Karel IV.

* 14. 5. 1316 Praha

† 29. 11. 1378 Praha

Byl prvorozeným synem českého krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny (dcery krále Václava II.). Jeho křestní jméno bylo Václav, jméno Karel dostal při biřmování po kmotru – francouzském králi Karlovi IV. Krásném. Za pobytu na královském dvoře ve Francii navštěvoval přednášky na pařížské artistické fakultě; jeho učitelem a rádcem byl Pierre de Rosieres, v r. 1342 zvolený za papeže (Kliment VI.). V l. 1330–33 spravoval severoitalské državy svého otce. V r. 1333 ho Jan Lucemburský na naléhání české šlechty pověřil správou Čech a Moravy. Českým králem se stal v r. 1346, když jeho otec zahynul v bitvě u Kresčaku; korunován byl novou svatováclavskou korunou v r. 1347. Už v r. 1346 byl zvolen a korunován za německého krále; za římského císaře byl korunován ve Svatopetrské bazilice v r. 1355. – Po K. smrti zdědil český trůn (Čechy a Slezsko) jeho syn Václav IV. (z K. třetího manželství s Annou Svidnickou), Uhry syn Zikmund (z K. čtvrtého manželství s Annou Pomořanskou; po Václavově smrti se stal i králem českým), Zhořelecko dostal Zikmundův mladší bratr Jan (zvaný pak Zhořelecký); Moravu tehdy dostali do držení K. bratranci Jošt a Prokop.

K. učinil mnohé k prospěchu Českého království, za což ho také mistr Vojtěch Raňkův z Ježova v pohřební řeči nazval „otcem národa“. Jeho právněpolitická koncepce českého státu navazovala na velkomoravskou a přemyslovskou tradici, doplněnou myšlenkou karolinské říše. K posílení náboženského a vůbec duchovního života přispěl už v r. 1344 založením pražského arcibiskupství (českou církev tím vymanil z dosavadní závislosti na církvi německé) a 1348 založením Emauzského kláštera na Novém Městě pražském pro mnichy slovanské liturgie. (Prvním pražským arcibiskupen se stal Arnošt z Pardubic, osobnost přesahující svým významem hranice českých zemí.) Zásadní význam pro rozvoj vzdělanosti v českých zemích (a také v jejich okolí) mělo především založení pražské (Karlovy) univerzity (zakládací listina nese datum 7. 4. 1348), s fakultou artistickou, lékařskou, právnickou a teologickou. Filozofie, které se v rámci tzv. sedmera svobodných umění vyučovalo na artistické fakultě, byla na univerzitě považována za důležitou součást odborné přípravy i lékařů, právníků a teologů. – V r. 1348 K. také povolal do Prahy Matyáše z Arrasu jako stavitele chrámu sv. Víta a začal i se stavbou Karlštejna, sakrální stavby – mystického ohniska Českého království. (Ohlas K. sklonů k mystice nalézají někteří badatelé nejen ve stavební koncepci Nového Města pražského a Karlštejna, ale i v dalších K. stavbách: např. základní kámen Karlova mostu byl položen 9. 7. 1357 v 5 hodin a 31 minut, aby rok, den, měsíc, hodina a minuty tvořily magické číslo, stejné při čtení z obou stran – 135797531.) Hluboce zbožný panovník podporoval mravně opravné snahy v církvi (povolal do Prahy Konrada Waldhausera, podporoval Milíče z Kroměříže), zároveň však měl blízko i k protohumanistické vzdělanosti italské – jak o tom svědčí jeho korespondence s Petrarkou. (K. kancléřem v l. 1353–74 byl Jan ze Středy.) Dal podnět k sepsání několika kronik (Beneše Krabice z Weitmile, opatovického opata Neplacha, Itala Giovanniho Marignoly, Přibíka Pulkavy z Radenína). Sám napsal k poctě sv. Václava legendu Historia nova de s. Wenceslao a sbírku morálně náboženských myšlenek a naučení Moralitates. Ve vlastním životopise Vita Caroli zachytil události od časů svého mládí do r. 1340. Vypracoval také korunovační řád českých králů. Přijímá se i jeho účast na redakci Majestas Carolina, který se (neúspěšně) pokoušel prosadit jako celozemský zákoník státního, trestního a soudního práva.

Bibliografie:
◦ Majestas Carolina, ed. H. Jireček, Codex iuris Bohemici, 2, 1870;
◦ Spisy císaře Karla IV., ed. J. Emler, 1878;
◦ Vlastní životopis Karla IV., ed. J. Pavel, př. V. Chaloupecký, 1940, 21946;
◦ Vlastní životopis, ed. J. Pavel, B. Ryba, J. Spěváček, 1979.

Literatura:
◦ J. Cibulka: Český korunovační řád a jeho původ, 1934;
◦ J. Šusta: Karel IV. Otec a syn, 1946;
◦ J. Spěváček: Karel IV. Život a dílo, 1979, 21981.

jg