Miloslav Král

* 5. 4. 1930 Starý Samechov
† 2018

Po skončení reálného gymnázia absolvoval Vysokou školu inženýrského stavitelství ČVUT v Praze (1954). Při vysokoškolském studiu se soukromě vzdělával ve filozofii, takže ihned po skončení techniky nastoupil jako aspirant filozofie na FF UK (vědecké hodnosti CSc. v oboru filozofie dosáhl v r. 1958). Souběžně s aspiranturou absolvoval vybrané přednášky z matematiky a fyziky (např. teorii relativity, kvantovou mechaniku aj.) na MFF UK. V rámci pedagogické činnosti přednášel řadu let filozofii vědy na MFF a na Fakultě technické a jaderné fyziky ČVUT. Od r. 1960 přestoupil na VŠP, aby zde koncepčně připravil vznik katedry teorie řízení (sociální kybernetiky), jejímž vedoucím se později stal. V r. 1963 se habilitoval a pak přednášel sociální kybernetiku a filozofii vědy a techniky na řadě vysokých škol, pro vědecké aspiranty, výzkumné pracovníky a manažery. Několik let vedl mezioborový výzkumný tým, který se zabýval uplatněním kybernetiky a informatiky ve společenských procesech, působil ve vědeckých radách různých vysokých škol i jiných institucí, v kolegiu filozofie ČSAV apod. Koncem r. 1968 předložil jako doktorskou dizertaci knížku Věda a civilizace, avšak po srpnové invazi a nástupu „normalizace“ bylo toto řízení zastaveno. V r. 1968 podepsal prohlášení 2000 slov a patřil k aktivním stoupencům tzv. obrodného procesu konce 60. let. V r. 1969 přestoupil na VŠE – Výzkumný ústav ekonomiky průmyslu a stavebnictví, odkud byl r. 1970 z politických důvodů propuštěn. Byla mu na dvacet let znemožněna jakákoli profesionální činnost v původním oboru. Byl prohlášen za hlavního představitele scientistního revizionismu. Po zákazu vykonávání dosavadního povolání pracoval nejprve jako bagrista a později jako technik ve Státním rybářství v Praze (do konce r. 1989). Koncem r. 1976 podepsal Chartu 77 a zapojil se do tohoto hnutí (např. přednášel v bytových univerzitách). Začátkem r. 1990 se vrátil na VŠE a o několik měsíců později přestoupil do AV ČR, do Kabinetu pro výzkum vědy, techniky a společnosti, kde působí doposud.

Pracoval vždy převážně v oblasti filozofie vědy. V kandidátské práci Pojem hmoty v dialektickém materialismu (1960) ukazuje, že hmotu (objektivní skutečnost) v dnešní době již nelze chápat substančně jako neměnnou podstatu světa; je ji třeba interpretovat holisticky jako komplexní totalitu, celek skutečnosti. Problém, proč je nutno předpokládat objektivní skutečnost, zde řeší především metodou nepřímého důkazu: opačný předpoklad vede k absurditě „solipsismu okamžiku“ (Russell), ke stavu, kdy nelze nic o žádné skutečnosti vypovídat. Již předtím ve stati Pozitivismus a předpoklad existence objektivní reality (1958) ukázal, že ani dlouhodobě zdokonalovaná novopozitivistická teorie smyslu vět nebyla schopna se obejít bez realistického předpokladu objektivity. V knížce Moderní věda a filosofie (1961) na vývoji fyzikálního poznání dokládá proměnu základních filozofických kategorií – hmota, pohyb, prostor, čas aj. V hrubých rysech byly tyto proměny naznačeny také ve stati Krize mechanickomaterialistického pojetí světa (1959). Knížka Věda a civilizace (1968) překračuje dosavadní horizont autorova vědeckého zájmu: spolu s fyzikou se v ní hodnotí i příspěvek biologie, kybernetiky a teorie systémů, společenských věd apod. k proměně původního substančního myšlení klasické vědy v moderní myšlení systémové. Zároveň se zde věda zkoumá jako civilizační faktor, který přes techniku a technologie působí na lidskou seberealizaci ve světě a na celkovou regulaci (řízení) společnosti. V návaznosti na tuto práci v r. 1994 navrhl procesně genetické paradigma moderní vědy (Změna paradigmatu vědy), pro které je typické vřazení ireverzibilního času a lidské psychiky (subjektivity) do modelu vědou zkoumané skutečnosti. Specifický význam v něm nabývají pojmy jako aktivita (energie), paměť (informace), emergentní evoluce, chaos a uspořádanost, subjektivita (význam) apod. Vedle změn kognitivního paradigmatu vědy K. trvale zkoumá i změny funkce vědy v technologickém a sociokulturním vývoji společnosti. Využívá k tomu především kybernetiku a pragmatickou teorii informace. Ve studiích Věda a cena informace (1990) a Systémové (informační) hodnocení civilizačních technologií (1994) rozpracoval obecné vztahy mezi informací a energií v lidských cílových aktivitách (technologiích), zejména „ekvivalenci“ (nahraditelnost) energie a informace a cenu informace. Zjišťuje, že právě tyto vztahy mohou být využity k odstraňování dnešní nekompatibility industriálních technologií s biosférou.

Bibliografie:
◦ Pojem hmoty v dialektickém materialismu, 1960;
◦ Moderní fyzika a filosofie, 1961;
◦ Věda a civilizace, 1968;
◦ Změna paradigmatu vědy, 1994;
◦ Kam směřuje civilizace? Věda a proměna lidské skutečnosti, 1998;
◦ Hlubinná kosmická paměť: hledání smyslu kosmu a člověka, 2002;
◦ Věda a víra: s vědou za hranice každodennosti, 2007;
◦ Soumrak ateizmu, 2009;
◦ Civilizace a mravnost: perspektivy moderní civilizace, 2010.

Sborníky:
◦ Der Begriff der Materie und die moderne Physik, Naturwissenschaft und Philosophie, Berlin 1960;
◦ Filosofie a věda, Sedmkrát o smyslu filosofie, ed. J. Cvekl, 1964;
◦ Kapitola o řízení, Civilizace na rozcestí, ed. R. Richta, 1966;
◦ Vědeckotechnický pokrok a řízení společnosti, Věda a řízení společnosti, ed. M. Král, 1967;
◦ Věda a „krize objektivity“, Realismus ve vědě a filosofii, ed. J. Nosek a J. Stachová, 1995.

Časopisecké příspěvky:
◦ Pozitivismus a předpoklad existence objektivní reality, FČ 1958;
◦ Krize mechanicko-materialistického pojetí světa, FČ 1959;
◦ Vědeckotechnická revoluce a řízení, SČ 1966;
◦ Ohrožuje technika lidstvo? Reportér 1966, č. 9;
◦ Perspektivy úřednictva, Reportér 1967, č. 11;
◦ Kybernetika a politika, Reportér 1967, č. 13;
◦ Cybernetic Approach to Technization and Management, FÚ ČSAV, 1968;
◦ Věda a cena informace, Teorie vědy 1990;
◦ Technologie a politika, Teorie vědy 1991;
◦ Systémové (informační) hodnocení civilizačních technologií, Teorie vědy 1994.

a