František Linhart

* 7. 10. 1882 Kracovice u Třebíče

† 18. 4. 1959 Praha

K protestantismu se dostal vlivem T. G. Masaryka přestupem od katolictví. Reprezentoval krajní pozici protestantského liberalismu s jistým přesahem k univerzálně chápané náboženské dimenzi lidství, odkrývané jako společný jmenovatel jinak zcela odlišných náboženských útvarů. L. však tuto dimenzi obecné nábožnosti (náboženskosti) nečinil jen předmětem filozofické reflexe, nýbrž postavil tuto filozofickou reflexi do služby obhajoby a nevtíravé propagace náboženskosti jako základu a hlubiny duchovní kvality lidského života. Náboženství mu bylo jednou z nejhlubších složek lidského života a lidských dějin. Byl přesvědčen, že bez pochopení náboženství nelze porozumět lidskému životu, dějinám, kultuře a civilizaci. Nástrojem tohoto pochopení a vyložení náboženství mu byla filozofie náboženství. Ta přitom jako pomůcku přebírá všeobecná témata filozofického tázání; neopírá se proto o dogma, zjevení nebo svatý text, nýbrž o člověkovu náboženskou zkušenost bytostně lidského tázání. Člověk zakouší otázku svého přesahu a činí zkušenost, že je mu vlastní otázka po posledním smyslu, naději a budoucnosti jako veskrze lidská otázka. Obecně lidskou náboženskou zkušenost může člověk chápat pomocí analogie vlastní náboženské zkušenosti. Filozofie náboženství tuto zkušenost empiricky registruje a vyjadřuje obecně filozofickým jazykem. Na náboženství nejsou podstatné historicky podmíněné texty, věrouka, ritus, dogma, ty jen odkazují k oné hlubinné lidské zkušenosti poslední hranice a otázky po posledním smyslu. Konkrétní náboženské útvary jsou různě strukturovaným a různě zabarveným projevem hlubin lidského duchovního života. L. na jedné straně nárokuje, aby filozofie náboženství dala odpověď na pravdivost toho či onoho náboženství, na druhé straně však fakticky tuto odpověď překračuje (možná ne zcela vědomě) až k synkreticko-panteistickému interreligióznímu horizontu. Této poloze se sice brání opakovaným důrazem, že filozofii náboženství náleží rozlišit a volit mezi náboženstvím vyšším a nižším, více či méně pravdivým. Pravdivost náboženství pak měří jeho mravním obsahem a tak argumentuje ve prospěch priority křesťanství. Ne zcela přiznává, že je to ovšem argumentace vedená z pozice zakotvené v křesťanské tradici a v křesťanském kulturním zázemí. Tato napovězená polarita mezi filozofickou argumentací ve prospěch křesťanství jako náboženství nejvíce etického a mezi ochotou směřovat za hranice křesťanství k obrazu obecně lidského, nového náboženství – k níž L. dochází filozofickou kritičností vůči církevnímu, dogmatickému křesťanství – dává jeho dílu znovu aktuálnost, dnes ovšem v odlišných postmoderních souřadnicích. V jistém smyslu lze L. koncept chápat jako v liberálním kontextu formulovanou předjímku pojetí náboženství jako otázky po hlubině bytí, a to až v panteistickém přesahu (jak otázku náboženství zejména v závěru svého díla otevřel P. Tillich). Více než Bůh jako osobní, zjevující se protějšek je L. Bůh výrazem pro božskost, kterou člověk zakouší ve svém vědomí. Opět se nabízí explikace Tillichovou formulací, že božské vnímá a zakouší člověk sám v sobě jako to nepodmíněné. Najdeme ovšem u L. dost míst, kde mluví o této božské dimenzi života v podobě personální. L. byl, podobně jako později P. Tillich, náboženským socialistou. V tom byl inspirován dílem Leonarda Ragaze. Budoucnost křesťanství viděl v necírkevním křesťanství jako nábožensko-sociálním hnutí. Tuto interpretaci křesťanství považoval za pravé pochopení evangelia Ježíšova. Odkaz české reformace, Husa, Chelčického, Jednoty bratrské chápal v tomto směru jako program žité praxe náboženství lásky a sociální spravedlnosti.

Bibliografie:
◦ Náboženství a kultura, 1925;
◦ Úvod do filosofie náboženství, 1930;
◦ Ježíšův význam v dějinách, 1940;
◦ Dialektický materialismus a křesťanství, 1947;
◦ Náboženství a světový názor, 1949.

Sborníky:
◦ Theologie jakožto věda, Sb. Husovy fakulty I, 1919–29;
◦ Náboženství a život sociální, Ročenka Husovy fakulty, 1931–32.

Časopisecké příspěvky:
◦ Pravda křesťanství, Kalich (K) 1911;
◦ Rozhledy po filosofii náboženství, ČM 1914;
◦ Hnutí nábožensko-sociální ve Švýcarsku, K 1917–18;
◦ Duchovní základy demokracie, K 1918–19;
◦ Podstata filosofie náboženství, K 1922;
◦ Kantův vliv na myšlení náboženské, K 1924;
◦ Theologická škola Barthova a nový boj o Schleiermachera, K 1925–26;
◦ Ke sporu o naši theologickou orientaci, K 1926–27;
◦ Problémy filosofie náboženství, ČM 1928;
◦ Náboženství a socialismus, K 1931;
◦ Theologie v dnešní době, Kostnické jiskry 1949;
◦ ND aj.

Překlady:
◦ L. Ragaz: Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu (s J. Šimsou), 1935;
◦ J. Macmurray: Tvůrčí společnost, 1936;
◦ L. Ragaz: Nové nebe a nová země, 1938.

Literatura:
◦ J. Král: Prof. L. Šedesáté výročí, ČM 1943;
◦ F. M. Dobiáš: Za prof. dr. F. L., Kostnické jiskry 1959, č. 16;
◦ J. Smolík: Učitelé pražské fakulty, KřR 1989;
◦ O. A. Funda: Náboženství pro moderního člověka, in Náboženství v českém myšlení, 1993;
◦ 75 let EBF v Praze, 1994.

oaf