Jaroslav Kallab

* 24. 6. 1879 Nové Město na Moravě

† 10. 2. 1942 Brno

Po maturitě na 1. českém gymnáziu v Brně (1898) začal studovat na vídeňské PF. Od r. 1900 pokračoval ve studiu práva na UK; JUDr. 1903. V následujících deseti letech působil jako soudce a absolvoval také studijní pobyty na univerzitě v Berlíně a na Sorboně. V r. 1908 se na PF UK habilitoval pro obor trestního práva a trestního řízení. Mimořádným profesorem této fakulty byl jmenován v r. 1913. V témže roce rozšířil obor svých přednášek na dějiny právní filozofie. V r. 1919 byl jmenován řádným profesorem dějin právní filozofie a práva i řízení trestního na MU v Brně. V l. 1920–21, 1929–30 a 1937–38 zastával úřad děkana PF a v l. 1927–28 byl rektorem MU. Založil a vybudoval při PF Ústav kriminologický, jehož byl dlouhá léta ředitelem. V r. 1932 se stal řádným členem ČAVU a působil též jako dopisující člen KČSN. Kromě vědecko-pedagogické činnosti se angažoval v oblasti trestního práva pro mladistvé. Byl autorem vládního návrhu zákona o trestním soudnictví nad mládeží předloženého v r. 1930.

Filozofické myšlení K. je ovlivněno novokantovskou filozofií (Windelband, Rickert) a intuitivismem H. Bergsona. Na rozdíl od novokantovců však člení vědy podle jejich předpokládané hodnoty a imponuje mu myšlenka o významu vůle a intuice při poznávání skutečnosti. Ve svých pracích se profiluje jako právní filozof a teoretik dějin právní filozofie. Jeho filozoficko-právní názory se formují v diskuzi, kterou vedl s F. Weyrem, představitelem tzv. normativní právní teorie. Odmítá absolutizaci normativistického pohledu na právo. Právo není podle něho jenom normativní výtvor, ale způsob konání. Proto uvažuje o vědě právní, která není vázaná pozitivním právem a je schopná objektivně poznávat i sféru vůle. Předkládá systém členění právních věd podle metody poznání, tzn. formy poznávání právní skutečnosti. Cílem jeho analýzy metodologie jednotlivých právních věd není najít nejlepší metodu, ale způsob spojování jednotlivých přístupů poznávání. Vychází ze zásady, že správné poznatky lze rozeznat jedině podle toho, zda je můžeme bez logického odporu včlenit do určité myšlenkové soustavy. Je zastáncem metodického synkretismu jako schopnosti racionální kombinace jednotlivých metod. Svou právně filozofickou pozici uplatňuje i při definování základních pojmů trestního a mezinárodního práva, jako je trestný čin, trestní řízení, trestní řád apod.

Bibliografie (z díla):
◦ Úvod ve studium metod právnických I–II, 1920.

Sborníky:
◦ „Příroda“ v právní filozofii XIX. století, Sb. věd právních a státních, 1915;
◦ Postulát spravedlnosti v teorii právní, Vědecká ročenka PF MU, 1926;
◦ Několik myšlenek o idealismu a realismu ve vědách právních, Pocta k 60. narozeninám prof. Weyra, 1939.

Časopisecké příspěvky:
◦ O nejnovějších směrech v metodologii právní praxe, Právník 1917;
◦ Úvaha o povinnosti, ČM 1919;
◦ O metodách politického myšlení, Parlament 1921;
◦ Positivní právo a princip spravedlnosti, Časopis pro právní a státní vědu (ČPSV) 1921;
◦ Tři poznámky k Weyrově úvaze o metodě sociologické, ČPSV 1928;
◦ Poznámky k Rádlovým názorům právně filosofickým, Národnostní obzor 1930;
◦ Právní věda a věda o právu. Poznámky k Weyrově noetice, ČPSV 1935.

Literatura:
◦ E. Olšar (životopis a bibliografie), Sb. prací k poctě 60. narozenin J. K., 1939;
◦ K. Gerlich: 60. narozeniny J. K., Časopis pro právní a státní vědu, 1939;
◦ Sb. z konference k výročí úmrtí J. K., SPFMU 1992;
◦ V. Kalvodová: Život a dílo prof. JUDr. J. K., 1993 (s bibliografií);
◦ Z. Koudelka, V. Šimáček: Galerie rektorů naší univerzity, Universitas 1994.

tm