Konstantin (Cyril)

* asi 827 Soluň

† 14. 2. 869 Řím

K nejvýznamnějším písemnostem z doby Velké Moravy (napsaným staroslověnsky, církevní slovanštinou) patří Život Konstantinův (Paměť a život blaženého učitele našeho Konstantina filosofa, prvního vychovatele slovanského národa) a Život Metodějův (Paměť a život blaženého otce a učitele našeho Metoděje, arcibiskupa moravského). Líčí životní osudy a činnost soluňských bratří-věrozvěstů před jejich příchodem na Moravu (863) i na Moravě samé; jde však spíše o historická vypravování než o legendy ve vlastním slova smyslu (významnou součástí jejich poslání je obhajoba slovanské bohoslužby a práva na bohoslužbu v národním jazyku vůbec). Ze Života Konstantinova (napsaného pravděpodobně K. žákem Klimentem krátce po K. smrti) se dovídáme, že se K. (stejně jako jeho starší bratr Metoděj) narodil v Soluni (tehdy hlavní město Makedonie, jednoho ze správních okrsků byzantské říše) v rodině velitele vojenského oddílu. Zpočátku prý „sedával doma uče se nazpaměť knihám Řehoře Bohoslovce“, později se vzdělával na vysoké škole v Konstantinopoli, kde se „naučil Homéru a geometrii, a u Lva a Fotia dialektice a všem ostatním řeckým uměnám“. Sám pak na této univerzitě nějakou dobu učil. Před odchodem na Moravu absolvoval misijní cesty k „Agarenům, zvaným Saracéni“, kteří podnítili „rouhání proti jednomu božství svaté Trojice“, a pak k Chazarům (do Chersonu), kde mj. diskutoval se židy o tom, která víra je nejlepší. Na Moravu byl se svým bratrem (a doprovodnou družinou) vyslán patriarchou Fotiem, když císaře Michala III. velkomoravský panovník Rastislav požádal o misionáře, kteří by tu – znalí zdejšího jazyka – vychovali domácí kněze, přeložili potřebné liturgické knihy a pomohli k ustavení samosprávného biskupství („latinští“ němečtí kněží tu podporovali i politické zájmy východofranské říše, odkud přicházeli). Za čtyřletého pobytu na Moravě K. přeložil z řečtiny do staroslověnštiny (pro niž už předem sestavil odpovídající písmo – tzv. hlaholici) i všechna čtyři evangelia Nového zákona. Při návratu domů se K. a Metoděj na několik měsíců z misijních důvodů zastavili v Makedonii a pak rovněž v Římě, aby před papežem Hadrianem II. obhájili své misijní dílo, zejména zavádění slovanské bohoslužby (skutečnost, že se jim to podařilo, dokládá fakt, že papež pak dovolil vysvětit jejich žáky). Když K. za pobytu v Římě onemocněl, vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Kyrillos (Cyril);
◦ krátce nato zemřel. Byl pohřben v kostele zasvěceném sv. Klementovi (třetímu nástupci sv. Petra), jehož ostatky K. a Metoděj našli za pobytu v Chersonu a přenesli do Říma. – Metoděj, který je v legendách představován jako K. pomocník, jenž se bratrovi „s pokorou podroboval, jemu sloužil a s ním učil“, se v r. 873 (už jako biskup) vrátil na Moravu, kde v posledním desetiletí svého života řídil i kněžské učiliště. Zemřel na Moravě „šestý den měsíce dubna roku šesttisíctřistadevadesáttři od stvoření světa“ (885) a byl tu také v „stoličním chrámu Metodějově“ pohřben.

Vzhledem ke svému vzdělání je K. v legendě nazýván Filozofem. Čteme v ní také, jak v čase svých cařihradských studií odpověděl na otázku „co je filozofie“: „Poznání věcí božských i lidských, pokud se může člověk přiblížit Bohu, neboť učí člověka, aby byl ve svém konání obrazem a podobenstvím toho, který jej stvořil.“ Je tedy K. i prvním filozofem, který působil nepřehlédnutelnou dobu také v našich zemích. – Teoretických otázek se dotýká i „sesterská skladba“ Života Konstantinova – Život Metodějův (napsaná pravděpodobně Metodějovým žákem krátce po Metodějově smrti). Např. líčení Metodějových životních osudů uvádí konstatováním: „Bůh dobrotivý a všemohoucí stvořil z nicoty všechny věci, viditelné i neviditelné, a ozdobil je všelikou krásou, takže kdo o ní pomalu uvažuje, může zčásti pochopit a poznat toho, jenž stvořil takováto díla, podivuhodná i mnohá. Neboť z velikosti a dobroty děl usuzujeme rozumem na jejich původce.“ Autor vypočítává i různá „bláznovství a poblouznění“, která musela být prokleta, aby křesťanská víra „byla postavením na pravdě upevněna“. V souvislosti s Metodějovými překlady se zmiňuje též o Nomokánonu (sbírce zákonů a předpisů o záležitostech církevních i občanských) a o Knihách otců (pravděpodobně jde o nějaký byzantský sborník vyprávění o svatých otcích – proslulých mniších a poustevnících). – Na Velké Moravě tak začíná historie „domácích“ překladů z bible, evangeliářů (překladů evangelií), evangelistářů (překladů evangelijních úryvků čtených při mších), ale i další náboženské literatury: breviářů (souborů modliteb, které se kněží mají denně modlit), antifonářů (zpěvníků liturgických zpěvů), pasionálů (sbírek legend o životě a činech svatých) a posléze i homiliářů (sbírek kázání).

Uctívání slovanských věrozvěstů se v církvi šířilo tradicí. Papež Jan Pavel II. je apoštolským listem Egregiae virtutis ze dne 31. 12. 1980 prohlásil (spolu s Benediktem z Nursie) za patrony Evropy a jejich význam pro slovanské národy ocenil i v encyklice Slavorum apostoli (1985). – K. (Cyrilovo) a Metodějovo jméno je u nás spjato i s tzv. cyrilometodějstvím. To jako organizované hnutí vystoupilo r. 1848, kdy byla za podpory vlasteneckého kněze Bedřicha hraběte Sylvy-Tarouky ustavena Jednota moravská, sdružující duchovní (kněze) i laiky, jež následujícího roku přijala název Národní jednota sv. Cyrila a Metoděje. Mělo to být středisko pro českou literární tvorbu, jakýsi protějšek Matice české. Po názorové roztržce uvnitř Jednoty odešli z hnutí kněží, kteří r. 1850 založili podle vzoru pražského Dědictví sv. Jana (u jeho zrodu v r. 1835 stál bývalý jezuita Antonín Hanikýř) Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, spolek pro vydávání náboženských i obecně vzdělávacích knih, jenž se stal důležitým ohniskem katolického života na Moravě (jeho prvním starostou byl František Sušil). K prohloubení cyrilometodějského kultu došlo v roce milénia (1863) i při oslavách výročí obou bratří (1869 a 1885), kdy se na Velehradě sešly stotisícové zástupy věřících. Idea cyrilometodějská se od počátku stala záležitostí čistě českou a slovanskou. Velký význam pro posílení cyrilometodějského kultu měla encyklika papeže Lva XIII. Grande munus (30. 9. 1880), v níž papež vyzvedl zásluhy věrozvěstů, jejich svátek rozšířil na celou církev a vyslovil zároveň přání, aby Cyril a Metoděj „celým vlivem svým u Boha přispěli k ochraně křesťanství po celém východě, aby vyprosili vytrvalost pro katolíky a pro rozkolníky touhu po opětovném spojení s pravou církví“. Inspirátorem cyrilometodějského hnutí byl od 70. let pozdější olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan (1851–1923), který posléze (r. 1891) založil se souhlasem moravského metropolity arcibiskupa kardinála Fürstenberka (1853–1892) Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou blahoslavené Panny Marie, spolek, který měl pečovat o čistotu a jednotu víry ve vlastním národě, „dědictví cyrilometodějské šířiti mezi všemi slovanskými národy“ a starat se o české vystěhovalce. Velehrad, kde měl Apoštolát středisko, byl též místem významných unionistických sjezdů. První tři sjezdy (1907, 1909, 1911) měly spíše komorní ráz (u zrodu prvého kongresu byl vedle A. C. Stojana též pražský kanovník Antonín Podlaha). Avšak r. 1924 upravil Apoštolát své stanovy a stal se mezinárodním náboženským spolkem pro šíření zájmu o otázku sjednocení; odezvu nalezl zejména mezi Slovinci, Chorvaty, Ukrajinci a mezi českými katolíky ve Spojených státech. Stojan založil r. 1910 i Akademii velehradskou, mezinárodní vědeckou společnost pro studium východní církve, která latinsky vydávala Acta Academiae Velehradensis (do r. 1948 vyšlo 19 sv.; prvních 11 ročníků řídil A. Špaldák, v l. 1932–41 redigoval časopis J. K. Matocha) a edici Opera Academiae Velehradensis (J. K. Matocha redigoval sv. 12–18). Po první světové válce se konaly na Velehradě čtyři velké unionistické sjezdy (1924, 1927, 1932 a 1936); redaktorem sborníků z těchto sjezdů (Acta Conventus Velehradensii) byl opět J. K. Matocha.

Literatura:
◦ Dějiny české literatury I, 1959;
◦ V. Vavřínek: Staroslověnské Životy Konstantina a Metoděje, 1963;
◦ F. Dvorník: Byzantské misie u Slovanů, 1968;
◦ V. Medek: Cesta české a moravské církve staletími, 1982;
◦ Odkaz soluňských bratří. Sb. k 1100. výročí smrti sv. Metoděje, Teologické studie 1987;
◦ J. Kadlec: Přehled českých církevních dějin II, Řím 1987;
◦ D. Attwater: Slovník svatých, 1993;
◦ V. Schauber, M. Schindler: Rok se svatými, 1994.

hp, jg