aus dem Nachlaß (1886–1901), ed. I. Strohmeyer, 1983,
◦ XXII. Aufsätze und Rezensionen (1890–1910), ed. B. Rang, 1979,
◦ XXIII. Phantasie, Bildbewußtsein, Erinnerung. Zur Phänomenologie der anschaulichen Vergegenwärtigungen. Texte aus dem Nachlaß (1898–1925), ed. E. Marbach, 1980,
◦ XXIV. Einleitung in die Logik und Erkenntnistheorie. Vorlesungen 1906–07, ed. U. Melle, 1984,
◦ XXV. Aufsätze und Vorträge (1911–1921), ed. Th. Nenon, H. R. Sepp, 1987,
◦ XXVI. Vorlesungen über Bedeutungslehre. Sommersemester 1908, ed. U. Panzer, 1987,
◦ XXVII. Aufsätze und Vorträge (1922–1937), ed. Th. Neno, H. R. Sepp, 1989,
◦ XXVIII. Vorlesungen über Ethik und Wertlehre (1908–1914), ed. U. Melle, 1988,
◦ XXIX. Die Krisis der europäischen Wissenschaften und die transzendentale Phänomenologie. Ergänzungsband Texte aus dem Nachlaß 1934–37, ed. R. N. Smid, 1993,
◦ XXX. Logik und Allgemeine Wissenschaftstheorie. Vorlesungen 1917–18. Mit ergänzenden Texten aus der ersten Fassung von 1910–11, ed. U. Panzer, 1996.

Literatura:
◦ M. Bayerová: H. fenomenologická metoda a její předmět, FČ 1965;
◦ J. Patočka: Úvod do H. fenomenologie, FČ 1965, 1966;
◦ M. Bayerová: H. objev intencionality, FČ 1967;
◦ M. Bayerová: Filosofie a věda u H., FČ 1968;
◦ J. Patočka: H. fenomenologie, fenomenologická filosofie a „Karteziánské meditace“, in E. H.: Karteziánské meditace, 1968;
◦ J. Černý: Marxistická dialektika a fenomenologický popis struktur, FČ 1969;
◦ A. Mokrejš: Fenomenologie a problém intersubjektivity, 1969;
◦ J. Zelený: Marxistický a fenomenologický pohled na tzv. krizi vědy, in E. H.: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, 1972;
◦ Půl století od smrti E. H., FČ 1988;
◦ M. Bayerová: Fenomenologické a psychologicky založené pojetí etiky, FČ 1990;
◦ M. Bayerová: H. – Bolzano, Estetika 1990;
◦ J. Cibulka: Historismus a fenomenologie, 1990;
◦ J. Cibulka: Kritické a dogmatické tendence fenomenologické filosofie, FČ 1990;
◦ L. Major: Člověk, dějiny, filosofie v H. Krizi evropských věd, FČ 1990;
◦ Z. Mathauser: E. H. a ruská filosofie, FČ 1990;
◦ V. Zátka: K H. teorii konstituce předmětného "smyslu", FČ 1990;
◦ V. Zuska: H. koncepce vnitřního časového vědomí a estetika, FČ 1990;
◦ O E. H., Sb. Muzea Prostějovska, 1991;
◦ J. Cibulka: Problém fenomenologické viditelnosti, Filozofia 1992;
◦ K. Floss: Edith Steinová – od E. H. k Tomáši Akvinskému, Reflexe 1992;
◦ M. Petříček: Úvod do současné filosofie, 1992;
◦ J. Patočka: Přirozený svět jako filosofický problém, 1992;
◦ J. Patočka: Úvod do fenomenologické filosofie, 1993;
◦ M. Bayerová: Bernard Bolzano. Evropský rozměr jeho filosofického myšlení, 1994;
◦ J. Patočka: Tělo, společenství, jazyk, svět, 1995;
◦ I. Blecha: Husserl, 1996.

ib