Vladimír Kubeš

* 19. 7. 1908 Brno

† 14. 11. 1988 Brno

Po absolvování Českého reálného gymnázia v Brně (1926) studoval na PF (1926–30) a FF MU v Brně; 1930 JUDr. V r. 1932 absolvoval studijní pobyt na univerzitě v Berlíně, kde navštěvoval přednášky Nicolaie Hartmanna. Po doktorátu práv byl zaměstnán na Krajském soudu v Brně (1930–31) a na Moravsko-slezské finanční prokuratuře v Brně (1931–45). V r. 1934 se habilitoval v oboru občanského práva na PF MU. V l. 1945–48 a 1969–70 byl profesorem občanského práva a právní filozofie na PF MU, koncem 60. let (od r. 1968) přednášel také na FF téže univerzity. Od r. 1949 do r. 1956 byl vězněn za „pokus o ilegální přechod hranic“, po propuštění byl zaměstnán v dělnických profesích, později jako podnikový právník. Od r. 1974 působil jako hostující profesor PF na univerzitě ve Vídni.

Při formování K. filozoficko-právního myšlení se projevily zřejmé vlivy tzv. brněnské normativní školy, zvláště její myšlenkové návaznosti na kantovsky orientované filozofické směry, jak ukazuje i jeho monografie Právní filosofie XX. století (1947). Zároveň si však vytvářel svou vlastní koncepci filozofického myšlení, práva, právní vědy a právní filozofie, která (kromě některých momentů Hegelovy koncepce objektivního ducha a Schopenhauerovy filozofie) byla v mnohém ovlivněna ontologickými a gnozeologickými teoriemi německého filozofa Nicolaie Hartmanna, především jeho koncepcí vrstevnatosti bytí. Na rozdíl od tzv. ryzí nauky právní rakousko-amerického filozofa práva Hanse Kelsena (1881–1973), který řadil právo do sféry ideálna, považuje K. právo a právní řád za součást reálného světa. Právo je složitým útvarem, který je převážně součástí nejvyšší vrstvy stupňovité výstavby reálného světa, tj. duchovního bytí, a to zvláště v jeho objektivizované podobě. Vzhledem ke své složitosti a komplexnosti zasahuje však právo také do nižších vrstev reálného světa: do vrstvy duševního bytí, organického bytí i fyzicko-materiálního bytí (exekuce a trest). Každá vrstva výstavby reálného světa má své specifické kategorie; práva jakožto součásti duchovního bytí se týkají ontologické kategorie normativity a teleologie, kdežto pro právo jakožto součást fyzicko-materiálního bytí jsou relevantní ontologické kategorie kauzality a vzájemného působení. Ve své ontologii práva K. dále zdůrazňuje, že právo v podobě komplexních útvarů v rámci různých vrstev reálného bytí (stejně jako morálka, vědění a řeč) má dějinně-časovou genezi a charakter, existuje pouze v čase a v konkrétním historickém životě národa. V K. ontologii práva přísluší pak ve dvou základních směrech významné místo člověku: Na jedné straně má člověk aktivní roli, je zprostředkovatelem mezi světem ideálním a reálným, převádí mětí (povinování, Sollen) do reálného světa, a díky svému osobnostnímu duchu vytváří v průběhu dějin další sféry odvozené normativity duchovního bytí, zvláště v oblasti práva. Na druhé straně se člověk projevuje ve své pasivní roli, jakožto subjekt povinnosti, který má však svobodu vůle v podobě personálního ducha řídit se či neřídit morálními a právními normami. Po stránce metodologické z toho pro K. vyplývá, že metoda právní filozofie musí vycházet z tvůrčí dialektické syntézy noetických a ontologických kategorií. – Při svých úvahách o vztazích právní filozofie a obecné filozofie vychází K. z názoru, že filozofie je věda, jejímž úkolem je řešení kriticko-ontologické, noetické (zvláště též logické) a axiologické problematiky. K jejím úkolům také patří zkoumání ideálního světa a utváření světového názoru. Filozofie práva pak není pouhou součástí obecné filozofie, nýbrž filozofií o právu, která řeší všechny úkoly, které má řešit obecná filozofie, avšak vzhledem k právu jakožto specifickému předmětu zkoumání. Problematikou spravedlnosti se zabýval mj. ve svém spise Právní sociologie z r. 1970, jehož část vyšla pod názvem Kapitoly z právní sociologie v r. 1991. Podle K. je třeba postihnout účel práva, jeho základní podstatnou ideu. Bez tohoto postižení kvintesence právní myšlenky není možné právo (jakož i jiné výtvory lidské tvůrčí aktivity) ani pochopit, ani definovat a vymezit jeho podstatné kategorie. Za tzv. normoideu práva pokládal dialektickou syntézu idejí spravedlnosti, účelnosti, právní jistoty, účelnosti a svobody člověka. Normoideje jsou platné apriorně, absolutně a představují čisté mětí. – K. byl rozhodným stoupencem optimistického postoje ke světu, vycházejícího ze základního předpokladu, že „jde nejen u individuí o stoupající tendenci na nekonečné cestě k dosažení dokonalosti, k dosažení normoidejí pravdy a správnosti, mravnosti, práva a krásna, sdružených v nejvyšší normoideji vůbec, v normoideji dobra (konkrétní lidskosti), nýbrž také v dějinném výhledu s ohledem na lidstvo jako celek“.

Bibliografie:
◦ Smlouvy proti dobrým mravům, 1933;
◦ Právní filosofie XX. století, 1947;
◦ Filosofický základ nové ústavy, 1947;
◦ Grundfragen der Philosophie des Rechts, Wien – New York 1977;
◦ Die Brünner rechtstheoretische Schule. Normative Theorie (s O. Weinbergerem), Wien 1978;
◦ Die Rechtspflicht, Wien 1981;
◦ Ontologie des Rechts, Berlin 1986;
◦ Theorie der Gesetzgebung und ihre Geschichte, Wien 1987;
◦ Kapitoly z právní sociologie, 1991.
V rukopise mj. spisy Kantova transcendentální filozofie, Sociologie práva.

Časopisecké příspěvky:
◦ Norma v právní vědě, SR 1936;
◦ Úkoly právní filosofie, Právník 1936;
◦ Právní vědy a dnešek. K problematice filozofického základu, SPFFBU 1969, B 16;
◦ Právní sociologie a právní filozofie, SPFFBU 1970, B 17;
◦ Reine Rechtslehre und kritische Ontologie in der Tschechoslowakei, Österrechische Juristen-Zeitung 1974;
◦ ... a chtěl bych to všechno znovu, Universitas 1991.
Archiv für Rechts- und Sozialphilosophie, Časopis pro právní a státní vědu, Österreichische Juristen-Zeitung, Österreichische Zeitschrift für öffentliches Recht, Všehrd.

Literatura:
◦ V. K., O. Weinberger: Die Brünner rechtstheoretische Schule, Wien 1978;
◦ J. Gabriel: Za profesorem V. K., SPFFBU 1991, B 38;
◦ M. Večeřa: Spravedlnost z pohledu meziválečné právní vědy, in: Brněnská věda a umění meziválečného období, 1993;
◦ P. Hungr a kol.: Právní filozofie, 1993.

jhr