Jan Nepomuk Kapras

* 25. 5. 1847 Řehoty u Prahy

† 15. 6. 1931 Bydžov

Po absolvování gymnázia v Hradci Králové studoval filozofii a matematiku na pražské univerzitě. Krátkou dobu byl novicem v břevnovském benediktinském klášteře. Po vystoupení z řádu působil jako středoškolský profesor nejprve na gymnáziu v Hradci Králové, pak v Jičíně a v l. 1875–1902 v Brně. Léta odpočinku, poznamenaná těžkou oční chorobou, strávil v Novém Bydžově.

Patří mezi naše přední psychology 19. století. V mládí se prostřednictvím Durdíkovým seznámil s Herbartem a jeho školou. V pozdějších letech se však s herbartismem, kterému vytýkal přílišnou spekulativnost, rozešel a byl ovlivněn první fází pozitivismu – Spencerem, Tainem, Darwinem a především Fechnerem. Odvolával se na Helmholtze, Wundta a jiné filozofy a psychology. Středem jeho zájmů byly filozofické otázky psychologie. Zcela rozhodně zastával stanovisko noetického aposteriorismu: v souladu s empiriky se domníval, že základem veškerého poznání je zkušenost; ona dodává materiál, který dále zpracovává rozum. V tomto smyslu také kritizoval Kantovo učení o kategoriích. K otázkám vztahu duše a těla přistupoval jako pozitivista: domníval se, že psychologie musí vycházet z fyziologického zkoumání a zdůrazňoval, že duševní stavy jsou často podmíněny stavy tělesnými. Z tohoto důvodu také popíral myšlenku absolutní svobody vůle. Na druhé straně ho však jeho odpor k „metafyzickým“ řešením některých základních světonázorových otázek (vznik světa, života apod.) a poznání, že jejich dosavadní vědecká řešení jsou nedostatečná, vedl (zvláště po rozchodu s herbartovci) k otevřenému přiznání platnosti náboženského světového názoru. V knize Spiritismus rozhořčeně polemizuje proti tomuto nevědeckému učení. K. byl u nás průkopníkem experimentální psychologie. Jeho učebnice Duševěda zkušebná je první naší moderní příručkou tohoto oboru. Vedle toho jej zajímaly problémy vývojové psychologie (jako první u nás publikoval pozorování týkající se vývoje jeho syna v raném dětství), problémy vzniku řeči, její fyziologie a otázky dětské psychopatologie. V těchto odvětvích na něj později navázal F. Čáda; F. Krejčího ovlivnil jeho pozitivistický přístup. Jako pedagog měl K. značný zájem o dílo J. A. Komenského, o jeho psychologii a filozofii. V Nástinu filosofie J. A. Komenského shrnuje Komenského filozofické názory vybrané z jeho děl a komentuje je a dobovým kontextem doplňuje v poměrně rozsáhlých a zasvěcených poznámkách. Pod názvem J. A. Komenského krátký výklad fyziky uveřejnil svůj překlad latinsky psaného Komenského díla. K. značně ovlivnil české psychologické a částečně i filozofické myšlení na přelomu 19. a 20. století. Přispěla k tomu nejen jeho knižní díla, ale i přednášky a články, které uveřejňoval v časopisech Paedagogium, Učitelské listy, Komenský, Pedagogické rozhledy, Časopis Matice moravské, Život a v Nedělních listech Hlasu národa.

Bibliografie:
◦ Kantovy kategorie ze stanoviska filosofického realismu, 1876;
◦ Počátky duševního života lidského, 1883;
◦ Řeč mateřská orgánem školy obecné a znakem národnosti, 1883;
◦ Psychofysické základy mluvy lidské, 1884;
◦ Duševěda zkušebná pro střední školy, 1884;
◦ Spiritismus, 1885;
◦ Paměť, 1885;
◦ Sebrané rozpravy psychologické, 1888;
◦ Stručný nástin Jana Amosa Komenského dušesloví, 1892;
◦ Jana Amose Komenského myšlénky psychologické, 1892;
◦ Nástin filosofie J. A. Komenského, 1894.

Časopisecké příspěvky:
◦ Stručný nástin duševních vad dětských, Výroční zprávy Slovanského gymnasia v Brně, 1879–88;
◦ O rozvoji pocitů zrakových, ČČM 1882;
◦ Počátky duševního života, Komenský 1882–83;
◦ Ku poznání duše lidské, Česká škola na Smíchově 1886;
◦ O pohlavních rozdílech lidských, PR 1889;
◦ Hra v rozvoji ducha dětského, PR 1892;
◦ Duševní vady dětské, Život 1899.

Literatura:
◦ Nekrolog in Naše věda 1934;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ O. Chlup: J. K., Pedagogická encyklopedie I, 1938;
◦ O. Chlup, J. Uher, J. Dvořáček, J. Patočka, J. Kubálek: Osobnost a dílo J. K., in Stati psychologické a pedagogické, 1939.

ih