Zdeněk Kučera

* 30. 3. 1930 Bratislava

† 15. 6. 2019

Po maturitě na Klasickém gymnáziu v Praze v r. 1949 studoval filozofii na FF UK (u J. B. Kozáka) a teologii na staré Husově fakultě (u F. Linharta, F. M. Bartoše, J. B. Součka, J. L. Hromádky) a poté na samostatné Husově TF (ustavené v r. 1950 pouze pro Církev československou), kde ho ovlivnili F. Kovář, F. M. Hník a Z. Trtík. Od r. 1955 působil jako kněz Církve československé v duchovní správě. V r. 1966 – po uvolnění politických poměrů – se stal teologickým poradcem a pracovníkem úřadu patriarchy CČS. V l. 1968–70 byl odborným asistentem pro křesťanskou filozofii na Husově TF v Praze, když již v r. 1968 dosáhl doktorátu ze systematické teologie. Postgraduální studium absolvoval v Basileji, kde měli na něho osobní vliv K. Barth a O. Cullmann. V r. 1970 byl v rámci tzv. normalizace zbaven učitelského místa a začal pracovat jako dělník v továrně. V r. 1979 mu byla nečekaně umožněna habilitace (Trojiční teologie) a stal se docentem systematické teologie s povinností suplovat výuku filozofie. V r. 1981 byl jmenován profesorem. (Byl tajemníkem VI. a VII. sněmu CČS, ale v r. 1988 byl této funkce zbaven vzhledem ke svým aktivitám spojeným s 28. říjnem 1988.) V r. 1990 byl zvolen děkanem Husovy čs. bohoslovecké fakulty, která byla za jeho působení (zákonem č. 172/90 Sb.) inkorporována – jako Husitská TF – do UK. Po kratším působení v senátu UK byl v r. 1994 opět zvolen děkanem této TF. Přednáškové kurzy z filozofie, teologie a etiky konal i na Fakultě sociálních věd a FF UK a na PF v Hradci Králové. Přednášky a semináře měl i na více než dvaceti zahraničních univerzitách. V l. 1982–86 byl viceprezidentem Deutsche Paul Tillich Gesellschaft, od r. 1988 je členem Vědecké společnosti pro teologii.

Zajímal se prvotně o sociologii a filozofii; v době těmto oborům nepříznivé se orientoval na otázky náboženské a na noetiku a metodologii věd. S otázkou pravdy se setkává v raných spisech J. L. Hromádky, který se ji snažil řešit vědeckou teologickou metodou. Studium u Z. Trtíka ho přivádí k dílu E. Brunnera, hlavního představitele teologického personalismu. Kritická analýza mentality po druhé světové válce ho však vede k překonání exkluzivního personalismu a k syntéze s esenciální teologickou filozofií, kterou reprezentuje P. Tillich. K. uvádí do českého obzoru Tillichovu koncepci korelativní a apologetické teologie a pokouší se o její samostatnou interpretaci (Pravda a iluze moderní teologie, 1987). Doma i v zahraničí je dnes uznávaným znalcem nejen díla Tillichova, ale také moderního teologického myšlení evangelického (K. Barth, R. Bultmann) i katolického (K. Rahner, E. Schillebeeckx). Poprvé uvádí do české teologie problematiku moderní hermeneutiky (H. G. Gadamer, H. Ott ad.). Jeho trojdílná Trojiční teologie (1983–84) představuje originální studii základního tématu klasické teologie a našla uznání především u katolických teologů (J. Zvěřina). Stala se východiskem tzv. teologie prostého života, která revelační struktury dané vztahem otce a syna, matky a dítěte, mistra a učedníka, jež v bibli osvětlují tajemství osobnosti Ježíše Krista, vidí zároveň jako základní sociální strukturu, z níž se odvíjí původ a růst fenoménu „humanum“ a jejíž respektování tvoří podmínku civilizované a kulturní společnosti. (Toto syntetické myšlení se stalo východiskem i studijního programu Husitské TF, v němž je studium teologie, filozofie, religionistiky a židovství organicky propojeno se vzděláním v psychosociálních vědách a pedagogice.) K. se zabývá i dějinami univerzitního vzdělávání, dílem M. Jana Husa, J. A. Komenského, což celou jeho práci zasazuje do kontextu realistického ekumenismu. V pozadí jeho úsilí stojí idea nového světového univerzalismu, založeného na akceptování stvořenosti světa a řeči Stvořitele.

Bibliografie:
◦ Trojiční teologie I–III, 1983–84;
◦ Pravda a iluze moderní teologie, 1987.

Časopisecké příspěvky:
◦ Theologická revue Husovy TF UK a další domácí i zahraniční časopisy.

Literatura:
◦ K 65. narozeninám prof. Z. K., Theologická revue Husovy TF 1995, č. 2.

jbl