Bohumír Janát

*   7. 11. 1949 Tábor
† 29. 11. 1998

Genius loci historického města Tábora, zádumčivý ráz jihočeské krajiny i živě přítomný etos Husovy lidské a náboženské opravdovosti, to vše mělo vliv na utváření jeho osobnosti. Vyrůstal v rodině učitelky přírodopisu a finančního úředníka, který počátkem 50. let ztratil zaměstnání. Matčino estetické cítění a láska k přírodě i otcův nelehký existenční boj ovlivnily jeho dětství. V l. 1965–68 vystudoval humanitní větev táborského gymnázia a v období 1968–73 filozofii a psychologii na FF UK. Po absolutoriu na podzim 1973, v čase vítězící „normalizace“, začal pracovat jako stavební dělník a posléze vrátný; teprve v září 1975 se mu podařilo dostat místo vědeckého aspiranta v Psychologickém ústavu ČSAV. Smrt Jana Patočky jej přivedla do řad Charty 77, po jejímž podpisu byl v březnu 1977 propuštěn z AV. Až do r. 1989, kdy se po listopadové proměně mohl vrátit do ČSAV, pracoval v dělnických profesích. V té době psal pro čs. samizdat a působil jako soukromý překladatel. V roce historických výročí 1988 byl mluvčím Charty 77.

Jeho filozofický vývoj ovlivnil Jan Patočka svým osobním příkladem a především svou filozofií dějin 20. století. Nemalou měrou na něho zapůsobil též Henry David Thoreau svou kritikou materialismu moderní civilizace a svým dílem zde přispěl i současný americký myslitel John S. Dunne, jehož nejznámější knihu Čas a mýtus přeložil do češtiny. Za studentských let hodně četl Goetha, Nietzscheho, Heideggera a v době disentu mu byl oporou T. G. Masaryk. V průběhu posledních let se jeho snažení zaměřilo k formulaci základních myšlenek křesťanské filozofie, adekvátní dějinné situaci závěru 20. století. Za ústřední princip duchovního života pokládá metafyzické rozhodnutí, jehož otevřená možnost se člověku několikrát v průběhu existence vrací. Je to nezaručená volba vlastního osudu, duchovně a mravně konstitutivní výběr ze dvou protikladných možností, stejnomocných co do síly rozumového zdůvodnění. V metafyzickém rozhodnutí přichází ke slovu víra (popř. nevíra), která je filozofickým fenoménem par excellence; fenoménem ve smyslu jak subjektivního prožitku, tak objektivního faktu. Filozofie a náboženství nestojí tedy v protikladu, jak tomu bylo v tradici osvícenství, nýbrž představují dvě cesty harmonizované eschatologickou konvergencí. Při hledání moudrosti mají proto texty starozákonních a novozákonních proroků a myslitelů přinejmenším stejnou důležitost jako ideje antických filozofů. Moudrost je integrální, i když transcendentní komponenta lidské dějinné existence a její patrně nejvýstižnější definice se nachází ve starozákonní formulaci „Moudrost je duch, který miluje lidi“ (Kniha moudrosti 1,6). Pro filozofii konce 20. století není prvořadým úkolem ontologický výklad světa, ten již na pokraj destruktivní absurdity dotáhla matematická přírodověda, nýbrž etická otázka spásotvorného obratu hodnotové orientace lidského nitra, otázka hledání smyslu lidské existence v transcendentní naději, spíše než v hektické sekulární seberealizaci, jež zrychleným tempem vybydluje člověku svěřený okruh jsoucího. Filozofie tedy jako na počátku svých dějin stojí v radikální konfrontaci se sofistikou; hledající a čekající otevřenost moudrosti stojí proti vědění, jehož cílem je „realita“, moc, převaha a úspěch a jež je ochotno kdykoliv posloužit právě vládnoucímu duchu doby. Nakolik je třeba promítat horizont věčnosti a transcendence do řádu, harmonie a míru imanence, natolik se úkol myslet proti duchu doby stává základním programem filozofie. Metafyzické rozhodnutí ve směru pravdy se potom v rozměru konkrétní dějinné existence projevuje coby síla odhodlání, vytrvalost čekání a radost naděje.

Bibliografie:
◦ Cesta otevřeného osudu. Tři eseje k filosofii člověka, národa a dějin, SI edice Kvart, 1981;
◦ Myslet proti duchu doby, 1997;
◦ Výzva a inspirace (s A. Janátovou, J. Polákovou), 2000. 

Sborníky:
◦ Znamení naděje na tváři světa, Hostina, ed. V. Havel, SI 1986.

Časopisecké příspěvky:
◦ Tomáš Garrigue Masaryk a otevřenost české otázky, Rozmluvy (Londýn) 1984;
◦ Velehrad, Rozmluvy 1986;
◦ Světlo a stín českých dějin, Listy (Řím) 1988;
◦ Pokorný rebel Henry David Thoreau, FČ 1990;
◦ Mýtus sametové revoluce, Akord 1990;
◦ Dvojí pramen evropské civilizace, Československá psychologie 1991;
◦ Bohatství chudých, Teologické texty 1991;
◦ Čas čekání, ČM 1991;
◦ Chvála jednoduchosti, Listy 1991;
◦ Domov jako metafyzický horizont lidského života, FČ 1992;
◦ Thoreauova transcendentální pouť do Svaté Země, ČM 1992;
◦ John S. Dunne – poutník naděje v čase postmoderní skepse, Salve 1992;
◦ Otázka víry v politice, Hledání domova jako hnací síla lidského životního příběhu, Current Politics and Economics of Europe (New York) 1992;
◦ Přirozený svět jako morální výzva, ČM 1993;
◦ Myslet proti duchu doby, Filosofie a víra ve spravedlivý svět, Listy 1993;
◦ Osud, svoboda a metafysické rozhodnutí, Reflexe 1994;
◦ Saunterring jako velký symbol filosofie, FČ 1994;
◦ Prorocká výzva Alberta Gora, Listy 1994;
◦ Evropská duchovní alternativa, Teologické texty 1996;
◦ Masaryk a Nietzsche, FČ 1996;
◦ Masarykovo slovo "Ježíš, ne Caesar", Listy 1997.

a