Ferdinand Kratina

* 7. 5. 1885 Brno

† 14. 12. 1944 Brno

Po maturitě na Klasickém gymnáziu v Brně studoval v l. 1903–08 na UK němčinu, franštinu, filozofii a psychologii. V dalších letech ještě absolvoval studijní pobyty v Mnichově a v Paříži. Od r. 1908 působil (s přerušením v letech první světové války) jako profesor na různých středních školách, nejdéle na gymnáziu v Olomouci. Byl politicky aktivní jako přesvědčený demokrat a člen Strany práce dr. Stránského. R. 1926 podal na FF MU dizertační práci Problém o podvědomí duševna v soudobé psychologii. Od té doby se datuje jeho spolupráce s Psychologickým ústavem profesora M. Rostohara. Po studijním pobytu v Psychologickém ústavu v Lipsku 1930–31 se v r. 1933 habilitoval pro obor psychologie na FF MU, kde pak jako docent přednášel. Kromě toho učil také na Škole vysokých studií pedagogických a Pedagogické akademii. Byl členem redakčního kruhu Psychologie a přispíval do řady dalších odborných časopisů.

Byl čelným představitelem české celostní a tvarové psychologie. Z jeho empirických výzkumů se často cituje monografie o eidetické vloze (1930). Na rozdíl od experimentálního zaměření Rostoharova ústavu K. směřoval více k syntetickým pracím. Jeho studie z celostní a tvarové psychologie vyjadřují osobité názory a vyznačují se vytříbenými formulacemi. Zaujal kritické stanovisko k berlínské škole, která nepřipouštěla primární vliv subjektivních činitelů a ve shodě s lipskou školou vyzvedl genetický primát nerozrůzněné prvotní celosti. V pojetí celosti se však poněkud lišil od Rostohara. Rovněž svým zájmem o problematiku osobnosti rozšířil akční rádius brněnské psychologické školy. Ve spise Osobnost (1941) podal hutnou charakteristiku statické i dynamické struktury: „Osobnost je neměnná ve struktuře dědičných vloh a v průběhové periodicitě. Vývoj přináší změny a obohacuje osobnost, ale zároveň ji zpevňuje. Nové není jen mechanicky připojováno k dřívějšímu, nýbrž musí se dostat do rovnováhy s celkem osobnosti. Nové často rovnováhu ruší, vznikají vnitřní napětí a konflikty ... Ale každá normální osobnost má dar duševní rovnováhy, schopnost napětí vyrovnávat. Tak se jeví osobnost jako vyrovnavatelka a uchovatelka rovnováhy. Z retrospektivního hlediska je osobnost pohyblivou rovnováhou, neboť rovnováha se stále a stále obnovuje. K. učebnice Psychologie (vydaná r. 1947) se vyznačuje osobitou koncepcí a exaktností textového zpracování; opírá se do značné míry o německé prameny, na rozdíl od angloamerické orientace v učebnici A. Jurovského z té doby.

Bibliografie:
◦ Eidetická vloha u mládeže, 1930;
◦ Studie z tvarové psychologie, 1932;
◦ Úvod do celostní a tvarové psychologie, 1935;
◦ Psychologická hesla v dodatcích OSN a v Pedagogické encyklopedii I–III, 1938–40;
◦ Osobnost, 1941;
◦ Typ a typologie, 1942;
◦ Psychologie, 1947.

Časopisecké příspěvky:
◦ Dnešní stav eidetiky, Poznámky k metodě eidetické, ČM 1929;
◦ Rozhledy psychologické, K dnešnímu zápasu o psychologické principy, ČM 1930;
◦ Celostní hledisko v psychologii myšlení a chtění, Psychologie 1935;
◦ Sigmund Freud, Psychologie 1938;
◦ K vývojové linii dětství a mládí, Psychologie 1939.

Překlady:
◦ E. Durkheim: Pravidla sociologické metody, 1926.

Literatura:
◦ Za F. K., ČM 1944;
◦ F. K. (nekrolog), Psychologie 1946;
◦ J. Švancara: Problém geneze představy v pracích brněnské psychologické školy, in Brněnská věda a umění meziválečného období v evropském kontextu, 1993;
◦ V. Kratinová: Vzpomínka;
◦ M. Sedláková: K jubileu časopisu Psychologie;
◦ J. Viewegh: Paradox osamocenosti. F. K. (1885–1944) – zakladatelská osobnost moderní české psychologie, Sb. k šedesátému výročí časopisu Psychologie, 1995.

jš