Georg Katkov

* 27. 11. 1903 Moskva

Také Georgij K. – Do emigrace se dostal ještě jako nezletilý: od r. 1921 žil v Československu. Na Německé univerzitě v Praze (kde byl žákem O. Krause) získal doktorát (1929) a také se zde habilitoval (1937). Působil v Praze na Svobodné ruské univerzitě a na Německé vysoké škole technické. Dopracoval se mezi přední brentanisty, stal se tajemníkem Brentanova institutu a hlavním redaktorem edice Veröffentlichungen der Brentano-Gesellschaft. V r. 1939 odešel z ČSR před nacisty a usadil se v Oxfordu (spolu s O. Krausem).

Do proudu brentanovského myšlení se začleňuje v duchu jeho hlavního směru jako „neortodoxní tomista“, spoluvytváří jeho plně zesvětštělou větev. V zájmu řešení rozporů plynoucích z potřeby podchytit problém souběžné intencionality a neintencionality vědomí v jednom aktu či jednom stavu vědomí (a tím přispět k řešení návazných problémů v psychologii, logice, teorii poznání a teorii hodnot) buduje koncept „druhotného vědomí“ (sekundäres Bewußtsein). Vychází z problémů „neuvědomělého“, resp. „nevědomého vědomí“; psychoanalytické postupy přitom odkazuje do roviny pouhé psychoterapie a zamítá možnost transponovat všechny akty a momenty „podvědomí“ do stavu vnitřního vnímání; celkově chce odstranit zdroje pro „naivní animismus“, zatěžující různou měrou empirickou psychologii i empirickou teorii poznání. Soustřeďuje se na ty části nevědomého vědomí, které nejsou plně převoditelné do stavu sebereflexe jakožto samostatné celky, a dovozuje, že při zaměření vědomí na svůj předmět reflexe funguje vždy ještě stav vědomí znamenající automatickou metareflexi, tj. neuvědomovanou reflexi stavu vnímání předmětu. Prvotní vědomí jako intencionální akt nemůže fungovat bez onoho „druhotného vědomí“, a to nejen v případech mimosubjektivního zaměření prvotního vědomí; ve stejné kvalitě je doprovázeno i při všech aktech sebereflexe, vnitřního vnímání a posuzování vlastních stavů a aktů vědomí. Mnohý konkrétní akt druhotného vědomí má přitom obecnější, univerzálnější dosah, než jím doprovázený akt prvotního vědomí, resp. jeden typ aktu druhotného vědomí může provázet celou řadu vzájemně rozdílných aktů prvotního vědomí. Pro teorii poznání tak právě zde tkví jádro procesu abstrakce. Koncept „druhotného vědomí“ umožňuje „eliminovat ony momenty, které vědomí zajisté nepřísluší“. Brentanovská klasifikace stavů vědomí prostřednictvím objektů vědomí se tak subjektivizuje, redukuje na klasifikaci prostřednictvím druhotného vědomí. Obdobnou subjektivizaci přináší K. i v oblasti teorie hodnot, náhradou za brentanovský sumační princip jakožto domnělý axióm. Teorii hodnot předkládá jako „racionální teismus“, resp. substituci „přirozené teologie“. Racionální konstrukce pojmu „nejvyššího dobra“, popř. „nejlepšího světa“, je pak nejvhodnějším nástrojem a východiskem axiologických operací s problematikou „zla“, „jsoucího, nehodného existence“ aj. Tak je i zdrojem historického optimismu. Paralelu k tezi o druhotném vědomí K. uplatňuje i vůči tradiční logice; ta ve svých konstrucích soudů implicitně podsouvá i úsudky o dotyčných soudech, aniž obě roviny náležitě diferencuje a aniž úsudky o soudech vůbec kvalifikovaně sestavuje. Také vyzvedá, že pravdivostní hodnoty lze připisovat výrokům, nikoli soudům. Proti logikám hegelovského typu (v souvislosti s problémem existenciálních výroků) rozvíjí teze o možnosti logicky pojednat o evidentně nejsoucím stejnou měrou jako o jsoucím.

Bibliografie:
◦ Untersuchungen zur Werttheorie und Theodizee, Brünn – Wien – Leipzig 1937 (Veröffentlichungen der Brentano-Gesellschaft, Bd. 3).

Sborníky:
◦ K učeniju o bessoznatěľnom i o rozličenii psichičeskich sostojanij po jich soděržaniju, Trudy Russkogo Nar. Universitěta II, 1929;
◦ Bewußtsein, Gegenstand, Sachverhalt. Eine Brentanostudie, Archiv für die gesamte Psychologie, 1930;
◦ Zur Widerlegung des Pessimismus auf metaphysischen Gebiete, Zur Philosophie der Gegenwart, 1934 (Veröffentlichungen der Brentano-Gesellschaft, Bd. 1);
◦ Descartes und Brentano. Eine erkenntnistheoretische Gegenüberstellung, Archiv für Rechts- und Sozialphilosophie XXX, 1936–37;
◦ The World in Which Brentano Believed He Lived, Grazer philosophische Studien V, 1978.

vg