Jiljí Jahn

* 19. 6. 1883 Plzeň

† 21. 6. 1947 Plzeň

Po univerzitních studiích klasické filologie a filozofie v Praze (PhDr.) učil na různých středních školách. Po r. 1918 se ve Vídni podílel na dalším budování českých menšinových škol spolku Komenský; časem působil jako inspektor a vrchní školní rada. (Vyučování na první české škole ve Vídni začalo v r. 1883.) Přednášel a psal o filozofii pro široký okruh zájemců. Většina jeho studií vyšla v revui vídeňských Čechů Dunaj. Byl zvolen mimořádným členem ČAVU a KČSN. Od r. 1925 učila ve Vídni na českém reálném gymnáziu a vyšší škole rovněž J. sestra Emílie Jahnová (nar. 1892 v Plzni), absolventka studia přírodních věd a zeměpisu na UK. Do své knihy Zblízka i zdáli (1940) zařadila i studii o J. E. Purkyňovi Stavitel chrámu.

Jeden ze základních rysů J. „nadhoministické“ („kritickorealistické“) filozofie vyjadřuje věta z jeho knihy Poznání a život, že „jen Koperníci a Darwinové změní filozofické názory, filozofie sama sebe jen negativně“. Lidské vědění narůstá, avšak poznání posledních a nejhlubších záhad, o jejichž zodpovězení usiluje filozofie v rámci metafyziky, je nedosažitelné: „Hlavní předmět naší touhy leží v nepoznatelnu“. Toto filozofické „unknowable“ je důsledkem toho, že člověk (S) poznává jen malou část nekonečného vesmíru (O), přičemž O je vždy zároveň „porušeno nebo smíšeno kalem S“ (zde J. vychází z Kantova rozlišení „věci o sobě“ a „věci pro nás“). Lidské poznávání původně souvisí s biologickými potřebami člověka, s jeho touhou zachovat život; také intelekt – s jehož pomocí se senzualistický obraz světa mění v noetický – se vyvinul v boji o život jako nástroj pro jeho udržení. Smyslem filozofie je především kritika poznání, jeho pojmů a teorií, rozporů, antropomorfismů: Např. „substanci“ J. odvozoval – podobně jako Vaihinger – z pocitu spojeného s třemi rozměry prostoru, tj. z toho, jak se S-komplex sám zažívá. Na rozdíl od Kanta (jeho transcendentalismu) však předpokládal, že kategorie „čas“ a „prostor“ – a také „příčina“ – jsou nikoli „apriorní“, ale „aposteriorní“, tj. odvozené ze zkušenosti. Posléze připouštěl, že by jsoucno nemuselo být a limine odlišné od příslušného jevu (ujistit se o tom však nemůžeme). „Hmotu“ považoval za přírodovědnou kategorii; jejím obsahem je to, co se nám jeví jako „shluky elektronů, protonů, vln a záření“. „Nadhoministická filozofie“ chtěla bořit iluze, které si člověk učinil i sám o sobě. Člověk není středem vesmíru, ani jeho smyslem; lze mluvit o „iracionalitě a obrovské dysteleologii všehomíra“, prostorového agregátu s ostrůvky energie, života a vědomí. To málo života v něm zaniká vždy spolu se světem, v němž vznikl. Náboženské představy mají přirozený původ v dávné snaze člověka vyložit si bolest, smrt, chránit se před nebezpečím; žádnými argumenty je však už nelze doopravdy obhájit. I bez náboženských a metafyzických „výšin“ lze však pěstovat morálku (mravnost, etiku) jako „ušlechtilou květinu nížin“. Zakládá se na „vzájemném vztahu spoluorganismů“ a odtud odvozené normě „spoluorganismům k biopozitivnímu napomáhat a bionegativní od nich odvracet“. Lidé dobře cítí a poznávají, co je bolest, štěstí, radost, a proto je zbytečné motivy k sociálnímu jednání zesilovat zájmy ležícími v domněle metafyzickém světě. Člověk, který domyslí fakt své smrtelnosti (a uvědomí si, že jeho život je podmíněn vztahem k jiným lidem a společnosti vůbec), bude nejen soucítit se sebou i se svými „spoluorganismy“, ale uchrání se i před egoismem a egocentrismem. Lidé nežijí ve „zlatém světě“, mohou však žít ve „světě stříbrném“. Jako jiní čeští pozitivisté (zejména F. Krejčí a J. Tvrdý) chtěl i J., aby filozofie podávala pokud možno ucelený světový názor, a proto se nakonec zabýval i metafyzickými problémy a věnoval pozornost etice (laické morálce). J. Popelová označila J. Stříbrný svět za knihu „krásnou svým bezohledným hledáním pravdy, důsledným vystavěním světového názoru na přírodovědeckém základě i ušlechtilým soucitným pohledem na lidský úděl“. L. Felix v recenzi této knihy (která vznikla jako odpověď na článek J. Krause nepříznivě hodnotící ateisty) označil J. důvody pro ateismus za „působivější než celou naši volnomyšlenkářskou munici, patřící již do muzea a nedosahující cíle, který má být bombardován“. – J. Král shledal v J. pracích vliv filozofie Avenariovy, Machovy, Vaihingerovy, Müller-Freienfelsovy, Mauthnerovy a – zejména v etice – Russellovy.

Bibliografie:
◦ Stříbrný svět, Vídeň 1931;
◦ Poznání a život, 1948.

Časopisecké příspěvky:
◦ Filosofie budoucnosti, O starém Egyptě, Dunaj (D) 1923;
◦ Za Františkem Drtinou, D 1924;
◦ O I. Kantovi, D 1924–25;
◦ Dušičková úvaha o věčnosti, iracionalitě, pesimismu a nové etice, Tatíček Homér, D 1925–26;
◦ Pravda a spravedlnost, D 1927–28;
◦ Drieschova etika, D 1928–29;
◦ O Dinglerově filosofii, D 1930;
◦ Cestou k poslednímu, Úvahy o Hoppově filosofii, D 1933;
◦ O lékařské filosofii, D 1934.

Literatura:
◦ Dunaj 1933 – Jahnovo číslo (J. Ježek: Nečasová filosofie, J. Krčmář: Bibliografie aj.);
◦ J. J. šedesátníkem, ČM 1943;
◦ K úmrtí J. J., ČM 1947;
◦ J. Popelová: Studie, 1947;
◦ J. Gabriel: O možnostech filosofie. K „nadhoministické“ filosofii J. J., SPFFBU 1965, B 12.

jg