Ernst Mach

* 18. 2. 1838 Chrlice u Brna

† 19. 2. 1916 Haar u Mnichova

Tento rakouský fyzik a filozof (který se sám cítil být ve filozofii „jen a jen v podnájmu“) se narodil v Chrlicích (nikoli v Tuřanech, jak se často uvádí); jeho děd z matčiny strany tam byl správcem arcibiskupského majetku (M. otec byl soukromým učitelem). V r. 1840 se rodina přestěhovala do Untersiebenbrunn u Vídně, ale M. svá středoškolská studia ukončil (1855) na piaristickém gymnáziu v Kroměříži. V l. 1855–60 absolvoval studium fyziky a matematiky na univerzitě ve Vídni, kde se také r. 1861 habilitoval a začal jako soukromý docent přednášet fyziku. V l. 1864–67 byl profesorem fyziky na univerzitě ve Štýrském Hradci. V l. 1867–95 působil na pražské univerzitě jako profesor fyziky (ředitel laboratoře experimentální fyziky); po jejím rozdělení na českou a německou v r. 1882 byl členem univerzity německé. V r. 1895 přijal (po F. Brentanovi) stolici filozofie na vídeňské univerzitě; v r. 1901 přestal ze zdravotních důvodů přednášet. Jeho cesta k filozofii vedla přes fyziologii a psychologii. – V r. 1938 byla na M. rodném domě-arcibiskupském zámečku odhalena bronzová pamětní deska (viz fotografii), která se během válečných let ztratila; v r. 1988 ji nahradila deska nová.

Během pražského pobytu vybudoval fyzikální školu (z níž vyšla i řada předních českých badatelů, např. A. Seydler, Č. Strouhal, Č. Dvořák ad.) a publikoval vedle mnoha studií deset knih. Patří k nim Die Geschichte und die Wurzel des Satzes von Erhaltung der Arbeit (1872) a Die Analyse der Empfindungen und das Verhältnis des Psychischen zum Physischen (1886), v nichž vyložil mj. i svou „psychologii poznání“, obecněji známou z jeho pozdního spisu Erkenntnis und Irrtum (1905). Dospěl k názoru, že je třeba přezkoumat základní pojmy klasické fyziky a spolu s tím překonat i zastaralé způsoby nazírání na proces poznání. Především chtěl zkušenost, jako východisko poznání, zbavit všech mimozkušenostních příměsků; spis Die Analyse der Empfindungen uvádějí Antimetafyzické předběžné poznámky. Za základní prvky označil primární elementy-počitky (Empfindungen: „barvy, tóny, teploty, tlaky, prostor, čas atd.“), vytvářející celkovou skutečnostní souvislost. Jednotlivé věci (a také lidská „já“) představují jejich relativně stálé komplexy. (Rovněž substancionálně chápané „já“ je „nezachovatelné“.) Z ontologického hlediska jsou elementy-počitky „neutrální“: např. barva se jeví jako „fyzikální objekt“, když ji pozorujeme v její závislosti na světelném zdroji a některých dalších komplexech, ale jako „psychologický objekt“, když ji bereme v závislosti na sítnici oka (na subjektu). Přemýšlení o samostatných (hmotných či duchovních) entitách je proto „neekonomické“. Poznávání je proces popisování, registrování a ekonomického uspořádávání počitků v pojmech a soudech. (Metodické pravidlo ekonomie v myšlení spočívá v tom, že se co nejvíce zkušeností převede v co nejjednodušší teoretické formule.) „Zákon“ je jméno pro „omezení, které pod vedením zkušenosti předepisujeme našim očekáváním“ a „pravda“ je zase jméno pro shodu toho, co myslíme, s tím, co je spojeno i smyslově (později M. dodal, že i pro vzájemnou shodu myšlenek). – M. filozofické stanovisko pojmenoval M. Schlick, člen Vídeňského kroužku, jako „imanentní pozitivismus“. Někdy se označuje i termínem empiriokriticismus, který zvolil R. Avenarius (Kritik der reinen Erfahrung, 1888) pro svou koncepci, jež rovněž chtěla – vycházejíc z „čisté zkušenosti“ a řídíc se principem ekonomie myšlení – vyloučit z vědecké teorie všechny její mimoempirické (metafyzické) složky. M. ovlivnil především představitele novopozitivismu (logického pozitivismu) sdružené ve Vídeňském kroužku, v menší míře i stoupence pragmatismu a personalismu. K M. kritikům patřil z fyziků především M. Planck, z filozofů odpůrci subjektivního idealismu – nejen V. I. Lenin (Materialismus a empiriokriticismus), ale i kritičtí realisté (E. Meyerson, O. Külpe ad.), z psychologů např. W. Wundt. – Čeští filozofové věnovali sice M. pracím pozornost, přímého stoupence však mezi nimi nenašel. E. Rádl o M. napsal, že se „filozofie bál a nechápal ji, neměl filozofického vzdělání a kruh jeho kulturních starostí byl úzký“ (Dějiny filosofie); J. Kratochvil soudil, že M. nešlo o filozofii, ale o „přírodovědeckou metodologii a poznávací psychologii, jež obě, jako všechny přírodovědecké teorie, jsou pouhé předběžné a nedokonalé pokusy“ (Nejnovější filosofie); J. Tvrdý shledával M. přínos především v jeho analýze pojmu příčinnosti, měl za to, že M. se „právem obrací proti jeho hrubému antropomorfickému tvaru a hledí jej nahradit pojmem matematické funkce, který vyhovuje faktu, že všechny přímé závislosti v přírodě jsou vlastně vzájemné a současné“ (Průvodce dějinami evropské filosofie); podle A. Dratvové M. „vyzvedl fyziku z metafyzických nesmyslných spekulací k laboratoři a k střízlivému přírodovědeckému a matematickému posuzování“ (Filosofie a přírodovědecké poznání).

Literatura (z českých ohlasů na M. dílo):
◦ T. Novák: J. M.: Die Analyse der Empfindungen, ČM 1901;
◦ J. Suchý: A. M., ČM 1906;
◦ F. Krejčí: Filosofie posledních let před válkou, 1918;
◦ A. Dittrich: Z Alamagestu k M. filosofii, RF 1925;
◦ A. Dratvová: Odkaz A. M., ČM 1938;
◦ A. Dratvová: Filosofie a přírodovědecké poznání, 1939, ²1946;
◦ V. Novák: Vzpomínky na prof. E. M., Rozhledy matematicko-přírodovědecké 1937–38;
◦ Dějiny exaktních věd, 1961;
◦ V. Ruml: Základní otázky logického pozitivismu, 1962;
◦ J. Pachner: M. kritika Newtonovy mechaniky a její další vývoj k M. principu, Pokrok matematiky, fyziky a astronomie 1968;
◦ M. Davídek: A. M. – omyly, nedorozumění, skutečnost, in Chrlice ve vzpomínkách a dokumentech 1918–1968, 1968;
◦ B. Zbořil: Pokus o vědecké zhodnocení filosofie E. M., FČ 1971;
◦ I. Tretera: E. Mach na pražské univerzitě. E. Mach at the University of Prague, 1988;
◦ Dějiny Univerzity Karlovy III, 1997.

jg